Rozhovor - S Petrem Markem se známe zprostředkovaně přes Jana Buštu, který píše recenze na Aktuálně.cz. Potkali jsme se dokonce jako členové zkušební komise na FAMU, když Jan Bušta absolvoval na katedře režie; já jako konzultant diplomky a Petr Marek jako oponent.
Jana Němce při jejím hodnocení málem trefil šlak a Věra Chytilová propadla trudnomyslnosti. A my jsme nějak v tom všem napětí viděli i absurdní humor v praxi. S Petrem Markem se tu a tam potkáváme na různých akcích; ať už o sebe přímo zavadíme, či ne, každopádně si tykáme.
Tento rozhovor vznikl k příležitosti zařazení Markova nejnovějšího filmu s názvem Nic proti ničemu do druhé soutěžní sekce na karlovarském filmovém festivalu Na východ od Západu. Dialog probíral přes chatovací program Skype, proto se nedivte užívání uvozovek, na něž se Petr Marek potrpí a dává jimi najevo ironický odstup.
Petr Marek: A tys to viděl? (Naráží na Nic proti ničemu)
Kamil Fila: A kde bych to viděl?
PM: No třeba jsem zjistil, že třeba Alena Prokopová už to "nějak" viděla a já nevím jak.
KF: Tak to je dobrý. Líbilo se jí to?
PM: Na našem Facebooku má, že jo.
KF: Tak ona má slabost pro různý hravý věci.
PM: To byl pěknej osten. Zas tak "hravý" to ani není.
KF: Je ošklivý o tvých filmech říkat, že jsou hravý?
PM: „Hravý" někdy je synonymum pro "konfekčně avantgardní", "svěží pro generaci nade mnou". Třeba by se dalo říct i o Resnaisovi, že je hravej a už bych se trochu ošíval. Přitom je, ale není "hračička".
KF: Já se přiznám, že se ve všech tvejch aktivitách neorientuju. Byl jsem na několik tvých koncertech a slyšel i jiný hudební projekty než nejznámější MIDI LIDI, byl jsem na tvým divadelním improvizovaným představení, zažil jsem tě u tý komise. Dokonce viděl pár tvých filmů, přičemž si pamatuju Český Pulp Fiction (je to na YouTubu), Lásku shora jen matněa celkem dobře Nebýt dnešní. Ale trochu se obávám, že pro širší veřejnost jsi "jen ten, kdo složil hudbu pro Protektora". Takže Nic proti ničemu je asi první film, kterýmu se dostává větší pozornost na festivalu a pak asi i v distribuci. Nebo se pletu?
PM: Nepleteš, možná je to i horší.
KF: Zkus to rozvést.
PM: Myslím, že jediný co mohla nějaká širší veřejnost zaznamenat je slovo MIDI LIDI + Český Lev, a rovnou zapomenout. Myslím tím širší veřejnost, co nejezdí na hudební festivaly, tam už máme svůj malý skoro-establishement - v rámci "velké minoritní" society.
Takže o filmech neví nikdo nic: což je možná výhodné i proto, že vlastně všechny předchozí byly ty "hravé" a "divné", s formálními naschvály, kterejch tady už je opravdu minimum. Takže "širší veřejnost" se nemusí "tolik bát" - není to "film, který rovnou zlobí". A můžu se tak "širší veřejnosti" ukázat jako "přijatelný". Ale myslím teda, že zas tak slavné to nebude: pořád to ještě není hladké, což by mě ani nebavilo.
KF: Takže se budu ptát trochu účetně: jaký byl rozpočet a jak dlouho jste ten film točili, ty a tví přátelé?
PM: Natočili jsme jej zadarmo, postprodukce vyžaduje něco kolem 400 tisíc, herci si platili pobyt v Kempu Jordán a jídlo. Postprodukce se ujal Hypermarket Film, čili společnost Víta Klusáka a Filipa Remundy.
KF: Na jakou kameru (nebo kamer) jste to točili?
PM: Dvě digitální kamery, jedna HDV (Filip Cenek a já), jedna DV (a náhodní herci), ta druhá použita minimálně: zpracováno ale jako PAL, čili rozlišení menší než obvyklé, což mám rád. Výsledný promítací formát bude DCP.
KF: Co tě tak přitahuje na estetice lo-fi?
PM: Asi dlouholetá zkušenost home-videa plus v dětství oblíbená trhaná kamera u Chytilové v Panelstory. Takže když se pak objevily třeba Manželé a manželky Allena, měl jsem čiré estetické potěšení. Přitom leckdo by mohl zapomenout na to, že jump-cuty a tohle home-video do establishementu nepřinesl "rebel" Trier, ale "tradicionalista" Allen!
KF: Počkej, Panelstory je rok 1979 a ty jsi ročník 1974. Tys viděl Panelstory jako pětiletý a něco z toho měl?
