Jednou z ústředních postav rozmáchlého loňského kriminálního dramatu Irčan je odborový předák Jimmy Hoffa, po kterém se v roce 1975 slehla zem. Film vychází z předpokladu, že v Hoffově zmizení měla prsty mafie, jíž stál v cestě. Novou dokumentární sérii Město strachu: New York versus mafie, která je k vidění na Netflixu, lze sledovat jako volný dodatek k Irčanovi i ostatním mafiánským filmům Martina Scorseseho a jiných režisérů.
Ve třech epizodách, dohromady trvajících přes dvě a půl hodiny, Město strachu popisuje úzké vazby mezi americkými odbory a zločineckými klany v 70. i 80. letech a nastiňuje, nakolik New York za svou stávající podobu vděčí organizovanému zločinu. Základní stavební materiál série tvoří rozhovory s přímými účastníky událostí a důkazy ze složek FBI.
Režisér Sam Hobkinson se rozhodl změnit perspektivu, ze které jsou příběhy o mafii zpravidla vyprávěny. Oproti hraným klasikám žánru jako Mafiáni zde o své nebezpečné práci s nadhledem nemluví zločinci, nýbrž především agenti FBI. Ukazuje se přitom, že historky vyšetřovatelů trávících hodiny poslechem cizích rozhovorů jsou při patřičně živém podání srovnatelně napínavé a kuriózní jako příhody mužů, kteří v na míru šitých oblecích vraždí a obchodují s drogami.
Postup FBI proti organizovanému zločinu zkraje 70. let ovšem příliš organizovaný nebyl. Příběh města, jehož podobu před pěti dekádami zásadně proměnil nárůst kriminality a rozmach stavebnictví, se tak prolíná s příběhem vyšetřovacího úřadu hledajícího efektivní způsob, jak zamezit bujícímu obchodu s kokainem i heroinem a další trestné činnosti řízené mafií.
Od Reagana po Trumpa
Zatímco pětice mafiánských rodin vydíráním, vyhrožováním a nesmlouvavou likvidací konkurence pozvolna přebírala moc nad newyorskými restauracemi, dopravci i stavebními firmami, bezpečnostní složky se marně snažily dopracovat ve zločinecké hierarchii dál než k řadovým pouličním pěšákům. Výše postavení členové mafie byli opatrní a dostatečně chránění před tím, aby je někdo z něčeho obvinil.
Seriál při svém zúženém pohledu spatřuje mafii za všemi problémy dobového New Yorku, například vzestup rasismu a chudoby ale souvisel spíše se selháním tehdejší vlády prezidenta Ronalda Reagana, pro kterou dlouho nešlo o prioritu. Skepse Newyorčanů vůči institucím každopádně zasahovala i do práce policie, která se nemohla spolehnout na podporu veřejnosti.
Řešením svízelné situace se měly stát tajné odposlechy. V první epizodě - zaměřením na samotný proces získávání informací připomínající excelentní seriál The Wire: Špína Baltimoru - bývalí agenti podrobně líčí, jak v příbytcích obávaných zabijáků instalovali štěnice. Několikanásobní vrazi jim ochotně asistovali, netušíce, že do domu namísto zaměstnance kabelové či telefonní společnosti vpustili vládního agenta.
Nahrávky rozhovorů získaných díky odposlechům pomohly FBI poskládat útržky, lépe porozumět struktuře zločineckých syndikátů a odkrýt pochybné miliardové investice do betonářského průmyslu. Z nich údajně profitoval mimo jiné současný prezident Spojených států Donald Trump. Není vyloučené, že kdyby před 40 lety pár nepohodlných osob nevyletělo z okna, na Páté avenue dnes nestojí mrakodrap Trump Tower.
Aby byl zločin sexy
Vazby mezi mafií a vysoce postavenými osobami stávající americké politiky i byznysu ovšem poslední epizoda naznačuje jen letmo. Lákavá teze, že USA dnes řídí lidé, kteří se v 80. letech od svých italsko-amerických přátel naučili obcházet zákony, není rozvedena. Zřejmě ne kvůli kontroverzi, která by sérii naopak zajistila větší divácký zájem, ale ve snaze o elegantní zakončení.
