Glosa - Jak se vlastně stavět k Projektu 100? Se sloganem "velké filmy na velké plátno" neudělali během posledních let jeho organizátoři nic byť náznakem odvážného. Vybírají výhradně notoricky známé, kultovní tituly, jež musel každý vzdělaný filmový divák vidět hned několikrát.
Na druhou stranu ale dopřávají možnost ona veleznámá díla zhlédnout na plátnech, což je rozhodně lákavé a chvályhodné, k něčemu takovému se přece jen nedostaneme každý den. A nic jiného záměrem Projektu 100 zjevně není. Takže nakonec nezbývá než pořadatelům jejich nedostatek nápaditosti vždycky prominout a chtě nechtě se těšit na další ročník. Co přináší ten letošní?
Koyaanisqatsi: Dokumentární esej ohromí i po letech
První letošní titul, uváděný v kinech už od 30. ledna, je filmová esej Koyaanisqatsi režiséra Godfreyho Reggia. Úvodní díl triptychu tvořeného i tituly Powaqqatsi a Naqoyqatsi lze označit za vrchol odvahy, kam se Projekt 100 v minstreamovém kánonu vydává. Epický dokument beze slov asi nespadá přímo do škatulky "viděl ho každý", protože ne každý si troufne na devadesát minut nekomentovaných záběrů na planetu Zemi.
Snímek proslul především nádhernou hudbou Philipa Glasse, kterou když režisér poprvé slyšel, neváhal snímek od základu přestříhat, aby ji lépe doplňoval. Souhra Glasse a Reggia je skutečně příkladná a může se rovnat se souzněním Morriconeho s Leonem nebo Williamse se Spielbergem.
Kromě hudby ohromuje Koyaanisqatsi ztrátou lidských měřítek. Na chvíli jako bychom se vymanili ze 180 centimetrů masa a kostí a byla nám dopřána vševědoucnost. Nejprve sledujeme přírodní úkazy zdánlivě nedotčené, postupně se víc a víc blížíme k civilizaci. V ní nejdřív lidský faktor působí nepodstatně a nevýrazně, projevovat se začíná až později. Bohužel ne příliš pozitivně.
Reggio jako by byl návštěvník z vesmíru a na cizí planetě pátral po náznacích života. A při pohledu na skleněná velkoměsta je nalézá jen stěží. Místy možná trochu depresivní, vždyť název by se dal přeložit jako "Život vychýlený z rovnováhy", ale vždy nádherné na pohled a na zamyšlení.
Kubrickova vesmírná báseň přepsala dějiny
2001: Vesmírná odysea. Co víc dodat. Jedno z nejslavnějších děl světového filmu. Dodnes překvapí, že tento výsostně náročný divácký zážitek byl v době uvedení velkým komerčním hitem.
Zlí jazykové tvrdí, že nejde o ukázku lepšího vkusu publika konce šedesátých let, ale jednoduchou skutečnost, že lístek do kina byl levnější než drogy, jež pro mnohé halucinogenní zážitek z nepředstavitelné cesty vesmírem nahrazoval.
Jde samozřejmě o trochu přehnané tvrzení. 2001 je nepochybně velké umělecké dílo. Dokázala vyzdvihnout nízký žánr sci-fi na úroveň nejcennějších dramat a spolu s Planetou opic z téhož roku přepsala dějiny žánru a obecně kinematografie.
Majstrštyk Stanleyho Kubricka se podobně jako Koyaanisqatsi vyznačuje úchvatnou souhrou obrazu a zvuku, ač hudba v Odysee není práce jednoho autora, ale výběr Kubrickových oblíbených klasiků, jak bylo ostatně jeho zvykem. A samozřejmě enigmatickým příběhem o původu a smyslu lidské existence.
Adaptace krátké povídky Arthura C. Clarka (stejnojmenná kniha vznikala paralelně s natáčením, oproti častým tvrzením tedy Kubrickův opus není její adaptací) jistě nepotřebuje blížší představování.
Snad si jen musíme postesknout, že Projekt 100 nedisponuje prostorem hodným tohoto filmu. Snímek byl původně promítán na speciálním plátně přizpůsobeném pro 70mm obraz, na takový zážitek si už dnes můžeme nechat většinou zajít chuť, protože kin disponujících náležitou technikou, zbylu už jen pár. Přesto by bylo příjemné vidět Odyseu alespoň na plátně větším, než jakými disponují kina sítě Aero. Asi však lepší ten vrabec v hrsti. Od 27. března si ho nenechte uletět.
Tarantino zaplatí párty
Ze čtveřice vybraných titulů se Pulp Fiction jeví nejzbytečněji, protože ho snad opravdu musel vidět každý. Na Česko-slovenské filmové databázi například patří s téměř sedmdesáti tisíci hodnoceními do desítky nejčastěji bodovaných filmů. A na rozdíl od audiovizuálních orgií Kubricka nebo Reggia nejde o zážitek, který by člověk nutně musel zažít na plátně - ve své době šlo ostatně o jeden z největších hitů videopůjčoven.
Přesto to bude Pulp Fiction, kdo letošní Projekt 100 "zacvaká", stejně jako v minulém ročníku Big Lebowski a předtím Trainspotting. Zkrátka jde o lákadlo pro nejširší masy, kdyby se náhodou kubrickofilové neměli k návštěvě kina. Roli popularizátora ostatně tento snímek hrál už od svého vzniku.
Mohli bychom se bavit o tom, jestli se z Pulp Fiction nestal během let už poněkud vyčpělý pojem, který zničil pulpovou estetiku podobně, jako se říká, že Nirvana albem Nevermind zničila grunge. Jaký má smysl podvratný film, když ho zná každý? Když člověk, jenž si zařadí mezi nejoblíbenější osobní filmy Forresta Gumpa a Shawshank, díky Tarantinovu Pulp Fiction nabývá dojmu, že teď je z něj náročný divák? Není takový film vlastně trochu ku škodě?
Asi by bylo nefér dál vyčítat Pulp Fiction vlnu popularity, kterou si vydobylo. Od 7. května si můžeme připomenout, jestli Tarantinův největší úspěch notoricky opakovaných kvalit opravdu dosahuje, nebo ne. To jediné se přece počítá.
Menzelův Oscar k posouzení
Jiří Menzel naplácal od premiéry ostudných Donšajnů tolik nesmyslů, jak by podporoval jistý druh cenzury a jak by měli podle něj druzí točit, že bude lepší, když ho budeme méně poslouchat a více si pouštět jeho staré filmy. Těžko však říct, jestli jsou Ostře sledované vlaky jeho vrcholným počinem.
Vlastně těžko říct, proč ze všech tuzemských filmů šedesátých let dostal zrovna tento Oscara. Jistě bychom našli pár lepších. Snad uvedení v Projektu 100 oživí diskusi o dalším z tuzemských děl, na než se obecně nesahá.
Hrabalova předloha je jistě skvělá. Výkon tehdy neherce Neckáře sympatický. A pověsti o tom, jak byly s výjimkou polibku na vagónu všechny scény pořízeny na první pokus, dodávají výsledku pocit autenticity. Menzel však, jako ostatně vždy, má tendenci uhýbat od "ošklivých věcí", což může být na škodu. Jeho zahleděnost do milostného tokání a razítkování zadečků ubírá jiným částem předlohy, v nichž se spíš skrývalo jádro příběhu.
Nakolik si Ostře sledované vlaky zaslouží své výsostné postavení, se přesvědčte od 31. července.
