Phyllis Schlaflyová byla tváří americké konzervativní politiky počátku 70. let minulého století. Bývalá královna krásy svůj široký úsměv ukazuje hned v první scéně, oblečená v plavkách s hvězdami a pruhy, představená jako J. Fred Schlaflyová, tedy křestním jménem svého manžela. Hned vzápětí však její zářící zuby přestanou být jen objektem zájmu fotografů a stanou se nebezpečnou politickou zbraní.
Seriál Mrs. America vypráví o silných ženách, které v roce 1972 bojovaly za dodatek americké ústavy zaručující rovnost mužů a žen. Schlaflyová však není jednou z nich, stojí v opačném táboře, coby zosobnění všech amerických hospodyněk a manželek, které si nechtějí nechat vnutit svět, kde by ženy musely narukovat do války ve Vietnamu. Co na tom, že nic takového tehdejší feministky nechtěly.
Autorka seriálu Dahvi Wallerová věnuje většinu první epizody právě Schlaflyové, ženě nemalých politických ambic, oportunistce, která vládne písmem i slovem a především nemalou schopností strhnout ostatní na svou stranu. Ať už politiky - pomocí čerstvě napečeného chleba -, nebo rozhašteřené kolegyně z hnutí, které hodlá zastavit progresivní feministické reformy.
Až další díly postupně představují ženy opačných názorů: vůdčí osobnost feministického hnutí Glorii Steinemovou či demokratickou kandidátku na prezidentku Shirley Chisholmovou, která se navzdory tomu, že je černoška a žena, hodlá ve volbách postavit úřadujícímu prezidentovi Richardu Nixonovi.
Jsou to dva rozdílné světy, ale tvůrci do nich pronikají s podobnou vervou. Ukazují, jak se uvnitř každého tábora lidé perou o moc, ale zároveň jak v obou vřou upřímné vášně. I díky tomuto nečernobílému pohledu se po prvních třech epizodách, které jsou aktuálně k vidění, z Mrs. America okamžitě stává kandidát na nejvýraznější televizní titul letoška.
Jeho autorka Wallerová se scenáristicky podílela na jednom z nejlépe vystavěných seriálů moderní éry Šílenci z Manhattanu. Toto až románově komplexní drama z reklamní agentury 60. let skvěle vystihovalo dobu a různé podoby tehdejší takzvané toxické maskulinity, které zdaleka nekončily tlustými doutníky a sklenkami whisky, na které není v žádnou denní dobu příliš brzy. Byla to také silná studie rozpadu jednoho chlapského ega.
Podobnými klady vyniká i Mrs. America, byť zde naopak ženy hrají prim. Je to nakažlivý a chytlavý obraz doby, kterou prosycují prosluněné písně hippie éry, ale kde jsou ženy stále dobré především k tomu, aby mlčely či zapisovaly velká moudra plynoucí z mužských úst.
Seriál přitom nikdy nesklouzne k tomu, aby některý tábor karikoval. Není to střet "domácích putěk" s "komunistickými lesbami", ačkoli je zřejmé, s kým tvůrci sympatizují.
Schlaflyová stojí u zrodu populistické politiky, jejíž následky pociťuje Amerika právě dnes. Ale seriál místo karikatury moci ukazuje její kouzlo. Nabízí obraz šarmantní vůdkyně, která dovede oslovit masy, umožňuje pochopit, proč může podobně působit třeba Donald Trump či další světoví politici.
Na druhé straně tvůrci detailně líčí, jak se ideály nespokojených žen toužících po rovnoprávnosti střetávají s pragmatickými politickými rozhodnutími. Jak když ženy rokují, v pozadí neustále postávají bílí postarší muži a čekají, až divadlo skončí, aby mohli pokračovat ve své mocenské hře.
Mrs. America je z velké části konverzační drama, ale natočené s energií hurikánu. Obyčejná porada hospodyněk uprostřed obýváku se mění v euforickou jízdu, z velké části natočenou na jediný záběr, který za zvuků písně Let the Sunshine In z muzikálu Vlasy pronásleduje protagonistky v malém pokojíku. Takhle by jiní tvůrci natáčeli šílenství na hudebním festivalu Woodstock, v tomto seriálu si podobnou energii zaslouží i sebeobyčejnější situace.
Ačkoli nejvíce září ta nejrozporuplnější z hrdinek v podání Cate Blanchettové - a to ze seriálu dělá tak pozoruhodnou podívanou -, skvěle hraje celý ansámbl, obsazený samými hvězdami současné kvalitní televize.
Uzo Adubaová coby prezidentská kandidátka Shirley Chisholmová ztělesňuje veškeré rozhořčení afroamerické komunity i žen, ale pod její neústupností a zásadovostí je také obří porce velkorysosti.
V závěru třetí epizody dovede pouhou přítomností na pódiu po boku mocných bílých mužů vehnat divákům slzy do tváře. Sledujeme euforický moment plný jednoty, ale zároveň s vědomím, jak posléze pokračovaly americké politické dějiny. Víme, kolik kruté ironie v tom výjevu je.
Po třetině této devítidílné série je jisté jedno. Snad žádný nový seriál letos nedovedl lapit pozornost tak rychle a s takovou lehkostí. Spolu s pátou řadou seriálu Volejte Saulovi je to momentálně to nejlepší, co lze v televizi sledovat.
