V uzavřeném světě terapeutické komunity se dvanáct hrdinů léčí ze závislosti na drogách. Nově přicházející Roman se stává rozbuškou, která sem vnese napětí; na světlo se vynoří staré hříchy a staré vraždy.
Musí tu absolvovat i svérázný křest vstupem do zamrzlého rybníka. "Otevírání rybníka bylo dost nepříjemné," říká představitel Romana David Švehlík "Ale horší bylo se svléct než vstoupit do vody. To už vám ani tak hrozné nepřijde."
Snímek jako svůj hraný debut natočil známý dokumentarista Robert Sedláček. V komunitě i na ulici už natáčel své dokumenty; příprava filmu - ke kterému napsal i scénář - mu prý trvala tři roky. Nezastírá, že s drogami má své zkušenosti: "Zkusil jsem, co se mi dostalo pod ruku, a dostalo se mi toho do ruky dost."
Jeho herci v tomhle směru tak zkušení nejsou. "Požívám jedinou drogu - alkohol," říká Martin Trnavský. "A na JAMU jsme hulili trávu, to je akademická půda, tam policajti nejdou."
"Já kouřil také trávu. Do hlubších vod jsem nikdy nešel," dodává Švehlík. "A já mám taky JAMU," přidávají se Jan Budař, Igor Chmela a Jana Janěková ml.
Před natáčením museli všichni strávit v komunitě dva dny. Možná i to podporuje autentické výkony. "Chtěl jsem ty nejlepší herce," říká Sedláček, který hledal hlavně po divadlech.
Proto se ve filmu objeví řada ve filmu méně známých, ale na divadelních prknech respektovaných tváří jako zmíněný Švehlík, Petra Jungmannová nebo Igor Chmela.
Roli jedné z terapeutek si zahrála Klára Issová, původně zvažovaný Karel Roden prý roli terapeuta odmítl "Říkal, že ho nemotivuje řvát na lidi jako fašista," říká režisér.
Sedláček film v průběhu přípravy scénáře i při natáčení konzultoval s Alešem Kudou, šéfem komunity Sananim v šumavských Němčicích. Tady se film natáčel, jen drogové flashbacky vznikly v Praze a okolí.
Film se mi v té své autentičnosti líbí," říká Kuda. Prý hlavně dohlížel na reálnost situací, řešil ale i opačný problém: "Když se už nějaká postava příliš podobala někomu skutečnému, tak jsme to úmyslně rozmlžovali." Podle Sedláčka jsou postavy "mix všemožných příběhů z toho baráku."
"Tenhle hraný film z mého pohledu dokázal o té komunitě říct víc než všechny moje dokumenty dohromady," věří Sedláček. "To je magie herectví. V dokumentu máte silnou výpověď, nevysvětlíte ale motivaci hrdinů. Tady se herci na sebe jen podívají a měl jsem v tom odpověď na všechny otázky."
Může se zdát, že se na place improvizovalo, herci i režisér to ale vyvracejí. "Všechno bylo už ve scénáři," říká Sedláček. "Improvizované nebylo nic."
Jen mluví valašsky spisovně, takže herci si jeho scénář přežvýkali do svého slangu. "Robert je prostě slušný chlapec," říká Budař. "Ale my jsem chtěli mluvit nespisovně. A nejvíc se do toho opřel Langmajer."
"Jestli to na vás působilo jen trochu autenticky, tak se to povedlo," komentuje to Jiří Langmajer, "a v tom případě přece neprozradím, jak jsem to dělal." Ve filmu ztvárnil "šéfa" Milana.
"Robert natočil několik tun materiálu," dodává Langmajer. "Mělo by to tak šest sedm hodin - že z toho sestříhal dvě hodiny, je takový malý český zázrak."
Pravidla lži vstupují do kin 11. listopadu v Brně a 18. listopadu v Praze jako zahajovací snímek Palace film festivalu. Distribuční premiéra následuje 30. listopadu.
