Recenze: Český film Do větru poslal hrdiny na moře. Divák v něm však může mít rád leda tak delfíny

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
7. 4. 2018 10:07
Hlavním tématem snímku Do větru od debutující režisérky Sofie Šustkové je láska, přičemž závěr říká, že je to s ní složité a v životě lidském je navíc vše nejisté. Vyobrazit něco podobně obecného nebanálním způsobem si žádá um, pevnou režijní ruku, pečlivě zvolený styl i perspektivu. Nikoliv sérii nicnéříkajících pohledů z plachetnice.
Vladimír Polívka a Jenovéfa Boková ve filmu Do větru.
Vladimír Polívka a Jenovéfa Boková ve filmu Do větru. | Foto: A-Company CZ

Být první nemusí být vždy výhra. Snímek Do větru tvůrci propagovali slovy "první česká boat movie" a skutečně se obejde bez silnic a cest, nezbytných snad pro každou "road movie". Odehrává se totiž na moři. Debutující režisérka Sofie Šustková však mezi vlnami, delfíny a řeckým sluncem poztrácela všechna témata, která do své prvotiny chtěla vměstnat.

Nadšená jachtařka a absolventka Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku Šustková drama Do větru natočila bez tradičních finančních zdrojů - tedy bez podpory Fondu kinematografie či České televize, převážně ze soukromých peněz. Přesto nejde o rozjásaný výlet za sluncem, který by cílil na většinového diváka, ale o upřímně míněný pokus dotknout se mezilidských vztahů, uprchlické krize, otázek svobody. Jenže svobodně ve filmu vypadají leda tak ti delfíni, které hrdinové pozorují v úvodních záběrech.

Když se dokumentarista Honza nalodí na plachetnici k sourozencům Natálii a Matyášovi, již ho mají dovézt na řecký ostrov, kde chce filmovat místní život včetně přílivu uprchlíků, něco se mu hned zpočátku nezdá. Natálie se k sobě s bratrem nějak podezřele má a nevypadá to, že by jejich objetí bylo dané jen malým rozměrem kajuty a dvojpostele v ní.

Herci Vladimír Polívka, filmově debutující Matyáš Řezníček a Jenoféva Boková představují trojici, mezi níž to na malém prostoru lodě ihned jiskří. A divák poněkud tápe.

Honza v podání Polívky na sebe s Natálií hází pohledy, ale co přesně se odehrává mezi ní a bratrem? Ze slov časem vyplyne, že sourozenci k sobě mají velmi blízko. Z jejich chování se však jeví pravý opak. Že by to byli milenci, kteří si vjeli do vlasů? Na žádné z podobných tajemství a záhad ukrývajících se v hlavách protagonistů film nedá odpověď.

Do větru je jen další zapomenutelný pokus o vyobrazení mladé generace, v němž autorka žádá po divácích, aby se stali telepaty. V němž letmý, nicneříkající náznak má nahradit pečlivou dramaturgii a profilaci postav.

Není navíc příliš dobrý nápad vystavět film na vztahovém trojúhelníku, když divák má jediné dilema: kterou z postav nesnáší nejvíc.

Matyáš působí téměř jako deviant, Honza sice neustále drží v rukou foťák, ale to z něj filmaře neudělá. A Natálie prý strávila mládí hrou na housle, což se nejspíš nějak otisklo do její povahy a vztahu ke světu. Asi teď chce zahodit okovy a na cestě po nespoutaném moři hledat sebe sama. Ale kdo ví.

Do větru

Do větru

České drama
2018, 78 minut
Režie, scénář: Sofie Šustková
Hrají: Vladimír Polívka, Jenovéfa Boková, Matyáš Řezníček
Premiéra v českých kinech: 5. dubna 2018
Hodnocení Aktuálně.cz: 25 %

 

Ještě hůř než snaha vykreslit mezilidské vztahy působí pravidelně nadhazované téma uprchlické krize. Občas se o něm mluví, a když plachetnice konečně doputuje do cíle, Honza na pláži vyzpovídá majitele jednoho z barů, protože je přeci dokumentarista, jak se ve filmu neustále říká.

Uprostřed noci si na foťák natočí jeho slova, že je potřeba lidem přicházejícím z vln pomoci, a naplní si tak svůj ušlechtilý záměr. Z té temné noční pláže jistě vzejdou patřičně zrnité a silně autentické záběry.

Ve filmu Do větru se zkrátka nedá věřit ničemu. Snad jen těm delfínům, když skotačí ve vlnách; škoda, že připluli jen na krátkou chvíli. Veškeré mezilidské interakce působí jako sbírka nahodilých scén podle toho, jak se protagonisti zrovna vyspali. Snímek nemá žádný styl, jediným leitmotivem je pravidelný pohled kamery do vln. Ale ani z čeření vody nic nevzejde.

 

Právě se děje

před 25 minutami

Dopravu na Žižkově omezí oprava ulice Jana Želivského

Technická správa komunikací (TSK) v Praze začala v sobotu na Žižkově s opravou ulici Jana Želivského mezi Basilejským náměstím a Koněvovou a práce potrvají do konce měsíce. Pro auta bude úsek ve směru na Ohradu uzavřen do středy 19. srpna, objížďka povede ulicemi Ambrožova, Jeseninova a Na Vápence. Tramvaje a autobusy MHD úsekem jezdit budou.

Podle mluvčí TSK Barbory Liškové silnice při rekonstrukci dostane tzv. tichý asfalt, který by měl v této frekventované ulici pomoci snížit hluk. "Položením takzvaného tichého asfaltu a vyrovnáním kanálů předpokládáme snížení hlučnosti v okolí této komunikace o tři až pět decibelů," uvedla před časem mluvčí.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Místopředsedkyně Senátu Horská navrhuje 24. červen jako den památky vyhlazených obcí

Mezi významné dny v českém kalendáři by se měl nově zařadit 24. červen jako Den památky obcí a sídel vyhlazených během nacistické okupace. V novele zákona o státních svátcích to navrhla místopředsedkyně Senátu Miluše Horská (KDU-ČSL). Na navržené datum připadá výročí vypálení obce Ležáky na Chrudimsku, kterou vyhladili nacisté v roce 1942 v souvislosti s atentátem na Reinharda Heydricha. Návrhem novely by se měl Senát v prvním čtení zabývat příští čtvrtek.

Podle Horské zůstává ve stínu lidických událostí nejen obec Ležáky, ale i další místa, která se stala obětí nacistické brutality na sklonku druhé světové války. Horská připomíná například vypálení moravské osady Ploština 19. dubna 1945, jejíž obyvatelé podporovali partyzány z 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Při akci bylo zastřeleno nebo zaživa upáleno 27 civilistů. 

Zdroj: ČTK
Další zprávy