Rychlým vhledem nás režisér Joachim Trier zavádí do života protagonistky svého nového filmu Nejhorší člověk na světě, který od uplynulého čtvrtka promítají kina. Po prologu změní tón, i nadále však hledí na zástupkyni generace, jež neumí najít své místo na světě.
Takřka třicetiletá Julie hned během prologu dovede rozdělit publikum. Podobně jako v případě jiné netradiční romance Amélie z Montmartru stačí pár minut, aby si divák udělal silný názor. Zda podlehne hrdinčině zvláštní povaze, nebo bude mít potíž se na ni napojit.
Po hektickém prologu, v němž Julie netradičně ve třetí osobě vypráví sama o sobě, však osmačtyřicetiletý norský filmař Trier brzdí. A svůj vztahový "román" o 12 kapitolách svádí k mnohem realističtějšímu tvaru. Julie netápe jen v tom, čemu by se měla věnovat. Stejně nejistá je ohledně toho, s kým žít.
Trier se po pět let starém fantaskním thrilleru Thelma vrací ke všednějším motivům svých prvních snímků o životě v současném Norsku nazvaných Repríza a Oslo, 31. srpna. A opět využívá kvalit spoluscenáristy Eskila Vogta, jeho citu pro dialog i schopnosti zachytit běžné lidské nejistoty.
Nejpozoruhodnější na novince je, s jakou lehkostí osciluje mezi romancí či romantickou komedií a vážnějším vztahovým dramatem, které má ambici postihnout nejistoty generace dnešních dvacátníků, již i na prahu třicítky tápají, co se sebou.
Nejhorší člověk na světě dovede pohltit, když spolu lidé jen tak hovoří. Julie si po vztahu s profesorem najde čtyřicátníka Aksela. Ten kreslí undergroundové komiksy na pomezí karikatury a "čuňačinky". Hned zpočátku Julii řekne, proč by jejich vztah možná ani neměl začít.
Každý se nachází v jiné životní fázi, je zřejmé, co by se mohlo pokazit. Přesto se brzy sestěhují. Julie se ve světě Akselových vrstevníků sice necítí nejlépe a debaty o dětech odmítá, během pár replik je však zřejmé, jak si oba rozumí na té nejzákladnější partnerské úrovni, kdy jde o vzájemné pochopení, důvěru v úsudek druhého.
Avšak jak se s dalšími kapitolami pozvolna rozprostírá šíře témat - od vztahu k otci přes zkoumání, kde začíná nevěra, po řešení mezigeneračních potíží, různé pohledy na štěstí či vážnou nemoc -, snímek občas kolísá. Jsou tu silné pasáže nezávazného flirtování s bezejmenným cizincem na večírku. Trier si dovoluje fantaskně doslovné, ale funkční vykreslení toho, jak se pro jednoho z partnerů čas zastavil, zatímco druhý touží jít dál.
S přibývajícími minutami nicméně sílí pocit, že Julie žije v podivném vzduchoprázdnu. Jako by takřka padesátníci za kamerou zapomněli, že by mohla mít přátele také mezi svými vrstevníky. Hrdinka se noří pouze do světů svých partnerů, do nichž zcela nezapadá, a přestože se snímek snaží vykreslit současnou generaci, obzvláště ke konci jako by mluvil trochu "otcovským" hlasem.
Ne snad, že by tvůrci vyobrazili Julii coby bezradnou a dávali za pravdu starším postavám. Přinejmenším je však obtížné se na hrdinku napojit, pokud zrovna nejste v jejím věku či podobném životním rozpoložení.
Ne všechny kapitoly jsou stejně silné, některé vyznívají do ztracena. Byť se je tvůrci snaží variovat délkou i povahou, tam, kde jde o obecnější témata a bolístky, nepůsobí stejně intenzivně, jako když si protagonisté hledí z očí do očí a řeší momentální pocity.
Scénář se skrze pohled dvou generací dotýká aktuálních společenských a politických témat. Vyhýbá se jasnému názoru na patriarchát či mansplaining a byť v jedné chvíli dialog bez póz realisticky vykreslí přiopilé lidi na večírku, jindy zůstává u nedořečenosti, která diváka nechává až příliš na pochybách.
Před kamerou se například odvíjí televizní debata mezi feministkou a kreslířem hájícím se, že komiksová nadsázka nemusí být sexismus. Tyto chvilky mají spíše dokreslit, kde se nacházejí protagonisté, než jakou povahu má současný svět. Právě v takových okamžicích ale převládá pocit, že s obecnými tématy jsou autoři rychle hotovi, že jejich filmový román o 12 kapitolách místy klopýtá ve snaze postihnout až příliš mnoho.
Poté však přijdou zdrcující chvíle, kdy má divák pochopení pro všechny, pro jejich nejistoty i chyby. A tam Trier stále zůstává jedním z filmařů, kteří dovedli zůstat u silných citových vzplanutí romancí, a přitom se nepohybovat ve variaci klasické romantické trajektorie "potkali se, rozešli se a po mnoha dějových kličkách byla svatba".
Snímek za mnohé vděčí i výkonu Renate Reinsveové, která za něj právem získala hereckou cenu na festivalu v Cannes. Její schopnost vyjádřit v jediné scéně nuancovanou škálu pocitů pozvedá mnohé pasáže. A civilní, střídmý Anders Danielsen Lie v roli Aksela jí je rovnocenným partnerem.
"Nechci žít dál ve svém umění. Chci žít dál ve svém bytě," říká Aksel v okamžiku, kdy nejde o ideály, ale o život. V jiném snímku by to mohla být replika v duchu Woodyho Allena, na kterého ostatně film občas odkazuje náladami i jazzovým hudebním doprovodem. Tady to spíš než neurotická průpovídka je reálná a dojemná obava.
V takových scénách, umně se pohybujících mezi lehkým tónem a studeným realistickým severským dramatem, film ožívá nejsilněji. Jen jde paradoxně mnohdy o momenty, v nichž jsou důležitější pocity Juliiných partnerů než ty její.
Hrdinka ostatně v jedné chvíli říká, že si připadá, jako by ve svém životě hrála vedlejší roli. A byť prakticky nezmizí z plátna, vkrádá se otázka, zda tvůrci tuto repliku nevzali o něco víc doslova, než by chtěli.
Nejhorší člověk na světě
Režie: Joachim Trier
Aerofilms, česká premiéra 17. března.