Zarážející opomenutí širšího kontextu a přesahů do přítomnosti autorům umožňuje uzavřít příběh vítězoslavným zátahem na kmotry a vynesením rozsudku, který víceméně ukončil zlatou éru newyorské mafie. Vzniká falešné zdání, že město hříchu, jak je New York vykreslen, prošlo radikální očistou a dnešní developeři jsou již bez poskvrny. Uzpůsobení komplexní reality potřebám vyprávění odpovídá postupům z hrané tvorby, jež tvůrci využívají napříč celou sérií.
Detailní popis toho, jak byly do telefonů, televizí nebo automobilů mafiánů instalovány štěnice, je zprvu strhující. Když ale variaci téhož slyšíme potřetí, jde už spíš o snahu dostat na obrazovku co nejvíc napínavých příhod. Bez ohledu na to, jak opakované zaostřování na detail zpomaluje vyprávění a narušuje ucelenější obrázek o mafiánských aktivitách.
Až nadměrně často tvůrci vyvolávají napětí, vypichují poutavé, ale pro příběh zbytečné informace, či navozují atmosféru na úkor přehlednosti a jasného zacílení vyprávění. Místo aby dosud nezveřejněné nahrávky a fotografie využili k věcnému rozkrytí mafiánského prostředí, stejně jako desítky filmařů před nimi ukazují organizovaný zločin tak, aby byl sexy a vyprávění diváky bavilo.
Mafián v setmělé tělocvičně
Frenetické střídání mluvčích, kteří mnohdy jen různými slovy vyjadřují tutéž myšlenku, nesoustředěné skoky v čase, využívání rozdělené obrazovky či stylizovaných hraných pasáží jsou sice efektní, ale z hlediska srozumitelného předání informací kontraproduktivní.
Režisérově ambici natočit nejen dokument, ale také cool mafiánský film, odpovídá i výběr mluvících hlav. Převažuje sice pohled agentů, potažmo prokurátorů, kteří se odvážili postavit bossům gangsterských familií, ke slovu se ale dostávají také bývalí členové mafie. Místo aby jejich výpovědi sdělovaly zásadní informace, častěji slouží jako zatraktivňující vsuvky, které ještě víc rozřeďují již tak řídké vyprávění. Tomu, co říkají, je přitom přikládána stejná váha jako výrokům mužů na druhé straně zákona.
Martin Scorsese spolehlivost svých fikčních vypravěčů ve většině filmů zpochybňuje, nabádá nás, abychom jejich chvástání nebrali příliš vážně. Dokumentaristé stojící za Městem strachu, od nichž by jeden očekával kritičtější práci s fakty, nijak nerelativizují vychloubačné řeči o neomezeném přísunu drog, létání soukromými letadly a schopnosti přechytračit FBI. Rozhovory s mafiány navíc stylizují po vzoru drsných noirových filmů.
Jeden z ranařů, který se rozhodl promluvit, například sedí v setmělé tělocvičně vedle boxerského ringu, je zabírán z profilu, což mu přidává na zlověstnosti, a mluví s drsňáckou dikcí. Jako by se snažil napodobit Roberta De Nira, Marlona Branda a jiné slavné filmové představitele mafiánů. Prezentace se stává důležitější než fakta, hranice mezi hraným a dokumentárním se stírá.
Město strachu je proto nejlepší sledovat ne jako dokument, nýbrž atraktivní mix špionážního thrilleru, mafiánského filmu a soudního dramatu, z něhož se divák mimoděk dozví, jak dříve pracovala FBI. I při takto nastavených očekáváních se nicméně v závěru poslední epizody dostavuje pochybnost, zda by člověka víc neobohatil hraný film typu Irčana, který má širší záběr a na komplikované otázky nenabízí jednoduché odpovědi.
