Rozhovor - Do kin vstupuje po úterní premiéře očekávaný komiksový film Alois Nebel s nominací na Oscara za Českou republiku. Za příběhem malého" českého výpravčího" z druhé poloviny 20. století stojí trojice autorů v čele s režisérem Tomášem Luňákem a tvůrci předlohy Jaroslavem Rudišem a Jaromírem 99. Snímek doprovázeli na mimosoutěžním uvedení na festivale v Benátkách, Luňák s ním pak cestoval i do právě skončeného Toronta.
Tak už se vám hned po nominaci zdálo o Oscarech?
Nevím, co na to říct. Vůbec jsme to nečekali i vzhledem k tomu, že film ještě ani nevstoupil do kin. Co vím, uspořádala se jedna projekce pro akademiky. Bylo to spíše přání producenta a distributorů. Snad nám to pomůže v rámci dalších prodejů do zahraničí. Osobně si nedovedu představit, co to všechno znamená a obnáší. Spíše jsme stále ještě ponoření v práci na filmu a ve věcech před premiérou. Plánujeme turné po jednosálových kinech v pohraničí, chystáme se na festivaly.
Příběh vychází z komiksu, který neměl jednolitý příběh s dramatickým vyvrcholením. Jak jste skládali dohromady, co nakonec má být a nemá ve filmu?
Bylo to docela šílené. Už ani nevím, kolik verzí literárního scénáře jsme měli. Udělali jsme si i storyboard a ten přepisovali zpátky do scénáře. Na jedné straně vyprávíme o životě člověka v traumatické historii; zároveň jsme připojili jakoby westernovou linku postavy Němého. Dopředu bylo jasné, že jsme museli potlačit například halucinace hlavní postavy, jichž najdete v předloze řadu.
Co pro vás oba dva představují?
Snažil jsem se k tomu přistupovat tak, že Alois Nebel nějak ztělesňuje paměť onoho severského kraje, zatímco Němý je součástí historie, na kterou se všichni snaží zapomenout.
Jak jste sám poznal sever?
V Jeseníkách mám část rodiny, takže jsem tam jezdil od dětství například na tábory. Dokonce jsme tam byli i s Jaromírem ještě předtím, než jsme se vůbec dostali ke společné práci na filmu. Znali jsme se už nějakou dobu. Dělali jsme spolu na animaci klipů, takže mě doporučil, když se hledal režisér pro adaptaci Nebela. Ale nelze říct, že bych nějak vycházel z osobních vzpomínek.
A co se nachází v paměti tohoto místa?
Neměli bychom zapomínat, že Jeseník byl z osmdesáti procent německý a po válce se tu vyměnila populace. A lidi, co tam šli - aniž bych je chtěl podceňovat - určitě nebyli tehdejší elitou národa. Prostě tam najednou "bylo volno". Během komunismu se z toho kraje stalo trochu spíš odkladiště, než že by se tu budovalo něco nového. Jako kdyby nám ten kraj všem připomínal, co nepříjemného se událo. A má v sobě něco drsného.
Myslíte si, že už se společnost vyrovnala s odsunem Němců?
Zdaleka ne, ale řešit odsun nebylo účelem tohoto filmu, byť zůstává jedním z největších traumat nejen tohoto kraje. Vycházeli jsme spíše z příběhu lidí, kteří tam prožili všechno a se vším všudy. Odsun budou možná ještě řešit další generace, které přijdou po nás.
Zdá se, že hlavní je téma "hodného" českého hrdiny, který ty všechny hrůzy nakonec přežije…
Odvážím se říct, že u nás vzniklo trauma jakéhosi chcípáčka, kterého taky najdete v každém druhém českém filmu. Ale jestli něco, tak pro nás Alois Nebel nebyl rozhodně žádný český chcípáček. Je spíš tichým pozorovatelem, který zůstává morálně čistý. Ztělesňuje dobré zásady drah z doby před 2. světovou válkou. Představovali jsme si ho jako vychovaného a staromódního člověka, který zůstává duší šlechticem.
Naopak psychiatrická klinika, kde skončí, evokuje dobu komunismu.
Já jsem její konec ještě zažil, ač vyprávíme příběh lidí, kterým bylo v listopadu kolem padesáti let. Ti jsou naší ztracenou generací, která prožila většinu života v socialismu a svoboda už pro ně přišla trochu pozdě. Nedostali mnoho možností, aby se v novém světě zorientovali, a využili ji - obzvláště v takovém kraji. Najednou skončilo zlo a přišel lepší svět, ale pro ně zůstal svým způsobem stále stejný. O osudu této generace se přitom většinou moc nemluví.
Možná je problém právě v těch tichých pozorovatelích, kteří zůstávají často příliš tišší i nadále, ačkoliv člověk se musí za svobodu umět postavit. Ozvat se, když se krade a podvádí.
S tím nelze než souhlasit… Ale my jsme ten film brali jako pohádku o člověku, který jako jeden z mála zůstal poctivý. Odměna přichází až v tom, že voda všechno ostatní odnese. Samozřejmě, lidé by měli být odvážnější a brát se za svá práva, ale generace, o níž mluvíme, taková nebyla a není.
Komiks je u nás tradičně spojován spíš s příběhy pro děti, s Ohníčkem a Čtyřlístkem. Nastala doba, kdy lidé vezmou komiks za plnohodnotný žánr i pro dospělé?
