Berlín - Letošní ročník mezinárodního filmového festivalu Berlinale vstoupil do své druhé poloviny a zatím je bez jasného favorita na zisk Zlatého medvěda. Více než o soutěžních snímcích se ostatně mluví o filmech uváděných mimo soutěž - nebo o těch, které se na přehlídku vůbec nedostaly.
Tím je hlavně mediálně propíraná novinka německého režiséra Uweho Bolla Auschwitz (Osvětim), která se na Berlinale nedostala, a její premiéra se tak jen časově a místně kryje s konáním jedné ze tří největších světových přehlídek.
Boll má ve filmovém průmyslu status snad současného nejhoršího režiséra vůbec a je téměř univerzálně nenáviděn fanoušky počítačových her, které adaptuje jako na běžícím pásu (House of Dead, Bloodrayne, Alone in Te Dark, Far Cry, Dungeon Siege). To mu ale nezabránilo, aby podal na festival a jeho prezidenta Dietera Kosslicka žalobu za to, jeho film odmítli.
Proti snímku se už před koncem roku zvedla vlna nevole, když vyšla první ukázka - Boll v ní sám hraje nacistu, který obsluhuje spalovací pece v koncentračním táboře. Přestože se už delší dobu snaží být přijímán jako seriózní filmař, a nikoli jen "schlockmeister" (natočil například životopis boxera Maxe Schellinga), prakticky nikdo ho nebere vážně.
Ve všech jeho krocích bývá spatřována vypočítavost působit šokujícím způsobem. Například ve snímku Postal, jenž měl být "ostrou parodií", nechal spolu tančit na louce Usámu bin Ládina a George W. Bushe.
Sám Boll se pro časopis Die Welt o novince vyjádřil v tom smyslu, že "publikum bylo již dlouho kolébáno příliš měkkými filmy o holocaustu, jako je Schindlerův seznam a Život je krásný, a je načase ukázat opravdovou Osvětim. Pro režiséra jako jsem já, jenž je známý otevřeným líčením násilí, je povinností ukázat lidem, jaké zvrácenosti dělali nacisté".
O hlavní festivalovou cenu letos soupeří 16 titulů, které - jak je tradicí - z části tvoří díla zavedených umělců a z části snímky málo známých tvůrců. Právě mezi těmito filmaři se nejčastěji hledají adepti na Zlatého medvěda, což podporuje i seznam vítězů z předchozích let.
Čtěte také:
Berlinale nabízí 3D Wenderse, Nietzscheho i Madonnu
Z dosud uvedených soutěžních filmů má letos podle ohlasů největší šance íránské drama Nader a Simin, odloučení režiséra Asghara Farhádího. Nahrávat mu může i fakt, že 61. Berlinale má zacíleno na tuto zemi - a to i kvůli uvěznění jednoho z členů mezinárodní poroty, režiséra Džafara Panahího. V německém tisku se sice v souvislosti s možným oceněním íránského zástupce psalo o politickém gestu, toho se ale jury na Berlinale nikdy nebála.
Soutěžní snímky, které se mohou pochlubit známými jmény, byly přijaty spíš rozporuplně. Thriller z prostředí bankovních kruhů Margin Call v hlavních rolích s hollywoodskými esy Kevinem Spaceym, Jeremy Ironsem a Demi Mooreovou několik kritiků oslovil, režijní prvotina Ralpha Fiennese Coriolanus nejvyšší známky neposbírala vůbec.
Podobně dopadlo drama o dospívání Křičení do nebe, v němž hlavní úlohu ztvárnila dcera rockera Lenny Kravitze Zoë.
Velkou pozornost přitáhl nový fenomén 3D filmů, a to hlavně díky premiéře tanečního snímku Pina německého režiséra Wima Wenderse, kterou si se speciálními brýlemi na nose nenechala ujít kancléřka Angela Merkelová nebo německý prezidentský pár. Nový Wendersův počin o taneční skupině Piny Bauschové se promítá v hlavní sekci, ovšem mimo soutěž; stejně jako další 3D příspěvek Jeskyně zapomenutých snů od Wernera Herzoga.
Jediným trojrozměrným snímkem, který může pomýšlet na některého z berlínských Medvědů, je francouzský animovaný film Povídky noci od Michela Ocelota. A někteří novináři v jeho případě píšou o "potenciálu na cenu".
Mnohem větší diskuse v Berlíně vzbudily dva filmy, které na ni určitě nedosáhnou. Kromě Osvětimi je to dokument Chodorkovskij o vězněném ruském ropném magnátu Michailu Chodorkovském, který je uváděn v nesoutěžní sekci Panorama.
Dokument německého filmaře Cyrila Tuschiho na sebe upozornil už tím, že dokončená kopie zmizela krátce před uvedením na Berlinale. To vyvolalo spekulace, zda za tím nemohou být ruské tajné služby, nebo dokonce Kreml, kterému může být dokument o nejznámějším ruském vězni nepohodlný.
S úspěchem byly na Berlinale mimo soutěž v sekci Fórum přijaty české snímky: hlavně dokument Eriky Hníkové Nesvatbov a autobiografický debut Osmdesát dopisů režiséra Václava Kadrnky.
