Této "mladé dceři" slovutného filmaře Francise Forda Coppoly bylo letos 49 let. Zdá se to jako mžik, kdy byla nadějným talentem a zároveň "protekčním dítětem", které z nudy točí o nudě ostatních, jen proto, že může, protože jí to bohatý tatínek zaplatí.
Stín mocného otce však dceru provázel jen krátce. Stačily dva celovečerní filmy: Smrt panen z roku 1999 a čtyři roky nato Ztraceno v překladu, které jí vyneslo Oscara za scénář a s nímž byla jako jedna z mála žen v dějinách nominovaná na sošku za režii.
Téma nudy těch, co se mají okázale dobře, s Coppolovou zůstalo. Vrcholně ho naplnila hned následující Marie Antoinetta z roku 2006, prototyp zahálčivé bezstarostné osoby, která nemá sebemenší ponětí o životě obyčejných lidí. Pokračovalo to před sedmi lety titulem Bling Ring, natočeným z velké části na mobilní telefony, jimiž teenagerky ustavičně zachycují samy sebe, a protože chtějí zažít, jaké je být VIP, vloupávají se do milionářských vil.
Zpočátku se nudí také ženské osazenstvo starobylého domu v jižanském historickém dramatu Oklamaný z roku 2017, kde jejich nevzrušenou skoroidylu naruší zraněný voják ze znepřátelené strany občanské války.
Jen jedinkrát Coppolová zkusila mít za hlavního hrdinu muže, a to před deseti lety ve snímku Odnikud někam, kde vyprázdněné vyprávění zachytilo lehce zoufalé přežívání a čekání slavného herce po hotelích v pauzách mezi natáčecími dny. Bylo přitom zřejmé, že tím režisérka trochu vzpomíná na vlastní dětství, plné prostojů a lelkování.
Coppolová je mistryní v zachycování oné "nesnesitelné lehkosti bytí", což zní jako klišé, ale nejspíš nikdo to v současné kinematografii neumí lépe. Možná se o to ani nikdo moc nepokouší, protože ty skutečně drahé filmy chtějí prodávat atrakce bombasticky a ty velmi levné, nezávislé zase nemají, z čeho tu parádu vyrobit.
Pátrání po nevěře
Režisérka citlivě vystihuje kombinaci vnějšího luxusu, nepochybné inteligence postav a přitom existenciální prázdnoty, která však není pohledem do propasti ani závratí nad absurdností života. Jsou to obrazy nekonečné snesitelnosti; stavu, kdy není kam utéct, ale samotné žití není peklo, jen jakýsi hodně nedokonalý ráj. Už není jasné, čím by to mělo být lepší, zároveň ale něco chybí.
Obvyklá pointa, že jde o lidskou blízkost, sama o sobě není objevná - však také Coppolová nepředstírá myšlenkovou hloubku či převratnost.
Dokáže ale navodit prchavost okamžiků, blízkost k jejím filmům pociťujeme právě proto, že sami můžeme znát pocity, kdy k obývanému světu momentálně nedovedeme přilnout. Stává se to každému, kdo je chvíli na místě, kde být nechce a nemá tam co dělat, nebo přechází z jedné životní etapy do druhé.
Coppolová není autorkou agonie, bolesti, dramatu či deprese, ale lehkého splínu, melancholie a znovu připomínané nudy, která je v jejím pojetí estetickou kvalitou. Pomáhají v tom vzdušná kamera, skvělý hudební podkres, hravé střihové montáže a bystré dialogy.
Nový film Coppolové nazvaný V úskalí, anglicky On the Rocks, poprvé řeší téma vztahu s otcem, které však nemáme brát jako osobní zpověď. Spíše je to opětovné setkání s jejím nejmilejším hercem, čerstvým sedmdesátníkem Billem Murraym, který jí před 17 lety pomohl "prodat" Ztraceno v překladu a sám se díky němu dostal zpět na výsluní.
Zatímco dříve byl Murray roztomilý komický magor a trochu mrzout, v zestárlé verzi se z něj stává zádumčivý trpitel, který už ani nedává najevo emoce. Všechno si promítá dovnitř a nechá to v sobě uložit a rozložit. Tentokrát mu však režisérka nachystala dokonalý protiúkol: postavu Felixe, jenž užívá života plnými doušky, sype z rukávu historky i poučky a neumí se zastavit.
