Ústředním tématem díla amerického režiséra Terryho Gilliama je zápas. Střet dvou protichůdných principů, reality a fantazie. Přičemž realita takřka třicet let svými absurdními výpady dusila vznik Gilliamovy životní fantazie - adaptace Cervantesova románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha.
Teď je ale konečně dobojováno a snímek lze po festivalu v Karlových Varech vidět také v běžných kinech. Gilliam natočil svůj nejosobnější film, který divákům zároveň pod nohy hází celé záplavy klacků.
Snímek nazvaný Muž, který zabil Dona Quijota vlastně tak úplně adaptací slavného díla evropské literatury není. Půjčuje si ústřední dvojici hrdinů - Dona Quijota a Sancha Panzu - a nechává je dělat to, co Gilliamovi protagonisté dělají vždy: bojovat s větrnými mlýny.
"Mí hrdinové nevyhrávají, přežívají," poznamenal na karlovarském festivalu režisér v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Tentokrát to platí jak doslova, tak symbolicky.
Gilliamův snímek je jeden veliký souboj - s větrnými mlýny, filmovými producenty, vlastním egem, realitou i představami.
Režisér Toby v úvodu filmu natáčí ve Španělsku reklamu na vodku, postavenou na quijotovských motivech. Do světa cynismu, sexismu a manýrů, který na place vládne, však vstoupí překupník s pirátskými DVD. Mezi nimi Toby, ve skvělém podání Adama Drivera, nalezne adaptaci Quijota, kterou v kraji sám coby student točil.
Když se během večera tráveného ve společnosti ženy svého producenta - a ještě mnohem více ve společnosti jejího DVD přehrávače - Toby ponoří do starých filmových obrazů, síla melancholie a mladických ideálů ho přiměje navštívit vesnici, kde snímek vznikal. Najde tam svět navždy poznamenaný jeho návštěvou a také starého ševce, kterého tehdy obsadil do role Dona Quijota.
Muž už z ní ale nikdy nevystoupil a v Tobym nyní nachází ztraceného panoše Sancha Panzu. Začíná dobrodružství, v němž jsou větrné mlýny jen tím nejmenším protivníkem.
Režisér Gilliam ve svých filmech nikdy nestavěl na tradičním vyprávění, vždy se především spolu s diváky propadal do fantaskních a snových světů - ať už v drogovém úletu Strach a hnus v Las Vegas, v dystopických sci-fi Brazil a Dvanáct opic, či v niterném přímočarém snímku o snílcích Král rybář.
Muž, který zabil Dona Quijota v sobě přinejmenším v některých prchavých okamžicích má podobnou niternost a melancholii jako Král rybář. Jinak jde ale o odyseu, která se jako v obřím víru neustále propadá do sebe samé. Jako kdyby Gilliam tentokrát zfilmoval jen snové pasáže ze svých snímků a už je neobalil realitou.
Skutečnost sice neustále vstupuje do deziluzivního putování podivínské dvojice, ale nemá moc je dostihnout, naopak se sama mění v bizarní karneval, v maškarádu, v níž se středověk na jeden večer prodral do světa současných lokálních oligarchů.
Gilliam na této chaotické pouti zákonitě ztratí spousty diváků. Jeho přenošené dítě během svého vzniku už stihlo vytvořit tolik legend, že je hotový film nemůže dostihnout a nejspíš je jeho údělem zůstat v jejich stínu.
Na druhou stranu z Muže, který zabil Dona Quijota neustále vyzařuje urputnost, které je těžké nepodlehnout. Co na tom, že jediným prvkem, který posouvá vyprávění dopředu, je pád. Toby neustále někam padá, ale kamera i děj se za ním ženou s neurvalou vervou. Gilliam do svého filmu dostal surovou i surrealistickou energii, která zvládne trumfnout leckteré nedostatky.
Problém se sny a fantaziemi tkví v tom, že sestávají pouze ze symbolů. A ty se snadno mění v klišé. Gilliam se nakonec nepere jen s větrnými mlýny, ale také s mnoha neoriginálními protivníky.
Souboj mezi cynickou, penězi poháněnou realitou a snílkovskou fantazií pochopitelně nevyhrává. Ale přežívá jej způsobem, který v sobě má jistý magnetismus.
Kus ho v sobě nese Adam Driver, herec, který má kdesi pod kůží odjakživa všitou podivuhodnou směs tragiky a komiky.
Byť si mnoho diváků myslí, že u hvězdy známé především díky nové trilogii Hvězdných válkek převládá to první, právě ve spojení obojího vynikne Driverův talent hrát niterně, nepředvádivě a přitom až na dřeň.
Gilliam nakonec přeci jen svou fantastickou eskapádu ukotvil v realitě. V etickém zamyšlení nad důsledky filmařiny na skutečný život lidí, kteří se ke kinematografii náhodou nachomýtli. V melancholii po časech, které už se nevrátí, a ve víře, že je přesto třeba neustále bojovat.
Muž, který zabil Dona Quijota
Režie: Terry Gilliam
Bioscop, česká distribuční premiéra 5. července
Po poněkud sterilních, nepříliš podařených dílech jeho pozdního období - titulech jako Imaginárium Dr. Parnasse či Zero Theorem - natočil Terry Gilliam opět film, který má přinejmenším něco společného s jeho vrcholnou starší tvorbou.
Navzdory neustálému klopýtání obou hrdinů v prachu cesty je v novém snímku Terryho Gilliama opět někde hluboko zakódována dětsky upřímná radost z tvorby.
