Rozhovor - Ulrich Seidl je bezpochyby jedním z nejvlivnějších evropských režisérů současnosti. Na pražský Febiofest přijel představit zejména svůj poslední projekt - volnou filmovou trilogii Ráj, jejíž jednotlivé díly s dovětky Láska, Víra a Naděje představil postupně v soutěžních sekcích festivalů v Cannes, Benátkách a v Berlíně.
Představuje v ní příběhy tří ženských hrdinek z jedné rodiny, které hledají štěstí v sexuálních románcích v Keni, ve své oddanosti Ježíši Kristovi a v platonické lásce vůči staršímu doktorovi na dětském táboře zaměřeném na hubnutí.
Celý projekt byl původně zamýšlen jako jeden celovečerní film. Ve střižně ovšem nad devadesáti hodinami materiálu režisér zjistil, že prospěšnější bude látku rozsekat na tři samostatné příběhy.
Seidlovy filmy zaujmou dokumentaristickým, jakoby nezúčastněným stylem, přirozeným herectvím a syrovými zápletkami, díky nimž si vydobyl pověst provokatéra. On ovšem právem odmítá, že by chtěl lacině šokovat. Každopádně není moc autorů, kteří by tak pronikavě odhalovali v příbězích nešťastných osamocených hrdinů symptomy krize našeho civilizačního okruhu.
Aktuálně.cz: Chtěl bych se zeptat na název vaší poslední trilogie. Pražské Divadlo Komedie nedávno s úspěchem uvedlo hru vašeho krajana Ödöna von Horvátha Víra, láska, naděje. Je tam nějaká inspirace nebo souvislost?
Ulrich Seidl: Žádná přímá souvislost tam není, pořádí komponent mého názvu je navíc jiné: Láska, Víra a Naděje. U Horvátha se jedná o ctnosti v době před Kristem. Tu divadelní hru nicméně znám a je mi velmi blízká.
A.cz: Všechny hrdinky triptychu se snaží dosáhnout své představy ráje, která do velké míry souvisí s vnímáním vlastního těla a sexualitou jako takovou. Jakou roli hrají tato témata při utváření identity moderního člověka v západní společnosti?
Výchozím bodem všech třech hrdinek je podobná pohnutka, a to je nenaplněná touha. Všechny tyto ženy touží po lásce, protože mají zkušenosti, které je nakonec vedly ke zklamání. Ta touha ale také souvisí s tělesností, s ideálem krásy, který je nám diktován a který ony nenaplňují.
A.cz: Ve filmu Ráj: Láska jste ke své oblíbené problematice sexu coby mocenského nástroje přidal téma masové turistiky. Jak je vám v tomto ohledu blízký například francouzský spisovatel Michel Houellebecq, který si založil kariéru na podobných námětech?
Jeho knihy samozřejmě znám, ale nebyl jsem při tvorbě inspirován jeho dílem, protože se o masovou turistiku zajímám už dlouho. Je pravda, že masový cestovní ruch vypovídá mnohé o současném světě a o vztahu bohatého Západu k chudým zemím Třetího světa: můžeme díky němu dobře popsat, jak funguje globalizovaný svět. Jinak ale výchozím bodem pro film Ráj: láska byla na rozdíl od Houellebecqa, který se na svět dívá spíše mužským prizmatem, ženská sexuální turistika.
A.cz: Někteří kritici namítají, že vaše postavy jsou často zobrazovány v nedůstojných, trapných situacích. Vy naopak trváte na tom, podle mého pohledu právem, že vašim postavám, které se jinak ve filmech typově moc často neobjevují, dodáváte důstojnost. Mohl byste tenhle paradox vaší tvůrčí metody nějak vysvětlit?
Já v tom vůbec žádný paradox nevidím. Prostě jen ukazuju lidi v nezkrášlené podobě, odmítám se přizpůsobit mediálnímu ideálu krásy a snažím se pohlédnout za něj. Lidé totiž vypadají úplně jinak, než nám média vnucují. A ti diváci, co to kritizují, mají problém sami se sebou, protože odmítají sami sebe vnímat takové, jací jsou. Když pak sami sebe poznají, cítí se trapně.
A.cz: Vaší metodou je míchání principů dokumentárních a hraných filmů. Tento přístup je obecně na vzestupu a diváci ho přijímají. Myslíte, že za tím může stát přesycenost fiktivními příběhy a nerealistickými obrazy mainstreamových filmů a touha vidět něco ze života?
Někteří diváci už mají opravdu po krk toho klasického zábavného kina z Hollywoodu, a mají zájem o příběhy, které se dotýkají světa, který dobře znají a odehrávají se v prostředí, ve kterém žijí. Myslím, že jsem byl jedním z prvních autorů, kteří mísili prvky dokumentárního a hraného filmu a ostatní autoři mě začínají následovat.
A.cz: Na tiskové konferenci jste říkal, že jedno z mála tabu, které byste nerad zobrazoval, ve svých filmech, je téma zneužívání dětí. Ve svém posledním filmu Ráj: Naděje pracujete s nezletilými, ale přece jen je nevystavujete tak drásavým situacím jako své dospělé hrdiny. Promítl se váš respekt k prožívání dětských aktérů nějak i do příběhu, který například v milostné linii nejde až tak na dřeň jako vaše jiné filmy?
Jistě jsem ke svým dětským hercům nepřistupoval s větším respektem, ale s větší opatrností, protože jsem si uvědomoval, že mám vůči nim větší odpovědnost, než když pracuju s dospělými herci. Nicméně já jsem tenhle příběh nechtěl pojmout jako příběh zneužití mladistvých, proto jsem svou myšlenku nakonec dovedl k takovému konci, jaký nakonec v příběhu měla.
A.cz: Jste známý tím, že vaše scénáře neobsahují dialogy a text se svými herci i neherci dotváříte na místě. Stalo se vám někdy, že některý z vašich protagonistů posunul na place příběh výrazně jiným směrem, než jste zpočátku zamýšlel?
Ne, to možné není. To neodpovídá mému pojetí filmařiny. Natáčení neznamená demokracii, film se musí vejít do mých představ a směřovat k mému cíli. Samozřejmě musím vyjít se svými herci, kameramanem a štábem, který na snímku dělá. Všichni mohou přijít s nápady, které mou vizi usměrní, ale výsledek musí odpovídat tomu, co jsem si předsevzal natočit. Ještě bych se vrátil k pojmu improvizace. Ten neznamená úplnou svobodu, improvizace se musí pohybovat v rámci nějakých mantinelů při ztvárňování role. Proto také samozřejmě občas přerušuju záběry a říkám, tak se mi to líbí a tak se mi to nelíbí, postrádám tam to či ono.
A.cz: Chtěl bych se zeptat na váš další snímek. Někde jsem četl, že připravujete historickou látku, což mě zaujalo, protože to by byla ve vaší kariéře naprostá novinka.
Mám v hlavě už dvacet let jeden projekt, dokonce jsem k němu napsal i scénář, ale neměl jsem na něj nikdy dostatek finančních prostředků. Nyní jsem ale dostatečně úspěšný na to, abych byl peníze schopný sehnat. Hlavní postava žije v době přibližně před dvěma sty lety, pohybuje se geograficky v severním Rakousku, v Čechách a děj spadá východně až do Brna. Jedná se o ztvárnění doby, které se svými tématy dotýká i dneška. Pojednává o kriminalitě mládeže v prostředí, v němž je zločin často jedinou možností, jak si vykoupit svobodu.