PM: S Panelstory to bylo později, dětství chápu ještě déle, bylo mi tak 14.
KF: Čili ten film byl zakázanej a pak se hrál nějak na sklonku socíku…
PM: On se nesměl hrát jenom v nějakejch krajích, dokonce mám pocit, že jenom v jednom nebo dvou. V Prostějově ho hráli.
KF: Jo, to si pamatuju ze seminářů o normalizaci, že to u filmů Věry Chytilové tak bývalo.
PM: To mi stejně přijde super. Jakápak centralizace! Plzeňsko prostě ne!
KF: Čili by tě ani nelákalo točit "klasický film", který je hi-fi a nejsou v něm záměrné chyby?
PM: Nemám proti tomu nic: mám rád i dotáhnuté a perfekcionistické filmy, ale osobně víc tíhnu k té mírné destrukci. Kdybych dokázal natočit Vetřelce, tak jsem štěstím bez sebe; i mě zajímá zkoumat, jak to funguje, aby to klapalo, ale dělat mě baví spíš to, co trochu klopýtá. Kdoví, možná je to výmluva a obrana před tím, že se bojím, že bych to "hladce" nedokázal, ale nejvíc se pobavím u těch filmů, v nichž trocha toho rozkladu je.
KF: Který filmy z dějin kinematografie tohle nejvíc splňují? Kdybys fakt zapátral v minulosti... Nebo je ten hrdý amatérismus až věc novější doby?
PM: Musím jít asi od nedávné, pro mě nejvíc Pěstuj si pravačku od Godarda, to zakopává celé a stále. Ale zároveň je tam vnitřní rytmus, který naopak šlape. Kůň, co pajdá opravdu ladně!
KF: Pravačka je rok 1987, to je 25 let...
PM: A v dávné? Musím zapřemýšlet. Noc na křižovatce od Renoira? Extase, když se na ni koukáme dnes. Tehdy možná šlapala. Trojka z mravů, tam je všechna svoboda a rytmus úplně kulhá: a naschvály v nečekaným rozestavění. A nejposledněji mě bavil Strýček Búnmí.
KF: No, tak to bylo výborný. Ale mnohem klopýtavější až na hranici bolesti. Ale v souladu s tím, co se ve filmu děje, byl takový boční Weerasethakulův počin - Dobrodružství železné kočičky o superhrdinovi, který je v civilu gay prostitut.
PM: Jo jo, Iron Pussy.
KF: Viděls to?
PM: Jo, moc se mi to líbilo
KF: To pro mě bylo totální zjevení v tý době. On teprve přitom dělal ty duchovní filmy jako Blissfully Yours a Tropical Malady - a Búnmí je pak pro mě propojení Iron Pussy a Tropical Malady.
PM: A Kitano naopak šel do srandy až poté, co byl uznávaný na evropskejch festivalech, pak si z toho začal dělat šoufky. Koneckonců miluju proměnu starých melancholiků v humoristy.
KF: A ty budeš časem vážnější, nebo pořád art srandista?
PM: Nevím; jen vím, že jsem čím dál realističtější, víc mě baví postavy. Ještě mě ale napadlo k těm chybám: Ono zvenčí může vypadat velmi ledabyle ten výsledek, ale ve skutečnosti je pod tím docela tuhé cizelování každého střihu, barvy záběru a podobně. Je to řízený bordel. Ten punk je možná během natáčení, a ve střižně přichází matematika. Proto jsem schopen film natočit za dva a půl dne (Nebýt dnešní), ale postprodukuju ho pak měsíce. V tom jsem puntičkář.
Třeba jsem si pohrával s myšlenkou, když máme ty dvě kamery, že bych použil metodu náhodného střihu, což jsem zkusil - a opravdu: 60 procent materiálu fungovalo! Říkal jsem si: Tak, teď dorovnám ještě těch 40, co nefunguje, ale ve skutečnosti mi to nedá, že bych náhodným střihem třeba přišel o ještě lepší variantu nějaké věty, i kdyby jen o dvě procenta, takže jsem se rychle vrátil k preciznosti.
A poprvé jsem teď navíc stříhal se střihačem, s Jankou Vlčkovou, která se na filmu podepsala silně i dramaturgicky. Zíral jsem, kolik toho přinesla.
KF: Tys dříve pracoval v kině a taky jsi psal i recenze, jsi vlastně autor pojmu "chcípácký film". Koukáš na filmy hodně, nebo si vybíráš jen pár za měsíc?
PM: V dětství jsem chodil do kina na všechno, na co mě pustili. Každej týden aspoň dva filmy v kině a zbytek v televizi. V intelektuální pubertě taky hodně, už vybíravěji, posledních deset let o hodně míň; myslím, že i ztrácím současný kontext. Dost si vybírám. A dost často podle starých klíčů: chodím na nové filmy oblíbenců třeba. Od doby, co učím na FAMU, se zabývám cizími filmy, takže mi ve "volném čase" zas tolik toho mentálního prostoru pro další filmy, neřkuli své, už moc nezbývá. Čili hrozí klasická nemoc učitele: přednáší 20 let starou estetiku a krní v současnosti.
