Recenze - George Clooney hrozně moc nechce být filmovou hvězdou. Má na to obličej i postavu, neskutečně charismatický hlas, schopnost vtipně odpovídat na stokrát opakované otázky a pohotově odpovídat na ty originální.  Dokonce má i herecký talent. Ale od dob nešťastného Batmana a Robina už nebere role ve velkých akčních trikových filmech, jejichž účelem je vydělávat na chod velkých studií (a vily s bazénem a sjezdovkou zavátou koksem).

Raději hraje ve filmech, které nejsou tak komerčně výnosné a kvůli nimž musejí vznikat právě ony hity.  Donedávna to Clooney řešil odskoky k Dannyho parťákům, nyní už ale zřejmě definitivně hodlá dělat jenom menší filmy, maximálně střídat komedie a dramata.

Foto: Focus Features

Každopádně muž z obálek si dovoluje věci, které jiným hvězdám neprocházejí. Svůj druhý režijní počin Dobrou noc a hodně štěstí natočil na černobílý materiál, v oscarové roli v dramatu Syriana téměř k nepoznání ztloustnul a nechal si narůst plnovous. Nyní se nechal režírovat od uměleckého fotografa Antona Corbijna takovým způsobem, že svým zjevem slouží spíše jako figura v meditativním zátiší.

Soustružník a montér

Pro Corbijna jde o pokračování jeho dosavadní praxe „focení osobností ze showbusinessu v situacích a pózách pro ně netypických či na hony vzdálených jejich obvyklé prezentaci" - jak se píše v jeho biu.

Thiller Američan tak sice vypráví o nájemném vrahovi, ale akce je v něm minimum - tedy alespoň toho druhu akce, který bývá vyžadován od hollywoodských snímků o nájemných vrazích.  Stejně jako ve svém celovečerním debutu Control (2007) o zpěvákovi skupiny Joy Division Ianu Curtisovi režisér nerespektoval zákonitosti, jak vyprávět životopisné příběhy. Namísto koncertních vrcholů nebo těžkých drogových raušů a propadů sledujeme spíš obyčejný a nudný život mladíka, který se příliš brzy oženil.

Foto: Aktuálně.cz

V Američanovi zase zažijeme minimum přestřelek a honiček a strávíme nejvíc času sledováním příprav na akci; přesněji ani ne plánování akce, ale obyčejnou výrobu zbraní. Hlavní hrdina Jack totiž není pouze špičkový a dokonale chladnokrevný střelec, ale především dobrý soustružník a montér. 

Když si v hlavě promítnete různé známé filmy o nájemných zabijácích - od Samuraje Jeana-Pierra Melvilla s Alainem Delonem, elegické poémy Johna Woo jako Lepší zítřek nebo Zabijáka s Chow Yun-Fatem přes Bessonova Leona s Jeanem Renem a Nájemné vrahy se Stallonem a Banderasem až po nedávnou černou komedii v Bruggách s Colinem Farrellem -  většinou najdete v jejich řemesle a životním stylu něco vznešeného; nebo dokonce vzrušujícího a zábavného.

Američan se ale poměrně důsledně vyhýbá oné „mystice všednodennosti" a vcelku překvapivě působí vedle svých (často hodně expresivních) žánrových příbuzných velmi realisticky. Hlavně díky mnoha drobným detailům. Pochopitelně, je to realismus umělý, umělecky vykalkulovaný, záměrně mlčenlivý a na hranici, kdy se ztiší celý svět. Ale minimálně tu chybí zpomalené záběry, jakékoli kochání se smrtí, různé formy zvráceného heroismu a podobně.

Foto: Aktuálně.cz

Corbijn a Clooney se dokázali vyvarovat většiny klišé a chvílemi (opravdu jen chvílemi) - a snad proto, že se velká část filmu odehrává v Itálii - obrazový styl a dějová atmosféra připomíná něco od Antonioniho. Ať je to dáno snímáním rozpadlých uliček nebo tím, že hlavní hrdina je vyprázdněná duše, člověk bez vlastností a identity. Bez hrátek se stíny a pološerem a s maximálním využíváním přirozeného venkovního světla také spolu s hrdinou zažíváme, jak se v přírodě pomalu probouzí jeho zapomenutá citlivost.

Vzdát poctu

Podobně jako ve smutné komedii Lítám v tom, i zde Clooney ztvárňuje muže, jehož život splývá s profesí, která ho navíc nutí chovat se nelidsky. Při bližším pohledu sice zjistíme, že profesionální vyhazovač z práce v Lítám v tom i nájemný vrah v Američanovi jsou jaksi hodnější než jejich kolegové, mají trochu svědomí, nesou si v sobě smutek a možná právě našli ženu, která by jim mohla pomoct vystoupit z ubíjející rutiny. Ale základem pořád zůstává právě ono řemeslo bez emocí.

Foto: Focus Features

Corbijn se snaží téměř každému obrazu udělit status samostatného uměleckého díla, až bychom ve sledování něčí činnosti měli najít určité estetické potěšení.  Netradičně pracuje s tempem v kontrastu s prvoplánovou náladou obrazů. V úvodní sekvenci ve Švédsku odehrávající se na sněhu se mu dokonce daří vyvolat překvapení možná větší než typické žánrové kousky. Film se hýbe a horečnatě tepe vzrušením. Postupně, jak snímek (a zdánlivě i hrdina) nabere tempo italské siesty, je ale možné z obrazů vyčíst paradoxní a mrazivé očekávání smrti.

Na scénu se dostanou i rozhovory o Bohu a vině a naštěstí nevyznívají trapně, ale zkrátka tak, jak by se asi bavil kněz a nájemný zabiják, kdyby ani jeden nechtěl mluvit přímo o vraždách.  Pointa finále pak zasáhne svou nečekaností, ale úplný konec je předvídatelný. A zdá se, že si ho Corbijn ani pohlídat nechtěl; pouze musel káru dostrkat až sem.

Veškerou tvůrčí preciznost nakonec musíme podrobit otázce, proč měli Corbijn a Clooney potřebu natočit si tento malý film, který se sice vymyká konvenčním očekáváním a zároveň nemá šance být úspěšný při udílení výročních cen. Nejspíš je v tom u obou okouzlení filmy jejich mládí z přelomu 60. a 70. let a touze vzdát jim poctu.

Není těžké si všimnout, jak schéma „cizinec přichází do městečka a měří si ho pohledy usedlíků" odkazuje na různé spaghetti westerny. A kdyby nám to nedocházelo, ukáže se v rohu obrazu na chvilku televize, kde běží Tenkrát na Západě od Sergia Leoneho. Ostatně i herečka Violante Placido představuje krásku a prostitutku z jiných časů, kdy byl svět o trochu jednodušší a ryzejší.

Corbijn a Clooney své poselství sdělují i přes tetování hlavního hrdiny. Motýlek (Butterlfy) není jenom přezdívka; je to zároveň i „ohrožený druh" a  vymírající exemplář.  Jak už podotkl někdo přede mnou, kdyby někdo takový film natočil před 30 - 40 lety, brali bychom ho jako normální věc, dneska je to art.