Naopak jakousi životní stopku či zásek prožívá jeho filmová dcera Laura v podání čtyřiačtyřicetileté Rashidy Jonesové. Ta pojme letmé podezření, že by jí manžel Dean - hraje ho Marlon Wayans - mohl být nevěrný. Felix se toho chytne s buldočí energií a rozhodne se přinést Lauře usvědčující důkazy. Sám má přitom máslo na hlavě, protože kdysi opustil ji i její matku a celoživotně se věnoval děvkaření.
Felixova neschopnost mluvit se ženami, aniž by si na ně dělal zálusk, Lauru stále uvádí do rozpaků. Svému manželovi navíc chce věřit a spíše jde o její osobní problém, že si po letech starostí o dvě děti připadá vyčerpaná, neatraktivní a nekreativní. Nejde jí psát nový román a otcovu přítomnost v životě si moc nepřeje.
Jenomže Felix postupně nachází čím dál víc zneklidňujících indicií a Lauru osobně zatahuje do pátrání. V jednom okamžiku se ocitnou v bodě, z něhož není návratu.
Starý proutník
V úskalí se od jiných filmů Sofie Coppolové stylově dost liší. Je mnohem konvenčněji snímané i stříhané, nejsou tu typicky nemluvné pasáže, bezcílné bloumání ani meditativní zastavení. Kdybychom nevěděli, kdo ho natočil, mohli bychom si ho splést třeba s některým pozdním newyorským snímkem Woodyho Allena. Ale jen při povrchním zhlédnutí.
Příběh je stále vyprávěn z Lauřiny perspektivy. Felix do něj zasahuje rušivými vstupy, dovede pobavit, ale otěže nepřebírá. I v nejvýraznějších okamžicích se na vše pořád díváme očima hrdinky. A jen v několika málo chvílích se pohledy spojí, třeba když Felix říká, že v Lauře uviděl osobnost, už když jí bylo několik málo měsíců.
Někde tady leží jádro příběhu - starý opuštěný muž vidí člověka v jediné ženě na světě, ve své dceři. Jen k ní se dovede chovat "normálně", bez postranních úmyslů, s ní chce trávit čas a o nic víc než o čas nejde.
Detektivní zápletka i luxusní prostředí jsou nakonec jen zástěrkou. Napětí z děje vyprchá zhruba čtvrt hodiny před koncem a následuje dohra, která je z emočního hlediska nutná, ale pochází z jiného, spodního, skrytého příběhu, který jsme v záplavě vtípků a taškařic přehlíželi.
Coppolová si starého proutníka pochopitelně vychutná, ale úplně nešetří ani hrdinku, i ji nechá chybovat. Na rozdíl od filmu Oklamaný, kde skutečně šlo o život, se však tentokrát nejedná o nic fatálního. Nacházíme se ve světě liberálních tolerantních lidí, kteří si umějí vše vysvětlit.
Nenuceně vtipný
V jiném příběhu by třeba hrálo roli, že Felix je běloch, Laura míšenka a její matka i manžel černoši. Mohli bychom Coppolovou snad i obvinit, že tyto rozdíly přehlíží a netematizuje ne proto, že by v současné americké společnosti barva pleti nehrála roli, ale z čiré ignorance. Její perspektiva je mnohem jednodušší než perspektiva hrdinky, jež svůj původ a "existenci na rozhraní" musí řešit. Film ovšem schválně vyznívá lehce.
Kdyby takto vypadal běžný mainstream v nabídce internetových videoték, bylo by to skvělé. Snímek je dokonale pochopitelný, nenuceně vtipný, lidský, chápavý na všechny strany. A je jasné, že takto mainstream nikdy vypadat nebude, protože musí být žánrovější, komičtější nebo romantičtější, mnohem víc tlačit na pilu.
V tomto ohledu jde o dílo vymykající se z konvenční nabídky. Hrdinka není stylizovaná jako ošklivé šedivé káčátko, které se promění v labuť, celou dobu zůstává sympaticky obyčejná. Z Billa Murrayho se nikdy nestane kouzelný dědeček ani úplný padouch, ani jeho emoční odstrojení není slzavé. Stejně si ale člověk vybaví, že ten letmý úsměv měl po skončení předchozích filmů Sofie Coppolové vepsaný do tváře mnohem déle.
Autor je šéfredaktorem filmové databáze Kinobox.cz.
V úskalí
Scénář a režie: Sofia Coppola
Film je k vidění na Apple TV+.