KF: Dobře, takže oblíbenci jsou Vigo, Chytilová, Godard, Resnais, co dál...
PM: Bez rozmyslu: Rivette, Soderbergh, donedávna i Shyamalan, ale trochu si to u mě pokazil. Pak Jancsó, Agnes Vardová - v těch minulejch jistotách jsem naloženej hodně ve Francii.
KF: Říkáš samý tvůrce, kteří pracujou s těma chybama a nedokonalostí. Co nějací ti dokonalí a hladcí?
PM: To budou spíš jednotlivé filmy. Vetřelce jsem říkal; ne, že by mi nefungoval druhej díl, ale ne tak srdečně. Terminátor 2? Z klasiků jsem si vzpoměl na Tatiho, ale to je furt jedno kafe. Kubrick: Eyes Wide Shut! Ale je právě spousta jednotlivejch filmů, co mě baví, jako třeba první díl Pirátů z Karibiku, a v podstatě chodím poslední dobou nejradši na fungující komerci.
KF: Když teda říkáš, že učíš starou estetiku... Co vlastně ty studenty učíš? Nebo jak se dá učit film?
PM: No, jak vzniká význam v záběru, není nic starého, to jsou často neoddiskutovatelné věci. Nebo jak působí třeba nějaký úhel pohledu, rámování, kdy je dobrý něco ustřihnout. Bavíme se vlastně výhradně o těchhle věcech, jak docílit toho, aby fungovalo, co chceme sdělit - a jde to skrz žánry, styly, témata. Mě baví zjišťovat, proč funguje Pulp Fiction, a naopak proč nefunguje Be cool se stejnejma hercema a podobnými východisky. Koukám se studentama jak na komerci, tak na subverzivní věci.
Ale vlastně se mi párkrát stalo, že se studenti divili, že jim pouštím něco komerčního, přičemž dle mé pověsti "experimentátora" bych přece měl tlačit "avantgardu"! (Ty uvozovky furt!) Když ono se těžko tahle slova říkají vážně! Tolik vágnosti v nich. Já mám prostě rád Kobru se Stallonem: tam funguje všecko a je to totální výpověď o době (stylově). Jo, Sam Raimi!!! Asi do půlky devadesátejch let, pak jsem viděl něco, co za moc nestálo, a nesledoval jsem další.
A třeba některé kousky od Wese Cravena - Vřískot 2. Ale to už jsou teď takové výkřiky ode mě... Brian de Palma! Femme Fatale! - film absolutně o ničem a formálně krása, radost koukat. Indiana Jones, krom druhého dílu. Snažím se vyvážit ty Francouze, ha ha...
KF: A úplně nejblbější otázka ze všech: o čem to tedy Nic proti ničemu - kvůli kterému vzniká tento rozhovor - je a co jste se snažili svým filmem sdělit?
PM: Jednoduše o toleranci. A to často o přílišné. O ochotě společnosti vstřebat i neodpustitelné věci. A o přijímání a vylučování do- a z- nějakých společenstev. Čili o "sociální adopci". No a pak tu máme ještě slogan: "Falešný pedofil v občanském sdružení" - čili tolik k zápletce! Ale myslím, že ten film je o dost diváčtější než předchozí. Je to komedie. A celkem odsejpá, jsou tam živé postavy, jednota místa času děje a žádné ty formální naschvály! Takže "můj nejhladší film".
KF: Proto se dostal do soutěže ve Varech?
PM: Třeba neměli jinej českej film, cha cha!
KF: Hele, odmítli Lidice a nový film Roberta Sedláčka, i když teda do hlavní soutěže…
PM: Karel Och, šéf festivalu, se prý vyjádřil, že je můj film pro něj nejlepší český za posledních pár let, mno... a to se neznáme. Mimochodem Sedláček je snad jediný místní, co mi zatím úplně sedí. Kromě klasiků jako Chytilová, Němec, Vachek. Sedláček pro mě je teď "největší z Čechů". Samozřejmě s výhradama.
KF: Chápu, souhlasím. Zabírá ti víc času hudba, nebo dělání filmů?
PM: Hudba. S filmem nemusíš jezdit koncertovat. Blbej bonmot. Hlavně já jsem teď opravdu asi čtyři roky filmy vůbec nedělal. Jen hudbu, nebo hudbu k cizím filmům. Moc nevím, co s takovou otázkou, je trochu magazínová.
KF: Měl jsem právě pocit, že přecházíš úplně na jinou uměleckou dráhu.
