Praha - Jeden z nejočekávanějších filmů nejen letošního podzimu vstupuje ve čtvrtek do kin v jedenačtyřiceti kopiích a s velkými ambicemi. Natočit film "o lidech ve válce" syrově i bez patosu a dotknout se věcí, které u nás nikdy nikdo nenatočil.
K rozhovoru s Václavem Marhoulem bylo třeba zajet do Bratislavy, protože jeho Tobruk měl netradičně premiéru právě tady. Schůzku si dáváme v hlavním nákupním a zábavním centru Aupark, kolem nás korzují desítky krásných a vyfintěných slovenských žen a dívek.
Marhoul přichází s drobným zpožděním, pečlivě oholen a zastřižen, stále trochu pohublý z náročného natáčení, ale stisk ruky má velmi pevný a dlouhý. Při povídání kouří své oblíbené cigarety a často mhouří jedno oko, čímž dává velkou část svých odpovědí do pomyslných uvozovek.
Výsledný dojem z osobního kontaktu je mnohem příjemnější, než jak rázně možná vypadají slova přepsaná na papír.
Kolikrát jste vlastně svůj poslední film už viděl?
Snažil jsem se to spočítat a vyšlo to přibližně na třistapadesátkrát. Plus mínus deset. Musím teď absolvovat ještě dvě zhlédnutí z těch třiceti slavnostních premiér, co mě ještě čekají. A to je ta bratislavská a pak v Praze; to odejít nemůžu, musím zůstat v sále od začátku do konce.
Proč se Tobruk poprvé promítá na Slovensku?
Důvodů je několik. Jednak je to film o společné historii Čechů a Slováků. A tím pádem, jak říká Shakespeare, když jsou dva na koni, tak někdo musí sedět vepředu. A tentokrát je to prostě Slovensko. Ten film je stejně slovenský jako český. Nechali jsme vyrobit 12 distribučních kopií jen pro místní trh, jsou vybaveny slovenskými titulky,uvedeni jsou také jen slovenští finanční i mediální partneři a kopie jsou fungl nové.
Tedy žádné staré, poškrábané, které se nejprve hrály v Čechách a pak sem šly ve stavu, který neodpovídá mnou požadované kvalitě. Přijde mi to pro Tobruk nedůstojná věc. A tak jsem si řekl - dobře, ještě to nikdy nikdo neudělal a protože mám rád trochu schválnosti a jdu rád proti proudu, tak to poprvé půjde na Slovensku a teprve potom v Čechách.
Četl jste už nějaké slovenské recenze?
Novináři to ještě neviděli, teprve za chvíli po našem rozhovoru bude tisková konference a promítání. Jeden člověk v Košicích to sice viděl, ale pak napsal kritiku na český filmový server, což mě dost překvapilo a je takhle nezaslouženě první. Nevěděl jsem, že píše pro české médium, protože nebyl ani pozván jako novinář. A netušil jsem, že takhle nekolegiálně předběhne ostatní.
Ta recenze ale dopadla velmi pozitivně.
No, to je sice pravda, ale z principu si myslím, že měl počkat, že je to nefér vůči ostatním, vyvěsit to hned den poté.
Jaké filmy pro vás byly při práci na Tobruku určující? Čímž nemyslím přímo vzor v hlavě, který chcete napodobovat, nicméně pod žánr válečného filmu se schová ledacos, od propagandy až po díla, která mají protiválečné poslání. Obecně se o vás ví, že jste člověk, který má blízko k tzv. military estetice.
No, já nemám ani tak blízko k military jako spíš vlastenectví, ale chápu, co myslíte. Samozřejmě, v rámci přípravy jsem si promítl spoustu filmů a koneckonců promítal jsem je i hercům v rámci jejich přípravy na role.
Těmi nejzákladnějšími byly od Klimova Jdi a dívej se, což já považuju za vůbec nejlepší film o válce. Potom to byl britský film Umírání za dlouhého dne, pak černobílý německý film, myslím z roku 1957, s názvem Most a nakonec Malickova Tenká červená linie.
Tyhle čtyři filmy a vlastně ještě Pianista od Polańského se staly pocitově určující. Nečerpal jsem z nich motivy, ale energii, která v nich je a kterou jsem se snažil vstřebávat. Navíc mě oslovilo a vyhovovalo i tempo, v němž jsou vyprávěny. Oproti tomu třeba americký Pearl Harbor jsem nezkoukával.
Už u Mazaného Filipa bylo zřejmé, že neděláte filmy tak, jak se v Česku obvykle dělají. Hledal jste v historii české kinematografie filmy o válce, na něž byste chtěl navázat, nebo vůči nimž se vymezit? Standardem českého válečného filmu je v současnosti Tmavomodrý svět.
Tmavomodrý svět je spíše válečná romance než drama, o které jde mně. Z českých filmů uznávám zásadně Nebeské jezdce a líbilo se mi třeba i Práče od Karla Kachyni. Ale v zásadě nepřemýšlím o tom, jestli je nějaký film český, protože česká kinematografie je pro mě v širších souvislostech součástí kinematografie evropské, a ta zase součástí kinematografie světové.
Tedy nerozlišuju, co je česká, německá, britská nebo americká provenience, ale rozlišuju pouze z toho hlediska, zda je ten film dobrý, nebo špatný, a pak jestli mě to dílo a látka, kterou zpracovává, zajímá, nebo ne. Nezajímá mě, jaký národ to natočil, zajímá mě žánr, provedení, režisér a jeho tvorba.
Čili jsem nehledal přímé vymezování se k českým filmům. Ale na druhou stranu - teď nebudu mluvit jako autor, ale vezmu to čistě fakticky jako divák. Tobruk je jiný v tom, že se dotýká věcí, které u nás nikdy nikdo nenatočil a z tohoto pohledu se jim nevěnoval.
Co tou jinakostí přesně myslíte?
O ději vyprávět nemůžu. Ale snažil jsem se ten film natočit hodně syrově, hodně autenticky a realisticky, bez sentimentu, bez patosu a povrchního vlastenčení. A taky se dotknou určitých tabuizovaných nebo zamlčovaných témat a faktů.
Dokončení 1. části rozhovoru najdete ZDE
