Recenze - Současné české filmy hledí obvykle do minulosti vlhkým okem nostalgika a stejně jako vzpomínky pamětníků na vlastní mládí přemalovávají i pohyblivé obrazy starých časů na růžovo. Od Hřebejkových „idylek" k televiznímu seriálu Vyprávěj platí, že za pečlivou pozorností k detailům vizuálním či designovým se ukrývá specifická historická slepota.

Tyto příznaky ostalgie se u nás - podobně jako i v dalších postkomunistických zemích - projevují i oblibou starých pořadů a seriálů, na něž se nehledí kritickým ideologickým pohledem, ale spíš s pocitem „ten Dietl a Sequens, to byli ale stejně bouráci. A copak by tu hudbu dneska někdo složil jako Liška?".

Snad jedině film Pouta se pokusil vykreslit tu umakartovou idylu se vším, co k ní náleží, přinejmenším snahu o pravdivější postižení minulosti mu nelze upřít. Jinak o skutečnou reflexi, která ve světovém měřítku proslavila například rumunskou kinematografii, není zájem.

Foto: Bontonfilm

Pod umělou atmosférou

Částečně autobiografický debut uznávaného kameramana Richarda Řeřichy svým tématem ke střízlivějšímu pohledu přímo vybízel. I když, pravda, jestli je punku něco opravdu vzdálené, je to právě střízlivost.

Řeřicha doposud spolupracoval jako kameraman na snímcích Davida Ondříčka Samotáři, Grandhotel či Jedna ruka netleská a má za sebou i práci s trikovou kamerou na Tykwerově filmu Parfém: příběh vraha. Ve své prvotině sice za kamerou nestál, přesto bohužel patří k tomu nejlepšímu z celého díla. A to nutno předeslat, že přitom ani tato složka není nikterak invenční.

Jestliže pro většinu ostalgického vzpomínání je charakteristické, že vyjevuje minulost poměrně apoliticky a ukazuje ji „s lidskou tváří", tedy jako dobu, ve které se přes všechny neduhy dalo i žít a užívat si mládí, DonT Stop se minulosti zříká prakticky úplně.

Foto: Bontonfilm

Základem jednoduchého děje o chlapci zmítajícím se mezi punkovým „No future!" a běžnými konzervativními hodnotami jako rodina či fungující vztah je sice Řeřichovo dospívání (v lokální punkové kapele Emile Buisson, o níž příběh je, v osmdesátých letech Řeřicha opravdu působil), přesto se místo autentičnosti dočkáme spíše zcela modelového díla, u nějž není prakticky žádný důvod, proč by se nemohlo odehrávat třeba dnes.

Jediným pojítkem s normalizační dobou jsou prostřihy z dobových televizních pořadů, které působí přinejlepším jako z nouze ctnost. Neposilují totiž nikterak atmosféru doby, ale uměle ji dodávají do filmu, ve kterém je jinak všechno dost pohoda. Útěk z punkového koncertu před policajty je jedno velké dobrodružství, a když máš na hlavě číro, tak ti možná divnej vrchní nenaleje pivo.

Nevím, jaké jiné téma už by mohlo vyprovokovat filmaře ke skutečnému vyobrazení normalizační šedi, ale Řeřicha se vztáhnutí konkrétních osudů k obecnějšímu dobovému pozadí brání opravdu důsledně.

Foto: Bontonfilm

V první polovině tak sledujeme, jak si osmnáctiletý Miki s kamarádem Dejvidem založí kapelu, seženou zkušebnu i spoluhráče a chystají se na první koncerty. Jediným nepřítelem podobných aktivit je Mikiho otec, maminka svého chlapce brání, seč může. A zbytku světa je to jedno, protože o něm nepadne ve snímku prakticky ani slovo. Tato část filmu vlastně poměrně odsýpá, herci jsou dobře typově vybraní, The Clash i Emile Buisson v soundtracku nakažlivě sypou své tři akordy, a kdyby se to odehrávalo dnes, tak by to mohl být takový docela fajn studentský hudební film.

Čirá nostalgie

Jenže v poslední třetině se snímek překlápí z kategorie „hudební" do kolonky „drama" a tato podivná změna nálady jej cele sráží k zemi. Punkové sny lehce narazí na realitu, kluci z kapely se začnou chovat moc punkově, Miki se snaží udržet si vztah a více méně se jich zříká.

Foto: Bontonfilm

Právě toto konzervativní, tvůrci by asi řekli dospělé, vidění tématu zaráží nejvíce. I vzhledem k tomu, že film je zarámován scénou, v níž dospělý Miki v současnosti čeká v dopravní zácpě a vzpomíná, vyjevuje se postupně silně problematická optika snímku.

DonT Stop není projevem v úvodu zmiňované ostalgie, neteskní totiž po samotné době. Ohlíží se pouze a jen za vlastním mládím, jde tudíž o typický projev nostalgie, která však má v kontextu tématu podobné následky. Zcela se vyhýbá společenské realitě, a přináší tak další pokřivený obraz doby. A to aniž by se jakýkoli dobový obraz přinést snažila. Tvůrci naopak natočili zcela univerzální příběh.

Jenže film neobstojí ani jako drama. Pomineme-li tezovité dialogy kupříkladu o tom, že hlasitou hudbou chtějí chlapci dosáhnout nějaké změny, divné je především závěrečné vystřízlivění. Protože - a nemyslím si, že bych tu prozrazoval příliš - pohled tvůrců lze shrnout do věty: „nostalgicky smutním po tom, jak to bylo fajn, než sem se vybod na svý ideály a svý pochybný kamarády a začal žít zodpovědně".

Ve filmu se na jedné straně objevují volnomyšlenkářské momenty, lacině se odkazuje například na Bezstarostnou jízdu, přitom však je celková poloha spíš výsměchem čemukoli radikálnímu, či vybíhajícímu ze zajetých kolejí. Ano, výsměchem, a nikoli reflexí. Dovedu si představit drama, které polemizuje s jakýmikoli hodnotami, třeba těmi, které zastávají „easy rideři" Peter Fonda a Dennis Hopper.

K tomu však chybí jak silněji vyprofilované postavy, tak snaha o komplexnější uchopení. Hlavně však chybí jasný názor. V náznacích se vlastně film snaží být osobní výpovědí o klukovi, co měl zázemí a štěstí, a tak nedopadl tak blbě jako ostatní, a teď na to vzpomíná. Tato nota však zůstává zcela utopená a hlavně něco takového může jen těžko obstát jako skutečné téma.

Vše je nějak relativizováno, vše zůstává tak nějak mezi. I ta špinavost záběrů v přepálených barvách imitující poškozený filmový materiál patří dnes spíše do MTV. Ale holky řikaly, že punk je jinde! K tomuhle filmu by se totiž hodila úplně jiná písnička. Jmenuje se Forever Young, je přímou antitezí čehokoli punkového a cover zpívá třeba Kája Gott.