PM: Mně se to střídá v obdobích: před hudebním, co jsem měl teď, bylo hodně divadelní. Teď mám chuť dělat filmy. Hrozně mě to natěšilo, práce na Nic proti ničemu.
KF: Takže připravuješ co?
PM: Leccos ve mě uzrálo. A určitě i díky učení na FAMU. Protože to klišé "učitel se učí od svých žáků" funguje na sto procent. Už proto, že s nima musím přicházet na to, jak něco funguje, nebo nefunguje a pak to formulovat tím pádem i sobě! Takže teď jsem vlastně sedm let studoval FAMU. Konečně.
KF: A když jsi studoval Famu předtím, tak jsi ve skutečnosti nestudoval opravdovým způsobem?
PM: Já jsem ji nestudoval, mě tam nevzali.
KF: Tak to pardon. A jak ses dostal na FAMU jako učitel? Já myslel, že jsou to vždycky jen "zasloužilí absolventi, kteří se neuchytili v praxi"a nemaj prachy…
PM: Cha cha. Spolupracoval jsem s Janem Němcem na Nočních hovorech s matkou jako druhej kameraman a Němec otevíral dílnu na katedře režie a vzal si mě jako asistenta. Navíc jsem vystudovanej filmovej teoretik (pražská filmová věda), takže dvě přirozené cesty se sešly. A na FAMU prachy nejsou, nastupoval jsem za šest tisíc.
KF: Nějak jsi nedopověděl, co teda připravuješ.
PM: Páč to nevím, v hlavě zatím furt Nic proti ničemu, ale taky jeden před pár lety napsanej scénář, kterej možná už teď ani nefunguje, a ještě pár nápadů. Chtěl bych udělat seriál. To by mě bavilo!
KF: Líbil se ti seriál Okresní přebor? Ten byl branej jako přelomovej. Nebo nějakej jinej českej z poslední doby? A vidíš nějaký prostor, kam by ses se svou estetikou vlezl?
PM: Přebor jsem neviděl. Mně vyhovuje plně The Office, obě verze, to je můj šálek estetické i sociální kávy!
KF: A to by se tady dalo i udělat.
PM: Právě ono Nic proti ničemu není od toho daleko. Odehrává se z poloviny na schůzích, zakládá se tam občanské sdružení. Tahle "nudná" východiska mi hrozně vyhovujou. Humor tam pak vlastně vzniká samočinně, dobrým nastavením vztahů. Nemusí se na nic tlačit.
KF: Vždycky mě překvapovala lehkost improvizace v tvých filmech, hudbě i divadelních představeních. Máš tenhle modus zapnutý stále, nebo se do něho musíš nějak dostávat?
PM: "Jsem bezprostřední člověk"!!! ha ha ha!!! ideální titulek!!!! A teď vážně: (taky dobrej titulek: "A teď vážně")
KF: Ne titulek by mohl být "Nudná východiska mi hrozně vyhovujou".
PM: Taky výborný promo.
KF: Věř mi, lidi budou klikat jak zběsilý.
PM: Improvizace je modus, kterej už neumím úplně analyzovat, protože v něm pracuju "odjakživa". Občas mě z něj dostane ego, když se zapříčí.
KF: Ptám se trochu šťouravě, protože třeba sledování filmu Nebýt dnešní mi připadalo, že sleduju lidi na lehkých nebo "chytrých" drogách, kteří hrají někoho na tvrdých drogách.
PM: Taky "uvěřitelnost" nebyla cílem. Naopak teď se o ni aspoň trochu pokouším.
KF: To já beru, že to neměl být realistický film ani depresivní film. Ale není to takový „těžký", jak bývají jiný filmy o drogách. Kamarádka k tomu řekla: "S filmy Petra Marka mám jeden zásadní problém. Při sledování mám pocit, že se po mně chce, abych se stala součástí toho úžasného světa těch skvělých lidiček, co mají ta srdíčka i jiné orgánky na pravém místě, nosí svetříky a jsou takoví čistí, alternativní a intelektuální. Nebýt dnešní je jediná výjimka. "
PM: Tak tentokrát kamarádka nebude mít problém. Nic proti ničemu je ironický až na půdu!
KF: To je právě jedinej bod, kterej je pro mě občas nerozklíčovatelnej - nakolik tu svoji pozitivitu myslíš vážně. Většina "alternativců" jsou existenciálně vážní a ty se programově stavíš jako "sluníčkový člověk".
PM: Fuj! Nesnáším tohle "folkaření". Jenomže já jsem v jádru fakt optimista. A zároveň ironik. Nic proti ničemu ale moc optimismu ve výsledku nepřinese. Je to "Musíme si pomáhat" s otazníkem. Velkým.
KF: No, jsem zvědavý. Každopádně, toto bude to nejčtenější článek o Petru Markovi všech dob.
PM: Doby se mění.
