Recenze - Kdybychom to měli vzít čistě uživatelsky, tak snímek Dostaň ho tam je jasně nejlepší komedie letošního roku v české distribuční nabídce, stejně jako jí loni byla Pařba ve Vegas.

Tedy pokud za skvělé komedie letošního roku v našich kinech nepočítáte Špatnýho poldu a Český mír. Nebo Doktora od jezera hrochů, ale to už se pohybujeme v jiném diváckém vesmíru, kde se zastavil čas. Jestliže ale stojíte o komedii ze současnosti, jejíž vtip je čerstvý a stojí na tom, jaký je svět teď, pak právě Dostaň ho tam je film pro vás.

Doporučení, které má smysl

Foto: Bontonfilm

Snímky podobného typu ani nepotřebují recenzentská doporučení, mají jakousi přirozenou lidovou průraznost. Škoda možná je jen to, že svými dryáčnickými názvy a plakáty občas odrazují od návštěvy trochu jemnocitnější jedince, kteří pořád mají smysl pro humor.

V těchto případech tedy recenzentské doporučení smysl má, ale tím už se téměř vyčerpávají možnosti psaní o komediích. Je to totiž nejnevděčnější žánr, protože těžko vysvětlovat, proč vám něco připadá legrační, a něco ne. Hranice mezi vtipem a trapností je tenká a nejistá už proto, že mnoho humorných situací stojí právě na hře s trapností.

V Dostaň ho tam je humor postaven z velké části na tom, že si jeden hrdina trapnost své existence a situace uvědomuje, zatímco ten druhý ne. Ten první je zaměstnanec nahrávací společnosti Aaron Green, jehož návrhům šéf příliš nepopřává sluchu, druhým vadnoucí rocková hvězda Aldous Snow, jemuž se blíží desáté výročí jeho nejslavnějšího koncertu.

Foto: Bontonfilm

Aaron na poradě navrhne, že by bylo fajn dostat Aldouse zpátky na pódium a pak prodávat záznam a bestofky - a kupodivu mu to šéf schválí. Akorát je potřeba fyzicky dopravit Aldouse z Londýna do L. A. Greek Theatre.

Road movie sjetá z cesty

Každému je jasné, že hvězda bude vzpurná, frackovitá a kapriciózní, že nebude mít žádný morál a bude úplně mimo realitu. A že z toho tedy vyjde road movie, která bude hodně sjetá z původní trasy. Nijak taky nepřekvapí, že v rámci parťáckého spolucestování k sobě ti dva najdou postupně bližší vztah, i když jim v tom bude bránit hodně překážek a nedorozumění. Naštěstí je ale spojí hlazení chlupaté stěny a společná švédská trojka. Ups, trošku spoiler…

Dostaň ho tam představuje jakési volné pokračování romantické komedie Kopačky, technicky vzato jde o tzv. spin-off, tedy nový film s vedlejší postavou z jiného filmu. Rocker Aldous Snow totiž vyvolal v divácích a divačkách Kopaček okouzlení a bylo zřejmé, že tak výživnou postavu nemůžete nechat ležet ladem, ale naopak ji ládovat do publika v koňských dávkách stejně, jako se on láduje všemi možnými drogami včetně nezdravě velkého cvičení jógy.

Foto: Kultura

Aldousův představitel, komik na stojáka a moderátor Russell Brand, provedl přímo bruno-boratovské převtělení a je ve své roli absolutně důsledný. Ostatně do určité míry jde o autobiografickou postavu, jak se rádi dohadují diváci na internetu (např. zde). Vlastně už ani není moc jisté, nakolik tuto roli hraje, nakolik ji modeluje s ironií a nakolik mu vlastně vyhovuje hrát si na hvězdu, jíž je i v soukromí. 

Globální hvězdy stárnou

Aldous Snow působí jako amalgám všech rockových hvězd, ale zároveň představuje vzpomínku na dobu slávy hudebního průmyslu. Kouzlo, zábava i smutek filmu vyvěrají právě z toho, že se ustavičně ohlíží na to, jaké to bylo před krizí hudebního průmyslu. Aaron zjišťuje, že už s ním málokdo sdílí nové objevy typu Mars Volta a že ony velké globální hvězdy stárnou a vycházejí z módy.

Foto: Kultura

Dostaň ho tam tak rozehrává splněný sen hudebního fanouška, který nakonec zjišťuje, že by nechtěl být jako idol, k němuž vzhlížel, a že Aldousovým největším (a zjevně nezaslouženým) uměním je, že to všechno vůbec přežil.

Celkově je ale pozice tohoto filmu komplexnější. Přizvaní hudebníci (Pink, Christina Aquilera nebo Lars Ulrich z Metallicy) se na tom podíleli s radostí; naprosto vynikající je hlavně Sean „Puff Diddy" Combs coby majitel nahrávací společnosti, díky němuž je možné, aby do děje pronikl politicky nekorektní humor.

Přitom jim je jasné, že hrají ve svého druhu satiře na celý svůj umělý svět. Ale zároveň chtějí znovu aspoň na krátko zhypnotizovat publikum a dát mu pocítit iluzi, že v opozici proti sladkému popíku nebo tupě siláckému hip hopu stále může stát „ryzejší a prožitější" rock, jakási čirá radost sdílená lidmi bez ohledu na věk a pohlaví.

Lesk popěvků zmatněl

Foto: Kultura

Přese všechny hystericky legrační momenty a naprosto trefné komentáře (doporučuju úvodních pět minut filmu, kde se zobrazí esence hvězdé infantility a nesoudnosti) je tu i řada scén, které jsou spíš smutné, ovšem publikum naladěné na řachandu se u nich nepříhodně směje.

Je otázka, zda to šlo udělat jinak, aby byl film sourodý a nepřeskakoval svou emocionalitou mezi žánry. Právě v jeho nesourodosti je totiž jeho kouzlo - v neschopnosti rozhodnout se, čím bude. Protože jede na podobné vlně euforie a propadů, jaké má sám Aldous, ale vlastně i Aaron. I všechno přemítání o životě se tu průběžně shazuje: kdo má naslouchat, v nějakém střízlivém záblesku si uvědomí, že kazatel spíš tak trochu opilecky a feťácky žvaní.

Na celkovém dojmu mírné rozpadlosti (která ale - znovu opakuji - je v souladu s tím, jak mají různě změněné či bolavě zostřené vidění hlavní hrdinové) se podílí i to, že z výsledného sestřihu zmizelo hodně scén - a pro publikum může být další zábavou dohledávat je.

Dostaň ho tam není autentickým pohledem do zákulisí života rockových hudebníků, jako byl třeba jemný vzpomínkový snímek Camerona Crowa Na pokraji slávy (Almost Famous, 2000) a nepokouší se nás ani utopit v deziluzi. Je to komedie, která se pokouší křísit Fénixe z popela, nebo spíš rockového dinosaura ze závějí „sněhu". Komediální pláštík tu ale slouží jako obrana před poznáním kruté pravdy, že všechen ten lesk stadiónových popěvků už zmatněl.