Jak jste vůbec získal tu roli?
Prachobyčejný casting. O žádné hraní ale nešlo, chtěli vidět obličej a projev. Režisér Eli Roth se rozhodoval i mezi nějakými Holanďany, protože ona postava je vlastně Holanďan, byli tam i Američani. No, vybrali si mě; měl jsem asi deset natáčecích dní.
Jak byste charakterizoval svou postavu?
Hodný taťka od malé berušky, úžasné holčičky. A bohatý člověk, byznysmen. Přijede na Slovensko, tam kurvičky a tak. Ale to ho vlastně nebere, jeho zajímá to masíčko. Ve vlaku po cestě se seznámí s trojicí Američanů - ti jedou za holkama, užít si. A můj hrdina tyhle mladé kluky loví a zaživa jim pak dělá pitvu. Rozřeže je, vybere vnitřek, vypíchá očička. A přitom říká: Chtěl jsem být chirurg, nevzali mě na školu, tak jsem skončil u byznysu.
Jak se natáčely "krvavé" scény?
Normálně mi připravili maso, to jsem úplně zíral. Třeba maska Dereka, který tam leží rozřezaný, se dělala tři hodiny. Pečlivě se připraví základ, který už vypadá jako živé maso, pečlivě nalepí, pečlivě nalíčí. Na dvacet centimetrů nepoznáte, že to není skutečné. I maska toho šlicu, co mám v poslední scéně, se dělala asi dvě hodiny.
To tedy zní to děsivě…
Mně to vůbec nepřišlo. Oni taky pořád říkali, pojď se vyfotit, vyber si pilku nebo vrtačku. To máte jedno, jestli jedete na motorce nebo pidláte maso, je to hraní - a hraní mě baví. Taky jsem se soustředil spíš na roli, na dialogy. Pro mě je vždycky problém říct to anglicky tak, aby byli spokojení. Konkrétně Roth to sice nechával být: jemu se líbilo, jak to zní mizerně. Ale já oponoval, že američtí diváci musí aspoň rozluštit slova.
Máte osobně rád horory?
Já horory moc nevyhledávám. Pravý horor pro mě spíš byl, když jsem kvůli natáčení přišel pozdě na představení. Ale mám moc rád Anthonyho Hopkinse, jeho lehkost, samozřejmost. Jen proto jsem se podíval na Mlčení jehňátek a na Hannibala. A teprve u něj jsem pochopil, že oni si z toho sami dělají trochu srandu. Když jí mozeček a tak.
V Hostelu byl přístup podobný?
Eli Roth říkal, že v Americe to lidé brali vážně. Že na to koukali jako uhranutí a báli se. Já tomu nemůžu uvěřit: mně přijde, že je to tak pro osmiletý děcka. Někdy jsem měl dojem, že to je fakt parodie. Třeba oko kamery při záběrech - je takové lehce říznuté. Buď je to nakřivo nebo zespoda, zblízka; prostě nějak divně. Myslím, že v tom byl záměr: dosáhnout jisté bizarnosti.
Film vzbudil kritiku, že překrucuje východoevropskou realitu…
Oni to nemyslí doslova. Nakládají s reáliemi tak, aby podpořili téma, příběh. Nikoliv aby přesně popsali realitu oněch lokalit. Příběh je přece fikce, realita je vždycky taková pomotaná. To by museli Shakespeara pověsit do průvanu, protože nakládal s realitou vysloveně takhle. Mám pocit, že tady je to v pořádku.
Takže to spíš naplňuje představu Američanů o Evropě?
Samozřejmě že Hostel trochu svědčí také o tom, jací jsou Američané. Nevypráví o tom, že my jsme pitomí a hloupí, ale o tom, jak oni vnímají svět. Američané sem - aspoň podle mých zkušeností - přece jezdí stejně jako ve 30. letech do Paříže. Je to pro ně ráj exotiky, nezvyklostí; je tu lacino. A tak je to i v Hostelu.
Už jste vůbec viděl celý Hostel?
Když jsem teď daboval českou verzi, tak jsem viděl jen příslušné scény, a ještě ne všecky. Já se nerad dívám i na kontrolní projekce; já se nesnáším, když se mám na sebe koukat.
Jak se liší podmínky natáčení českého a amerického filmu?
Já jsem zas tolik věcí nedělal, abych si troufl posuzovat. Ale měl jsem pocit, že u českých nebo slovenských filmů je natáčení domáčtější, trochu dělané na koleně. Hostel se sice točil s českou produkcí, ale nějak víc se snažili. Všechno klapalo. Oni třeba berou jako samozřejmost zajištění komfortu hercům. Zajistí vám pohodlíčko, ale zároveň je to pro ně výhodné, protože se nerozptylujete. A musíte jim za to být totálně k dispozici.
Líbily se vám nějaké české filmy v poslední době?
Hoří má panenko, to už je opravdu dlouho. To považuju za takový biograf, jako když Gogol napsal Ženitbu. Gogolovsky napsané, gogolovsky udělané - podle mě jeden z vůbec největších českých filmů. Ale já vidím tři snímky za rok, takže nejsem schopný celek přesně hodnotit. Na současných filmech mě vždycky něco zklame; i Štěstí mi přišlo ne úplně dotažené. Právě tam se mi zdálo, že zacházení s realitou jde proti duchu reality. Přišlo mi nedocvaknuté, honili moc zajíců najednou. Moje žena píše; teď dělá druhou knížku a pořád jí říkají: Škrtej, škrtej, tohle musíš dát pryč. Mám pocit, že něco takového platí i pro Štěstí.
Máte teď další filmové role?
Jan Svěrák si mě vzal do Vratných lahví, tam mám spíš menší roli chlapa, který oddává na radnici a zamiluje se do ženy hlavního hrdiny. Měl jsem hrát i v Love Story Bathory. Vybírají herce podle dobových portrétů a já se do jednoho typu hodil. Ale teď mi volala produkční, že je tlak, aby to hrál Angličan. Měl jsem před podpisem smlouvy, uvidíme.
Obligátní otázka: je vám bližší divadlo nebo film?
Když je dobrý scénář, je mi vlastně jedno, jestli je to divadlo nebo film. Film má svá lákadla: když se máte koncentrovat na jeden moment. Na divadle zase musíte mít dobrý tah, dobrou energii, umět to i pozpátku - abych tu energii mohl dát tam, kde je třeba. Pepa Abrhám kdysi říkal, že člověk se nemusí ani ksichtit, že stačí na to myslet a ono se to v obličeji a v očích udělá samo. To je velká pravda - a u filmu to platí víc než na divadle.
Vlasák v Hostelu
Jan Vlasák (1943) vystudoval JAMU. Hrál v divadlech v Uherském Hradišti, v Ostravě, v pražském Divadle E.F. Buriana a deset let v Národním divadle. V současnosti je na volné noze, hraje v Divadle pod Palmovkou či v Rokoku. S Petrem Kracíkem nyní zkouší pod Palmovkou hru Davida Mammeta s českým názvem Konkurenti.
Zabývá se i dabingem. Hrál mimo jiné ve filmech Proč? (1987), Výchova dívek v Čechách (1996) a Milenci a vrazi (2004). Jeho nejnovějším filmovým počinem je role holandského obchodníka v americkém hororu Hostel.
