Úvodní konfrontace se odehrává v půlce 80. let minulého století během přijímacích zkoušek na vyhlášenou hereckou školu ve francouzském Nanterre. V té době zde učil charismatický herec a režisér Patrice Chéreau, proslavený divadelními rolemi. Ve filmu jinak obsazeném především talenty nastupující generace jej ztvárnil hvězdný Louis Garrel, který je ve vynikající formě.
Slova během počáteční hádky vycházejí z divadelní hry Počestná děvka od Jeana-Paula Sartra. Vybrala si je Stella, nadaná a ctižádostivá adeptka herectví, aby oslnila komisi. Podle užaslých výrazů ve tvářích matadorů se podařilo. Na školu ji přijímají. Sebeodhalování, při němž staví na odiv city i tělo, je pro ni způsobem, jak navazovat vztahy.
Obdobnou taktiku volí její spolužáci, například Adèle, kterou protagonistka poznává na toaletách. Impulzivní rusovláska se jí bez ostychu svěřuje, že na sobě nemá kalhotky, což dokládá zvednutím sukně a vyšpulením holého zadku. Dívky se okamžitě stávají nejlepšími kamarádkami. Stejně samozřejmě se Stella sbližuje s Etiennem, kterého stíhají vzpomínky na bolestivé dětství. Později se k nim přidává ještě závislost na drogách.
Vášnivá love story Stelly a Etienna bude tvořit dramatické těžiště snímku. Ten se ovšem rozvětvuje do více směrů, aby nastínil osudy dalších mladých mužů a žen pohlcených herectvím. Franck je beznadějný romantik a nastávající otec, těhotná Camille se zase kvůli mateřství nehodlá vzdát svého divadelního snu. Vesměs jde o ledabyle načrtnuté typy, jež ožívají teprve díky nasazení herců a hereček.
Společně se radují, usmívají, propadají záchvatům paniky. Připomínají rozmazlené děti. Naivní, narcistní, řízené momentálními pohnutkami. Své činy nedomýšlejí a nenechávají se v nich omezovat. Ke světu přistupují jako k rozlehlému hřišti, kde mohou dělat, co si zamanou. Třeba se pomilovat ve zpovědnici. Neuznávají ani jiné hranice. Mezi studentem a učitelem, rolí a skutečností. Nejdřív žijí, až pak přemýšlejí.
Jednotlivé úseky vyprávění neoddělují oddechové pauzy či zlomové body. Sledujeme frenetický proud emotivních výstupů. Neustálé střídání extatické radosti a hysterického pláče možná vystihuje divadelní prostředí a životní etapu, kdy ze sebe člověk chce vydat maximum. Ve výsledku je ale tato jednostrunnost pro diváka spíš vysilující, než aby mu dodala elán vlastní hrdinům.
Ve filmu se studenti i učitelé - na divadle i mimo něj - projevují tak důrazně, jako by stále hráli pro sál plný lidí a chtěli mít jistotu, že je pochopí i diváci v posledních řadách. Vztek dávají najevo nepříčetným bušením do přívěsu na ulici, radost zpěvem, smutek zhroucením na zem. Stejně názorně vyjadřují své myšlenky, když zjevné skutečnosti převádějí do vět typu "svou práci miluji nadevše".
Také kamera Juliena Pouparda, držící se blízko postav neschopných poodstoupit od svého ega, zůstává nepokojná. Naléhavé detaily, prudké švenky a nájezdy. Během zkoušek i v soukromí.
Režisérka, dnes osmapadesátiletá herečka a sestra bývalé první dámy Valeria Bruni Tedeschi známá jako autorka snímků Herečky nebo Zámek v Itálii, v 80. letech skutečně studovala na škole ve francouzském Nanterre. V živelném melodramatu tudíž rekonstruuje dobu a místa, jež zblízka poznala. Kostýmy, účesy, barvy, textura obrazu i všudypřítomné cigarety dobově odpovídají. Filmařku ale víc než reálie nebo fungování školy zajímá vnitřní prožívání postav.
Ani Stellu, Etienna a jejich spolužáky netrápí politika, peníze či jakékoli jiné než jejich vlastní umění. Uzavřeli se do světa, kde není minulost ani budoucnost, jen tady a teď. Naplno si užívají každou chvíli, dokud jsou mladí. Jenomže času nemohou unikat věčně, jak jim připomínají rodičovství, propukající epidemie AIDS nebo hra, kterou na plátně nacvičují.
Platonov od dramatika A. P. Čechova vyprávěl o lidech, jimž uniká mládí, propadají deziluzi a pocitu viny z promarněné existence. Sebestřední hrdinové filmu podobně zjišťují, že události se nebudou vždy odehrávat podle jejich představ, že život není jen divadlo, kde oni ovládají scénu a všichni ostatní pouze přihlížejí. Teprve nalezení schopnosti obětovat se nejen pro svou vášeň, ale také pro druhé aktérům dodává hloubku.
V souladu s tímto poznáním se v pozdější fázi vyprávění ochlazují barvy a zklidňuje kamera. Prchavé momenty střídají delší statické záběry, častěji celky než detaily.
Závěrečná katarze spočívá v poodstoupení od sebe sama a vlastního hlediska. Což vyznívá mimořádně silně i díky tomu, že většinu stopáže jsme sledovali do sebe zahleděné postavy, které něčeho takového nebyly schopné. Z téhož důvodu však není snadné najít k nim cestu a porozumět, nač všechen ten křik.
Film
Navždy mladí
Režie: Valeria Bruni Tedeschi
Film Europe, česká premiéra 23. března.
