reklama
 
 

RECENZE Rodeo o život staví smrt do vedlejší role

30. 1. 2014 13:04
Podívejte se na ukázku z filmu Klub poslední naděje
Klub poslední naděje drží v oscarové kvalitě "pašerák léků proti AIDS" Matthew McConaughey, "transsexuál" Jared Leto a rezignace na loučení se životem.

Recenze - Letošní oscarová sezona se nese hlavně ve znamení životopisů nebo aspoň filmů natočených podle skutečných událostí. O žádném z nich se ale nedá říci, že by v dobrém i zlém tak závisel na hlavní postavě jako snímek Klub poslední naděje.

Herecký výkon Matthewa McConaugheye v roli muže nemocného AIDS je tak přesvědčivý, že mu ostatní herci dělají prakticky jen křoví.

McConaugheyho podání je navíc o to silnější, že jeho drasticky zhublá figura (údajně kvůli filmu shodil dvacet tři kilogramů) zvládá unést postavu, která je v mnoha ohledech problematická a i nedotažená.

Elektrikář a jezdec rodea Ron Woodroof se v polovině osmdesátých let nakazí virem HIV, který má v té době stigma „nemoci homosexuálů“. Poté co zjistí, že oficiální experimentální léky podávané v amerických nemocnicích jsou vysoce toxické, rozhodne se léčit pomocí neschválených medikamentů dovážených ze zahraničí, které posilují imunitní systém. Tyto léky brzy začne dovážet do Spojených států ve velkém a distribuovat je dalším nakaženým.

Woodroof není morální superhrdina

Na Klubu poslední naděje někteří kritici a diváci oceňují, že nesklouzává do vyděračské sentimentality jako mnoho jiných dramat o nevyléčitelně nemocných. Woodroof opravdu není typický „morální superhrdina“, jenž by na prahu smrti dosáhl osvícení a pak rozdával rozhřešení ostatním postavám. Na druhou stranu ale není pravda ani to, že by zůstal homofobním buranským sukničkářem z Texasu jako na začátku snímku.

Dobrou ukázkou toho, jak film s postavou nakládá, je srovnání příběhu filmu s událostmi, podle kterých byl natočen. Scenárista Craig Borten sice vycházel z rozhovorů s Woodroofem před jeho smrtí i z jeho deníků, nicméně přesto se spoluscenáristkou Melisou Wallackovou upravili řadu zásadních faktů.

Woodroof byl ve skutečnosti jen fanoušek rodea, na býku nikdy nejezdil, a údajně zdaleka nebyl tak otevřeně homofobní a agresivní. Zcela fiktivní jsou postavy transsexuála Rayona i doktorky Eve Saksové, což jsou kromě samotného Woodroofa vlastně jediné výrazněji vyprofilované figury.

Obecně se proto dá říct, že většina z toho, co si scenáristé do Klubu poslední naděje přimysleli, by se dalo označit jako zjednodušující klišé.

Vlastně celý svět, kterým film Woodroofa obklopuje, vypadá jako schematické a dost chudé jeviště, jež slouží většinou jen k tomu, aby ukázalo různé rysy samotného hrdiny.

O jeho kamarádech a kumpánech z rodea nebo elektrikářské firmy se dozvídáme jen tolik, abychom pochopili, že je to chlapácké a homofobní prostředí, hrdinův mexický lékař působí jako vševědoucí mudrc uklizený z očí veřejnosti, Rayon má zase být v první řadě postavou, skrze kterou hrdina překoná své předsudky, a doktorka Saksová je nakonec zcela zbytečná figura dobrosrdečné spojenkyně nepřítele, která včas prohlédne a přestoupí na správnou stranu.

Zkrátka nechybělo by moc a diváci by měli co dělat s další hollywoodskou moralitkou, jejíž poselství by se dalo shrnout do několika jednoduchých vět typu „není hezké ponižovat homosexuály“ nebo „farmaceutická lobby se přiživuje na umírajících“.

Jenže filmovému Woodroofovi se ze zaběhaných škatulek přece jen daří vyklouznout. Částečně díky charismatu, které mu propůjčil McConaugheyho výkon a kvůli němuž hlavní postava přes všechny nesympatické „buranské“ rysy budí respekt svou dravou houževnatostí.

Film se také soustředí hlavně na Woodroofův boj proti dobovému americkému lékařskému systému ovládanému farmaceutickými firmami a na hledání způsobů, jak přežít s AIDS, zatímco samotné tělesné chátrání, loučení s blízkými a smiřování se se smrtí, typické pro melodramata s nevyléčitelně nemocnými, staví na vedlejší kolej.

Díky těmto dvěma prvkům je Klub poslední naděje nečekaně a sympaticky vitálním filmem.

Výkon, který strhne

Jako bojovník s větrnými mlýny je Woodroof také kontroverznější figura, než jak by se na jednoduché oscarové drama slušelo.

Klub poslední naděje (70%)

Klub poslední naděje (70%)

Klub poslední naděje nesklouzává do vyděračské sentimentality jako mnoho jiných dramat o nevyléčitelně nemocných. Woodroof opravdu není typický „morální superhrdina“, jenž by na prahu smrti dosáhl osvícení a pak rozdával rozhřešení ostatním postavám. Na druhou stranu ale není pravda ani to, že by zůstal homofobním buranským sukničkářem z Texasu jako na začátku snímku. Film rozhodně není unylý ani prvoplánově líbivý a dokáže diváky strhnout, ale zároveň je ho potřeba přijímat s nedostatky, které je na něm obtížné přehlédnout.

Zahraniční kritici například upozorňují, že celý příběh lze chápat jako vyprávění o tom, jak teprve heterosexuál musel osvobodit komunitu nemocných gayů, do té doby bezmocně odkázaných na diktát oficiálního lékařského systému.

Neméně diskutabilní může být předvádění Woodroofa jako heroické postavy i v tom, že hlavní hrdina většinu snímku bojuje především za vlastní přežití. Fakt, že z toho mají prospěch i druzí, je vlastně do velké míry vedlejší efekt. A konečně Woodroof stojí jako jediné osamocené centrum boje s oficiální politikou léčiv, přestože film několikrát okrajově zmiňuje, že podobných distribučních center bylo ve Spojených státech více.

Hodnocení Klubu poslední naděje tak nakonec také připomíná rozporuplné pojetí jeho hlavního hrdiny. Rozhodně není unylý ani prvoplánově líbivý a dokáže diváky strhnout, ale zároveň je ho potřeba přijímat s nedostatky, které je na něm obtížné přehlédnout.

autor: Antonín Tesař | 30. 1. 2014 13:04

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama