Podobnými slovníkově zhuštěnými skoky historií lze bohužel charakterizovat celý dvouapůlhodinový kolos, který od čtvrtka promítají česká kina.
Scott, pětaosmdesátiletý režisér dobových eposů Gladiátor nebo Království nebeské, miluje opulentní scenerie. Dovede zorchestrovat vojenské manévry, zachytit naléhavost bitevní vřavy, ale také jistou distanci, v níž se krvavé řeže se ztrátami tisíců či desítek tisíc vojáků odehrávají. Tentokrát jako by v podobném rozpoložení se svým hrdinou trochu netečně bruslil dekádami - od sluncem mučeného Egypta, jehož pyramidy Napoleon ahistoricky nechá ostřelovat, přes zasněženou bitvu u Slavkova až po osudové Waterloo.
Dvě a půl hodiny jsou paradoxně málo na postihnutí celého života a kariéry jednoho z vůbec nejlepších vojevůdců, ale také notně komplikované osobnosti, která měla zásadní vliv na vývoj moderních evropských dějin. Těžko říci, jak velkou roli ve výsledku hraje fakt, že do kin se Scottovy filmy dostávají zkrácené na únosnou mez, jakou podle hollywoodských studií dokáže usledovat divák. A jestli se posléze na streamovacích platformách objeví delší režisérský sestřih.
Film chce postihnout veškerá zásadní tažení a bitvy, kterých se zúčastnil francouzský vojevůdce a císař, jenž žil v letech 1769 až 1821. Také ale touží hovořit o jeho osobním životě, o vztahu či přímo závislosti na milované manželce Joséphine. To vedlo ke vzniku série odosobněných obrazů, které mezi sebou prakticky nekomunikují.
Joaquin Phoenix hraje muže, který je občas směšný, málokdy charismatický, ale v důsledku vlastně nijaký a všehoschopný naráz. Pokud bylo vrcholnou ambicí ukázat Napoleona jako nerozluštitelnou záhadu, podařilo se. Ale není to málo?
Většina moderních životopisů se zaměřuje na úzké období životů slavných. Na stáří, mládí, často na momenty, které stojí mimo hlavní pozornost kronikářů, avšak o to více dovedou ukázat protagonisty v novém světle.
Ridley Scott však zatoužil po celé kronice. A natočil mnohdy uhrančivé, jindy až odtažitě rychlé výjevy z válek, torza kapitol, které měnily Evropu, aniž by řekl cokoli o historické roli svého hrdiny, natož o něm samotném. Napoleon je série impresí, která diváka uprostřed toho proudu nechává bezmocně plavat.
Někdy přijde vtípek, který má vojevůdce lehce shodit coby trochu umíněného člověka neschopného prohrávat, třeba když se lehce vzteká před anglickým generálem - neboť tomu se to válčí, když má k dispozici lodě. Záhy je naopak film až zádumčivě vážný. Podobně nálady oscilují v soukromí, kdy Napoleon poněkud mechanicky souloží se svou milou a je zároveň panovačný i submisivně závislý na tomto vztahu.
Ve výsledku jako by to všechno bylo jedno. Ridley Scott nakládá s dějinami, jak uzná za vhodné. Což by nutně nevadilo, kdyby to mělo nějaký důvod. Ale lze se jen dohadovat, proč Napoleon například ostřeluje egyptské pyramidy, když pro to nejsou důkazy a spíše šlo o dobovou zkazku či přímo britskou propagandu. "Nevím, jestli pyramidy skutečně ostřeloval. Byl to způsob, jak ve zkratce říct, že dobyl Egypt," sdělil režisér deníku The Times.
Šlo mu tedy o zkratku, hezký obrázek, nebo chtěl naznačit, že už za jeho života kolem hrdiny vznikal mýtus? Divák s velkou mírou tolerance k mnohoznačnosti si do tohoto puzzle může dosazovat významy a tvářit se, že nedořečenost je předností. Ale to by umělci místo hotových, byť interpretacím otevřených děl mohli rovnou začít rozdávat jakési slepé mapy. Ať si to publikum dotvoří dle libovůle.
Filmový Napoleon není oslavný portrét velkého vojevůdce. Jenže čím vlastně je? Phoenix hraje podivného, místy nečitelného muže. Pokud lze v jeho tváři cokoli vyčíst, rozhodně to nejsou kladné vlastnosti.
Pak přijdou vojenské manévry, v nichž se někdy projeví jako stratég a odhodlaný válečník, ale ty nejpůsobivější bitevní scény vynikají spíše abstraktními kvalitami, když se zástupy vojáků střetávají s nepřízní živlů i protivníkem v odtažitém, pečlivě orchestrovaném reji.
Zůstává jediná, nejpodstatnější hádanka. Jak onen zvláštně neuchopitelný muž s ospale strhanou tváří, která neustále hrozí vybuchnout jako papiňák, byť k tomu nikdy nedojde, může být zároveň někým, kdo dovedl strhnout národ?
Ridley Scott možná stvořil nejodpudivějšího Napoleona v dějinách kinematografie, ambivalentního antihrdinu a podivného šejdíře, jenž se brodil bojišti Evropy s úlisným úsměvem na tváři. Ale dá notnou práci takového hrdinu najít mezi nahodilými obrazy z dějin, které před nás tvůrce až rozmařile předkládá.
