Muzikál Mamma Mia! před deseti lety divákům a divačkám vpustil do žil takovou porci nostalgie po dávných hitech kapely ABBA, že pod jejím vlivem bylo vše jedno. Nenápadité choreografie, utahaný příběh o holce na vdávání a třech možných otcích - vše včas spláchnul hudební evergreen.
Divákům, na něž muzika slavné švédské skupiny neměla podobně opojný účinek, zůstaly jen oči pro pláč ze zcela zbytečného filmu. Druhý díl s názvem Mamma Mia! Here We Go Again, který právě hrají kina, však ze své nadbytečnosti v podstatě učinil přednost.
Tvůrci rezignovali na udržení divácké pozornosti pomocí dějových zákrut a snímek proměnili jen ve skotačení ve dvou časových liniích, kde prosluněný pop silou vše pohltí silou jediné písně. Divák si už pouze musí vybrat, zda je to vize pekla, nebo ráje.
Nový režisér Ol Parker hledí na prostopášné mládí protagonistů původního filmu v 70. letech a v linii ze současnosti se zase chystá velká oslava, když dcera jedné z hrdinek a některého ze tří hrdinů po matčině smrti otevírá rodinný hotel. A její přítel zatím musí pobývat v dalekém New Yorku.
Ale milostné zákruty či tesknění po nepřítomných blízkých jsou jen zbytným pozadím. Obě dějové linky mají jediný důvod existence: malebné Řecko, v němž divák může odhalovat nové odstíny modré barvy, o jejichž existenci dosud neměl ani tušení.
Co na tom, že známé songy se marně snaží zapadnout svými texty do příběhu, důležité je, jak ladí tyrkysové povlečení řeckého pokojíku s tyrkysovými zárubněmi dveří. A jak s tím kontrastuje moderně potemnělá kobaltová modř newyorského bytu.
V záplavě azurové, enziánové, ultramarínové, capri a nebeské i vodní modré barvy je každá žena "královnou parketů" a "stále v rozletu", jak říkají vynalézavě přeložené titulky ikonických písní.
Přizpívají k tomu jak výrazně zdařilejší choreografie než v prvním díle, tak kamera Roberta D. Yeomana, který ze spolupráce s hračičkovským režisérem Wesem Andersonem dobře ví, jak vykreslit svět ve všech jeho barvách.
Tu a tam zafunguje vtípek, jako když řecký policista komentuje reálný vzhled hrdinů oproti fotkám v pase. A v samém závěru přijde moment jako z telenovely, avšak vyvedený tak láskyplně, že jej i mužský divák přijme za svůj, což se mu nejspíše naposledy stalo ve snímcích Pedra Almodóvara. Může za to herec Andy Garcia a zpěvačka Cher a jedná se o možná jediný okamžik, kdy je píseň ABBY vlepena do filmu opravdu zábavným způsobem.
Pak je tu ovšem pozadí celého snímku, které nelze nazvat jinak než obludným. I když se divák celkem dobře baví, dost pravděpodobně lépe než u prvního dílu, musí v duchu zároveň úpět nad tím, že pop v druhém dílu Mamma Mia! pohltí vše jako černá díra.
Když mladík v křiváku a punkovém tričku za zvuku písně Waterloo šermuje s franouzskými čísníky bagetou, nezáleží na tom, že se text té písně k milostným námluvám ve filmu příliš nehodí. On nakonec dává všechen smysl světa, neboť právě sledujeme naprostou prohru všeho, co není jen pozlacenou popovou iluzí.
Žádný jiný snímek v poslední době tak snadno a nenuceně nezahnal publikum do kouta, kde napůl slastně a napůl útrpně propadá hudebnímu ušnímu červu i zářícím barvám a přitom se chce probodnout bagetou.
Scénu, v níž chudí řečtí rybáři padají do náruče luxusu a vyrážejí na opulentní večírek zahraničních pracháčů, nelze obzvlášť v ekonomické i společenské situaci dnešního Řecka sledovat bez podivné pachuti.
Mamma Mia! Here We Go Again
Scénář a režie: Ol Parker
CinemArt, česká distribuční premiéra 19. července
Stejně tak když krásná mladá bohatá dívka mluví o tom, že je třeba udělat něco radikálního - a má na mysli bezstarostný život na malebném řeckém ostrově. Je to výsměch všem významům přídavného jména "radikální".
Ale kdo se nechá lapit do náruče této radostné přezíravosti, kde luxus a pop ruku v ruce žijí krásný, ničím nezkalený život, bude v té náruči nadmíru spokojen.