Platí obecně, že my jsme ještě zatížení dědictvím Rychlých šípů či seriálů z Ábíčka, zatímco nová generace teprve vylézá. Přesto kolem vidíte řadu mladých a talentovaných komiksářů, kteří si postupně utvářejí publikum. Ustavuje se scéna, vznikají specializované obchody, byť to není tak masivní jako ve Francii a Belgii. U nás však obecně nejsme moc vychovávání k vizuální kultuře - k tomu, že obraz může vyprávět příběhy. Vzdělání alespoň naší generace vycházelo z klasického základu a z literatury.
Můžete vysvětlit techniku rotoskopie, kterou jste natočili film?
Úplně zpočátku se uvažovalo o animaci, ale pak jsme zvolili rotoskopii, která je mimo jiné dlouho známá. Slouží jako pomůcka animátorům. V podstatě jsme nejdříve natočili s herci hraný film, který se sestříhal. Načež si animátoři vzali obraz, rozkryli ho do křivek a začali okýnko po okýnku překreslovat reálné podklady do výsledných záběrů.
Čtěte také:
Za Česko je na Oscara navržen Alois Nebel
Jaromír Švejdík: Alois Nebel je z ušmudlané generace
Zlaté sudeťácké ručičky aneb Nebel stále Na trati
V podstatě neexistuje software, který by jim zjednodušil práci a přepočítal to do animace. Nanejvýš jsme si mohli pomáhat při natáčení svícením. Zdůrazňoval se kontrast světlých a tmavých barev či výrazy herců v tváři a jejich vrásek - aby se animátoři měli později čeho v počítači chytnout. Jinak to byla opravdu ruční práce.
Jak jste to vysvětlovali hercům, že budou na plátně překreslení?
Měli jsme test k předvedení. Musím říct, že spousta z nich to vzala jako výzvu. Bál jsem se, že budeme mít větší problémy s obsazováním, že řada z nich bude o takové práci pochybovat. Ale nestalo se nám, že by nás někdo odmítl.
Mluvilo se hodně o tom, že se výroba filmu protahovala.
Poměrně dlouho trval střih hraných pasáží, než jsme našli ideální tvar. Zároveň nikdo z nás neměl s rotoskopií velkou zkušenost, takže se odhady ukázaly být optimističtější než realita. Animace trvala dva roky - kromě rotoskopie jsme použili i 2D a 3D animaci.
Velká práce byla i s barvami. Jestli si to pamatujete, komiks je čistě černobílý, ale hned na začátku jsme si uvědomili, že dvě barvy to neutáhnou. Museli jsme přidávat další pro rozlišení dne a noci a dokreslení atmosféry. Postavy zůstávají černé a bílé, do pozadí jsme propouštěli z reálu další odstíny šedi.
Kolik lidí na tomhle všem pracovalo?
Základ filmu vznikal ve studio Tobogang, kde se na tom vystřídalo asi dvacet animátorů. Tři z nich pracovali jenom na pozadí, deset "kompozitorů" to dávalo dohromady. Další část se dělala ve studiu Balance v Drážďanech, kde sedělo až šest lidí nad animací. Ve finále jsme přibrali studio Kluci v triku.
Jaké byly reakce v Torontu?
Ohlasy se mi zdály dobré, příjemné. V Kanadě se diváci vyptávali nejdříve na historické věci, které se tu odehrávají po válce v pohraničí. Scénu, kdy jsou lidé nakládáni do vlaku, si spojovali se Židy. Neměli povědomí o odsunu Němců. Hodně otázek se týkalo i technologie.
V jaké situaci se u nás vůbec ocitá člověk, který vystudoval animovaný film? A jaké podpoře se u nás dostává animaci?
Je třeba předeslat, že my jsme na film dostali výraznou podporu jak od státu, tak z Evropské unie, ale jde samozřejmě o jediný projekt. Jinak asi neexistuje opravdu soustavná a cílená pomoc animaci a zejména krátkým filmům, které jsou doménou animované tvorby. U nás je hlavní spíše hraný celovečerní film a dokumenty; ty si podporu dokázaly vydobýt spíš.
Není divné, že se u nás natáčí najednou snad deset animovaných celovečeráků, ovšem řada z nich vzniká doma na koleně v průběhu pěti i více let? Nezastará takový titul ještě před dokončením?
Je to možné. Ono to v jistém smyslu hrozilo i nám, když jsme se pustili do rotoskopie. Na Nebelovi jsme začali pracovat ještě v době, než přišly filmy jako Valčík s Bašírem či Persepolis. Následně jsme viděli, kolik lidí na ně chodilo na celém světě. Trochu jsem se bál, jestli nakonec neprošvihneme tu vlnu. Možná kdybychom film stihli před půl rokem, bylo by to lepší. Ale to už budou jenom dohady.
A jak tedy odhadujete návštěvnost Nebela?
Jako debutant si to vůbec nedovedu představit. Valčík s Bašírem tu udělal kolem třiceti tisíc lidí. Kdyby to bylo jednou tolik? Kolik lidí se ale dneska dovede zvednout, aby zašlo do kina? Každopádně se odvážím tvrdit, že Nebela stojí za to vidět na plátně, protože je dělaný pro kina, nikoliv pro domácí projekce.
