Ve filmu, který představil na karlovarském festivalu, Winski vtahuje publikum do intimního prostoru. Dva partneři otevřeně sdílejí myšlenky, city i tajné tužby. A ten pocit, že jsme součástí filmu, že zprvu vůbec nepřemýšlíme, kdo koho hraje, jaká je koncepce a styl, ale prostě pobýváme uvnitř, je osvěžující.
Od nezávazných otázek architektů Hany a Petra o vlastních erotických fantaziích vede nenucená cesta k prvním experimentům s otevřeným vztahem. Stačí vtípek v baru, jemné hecování. Najednou dvojice sedí ve svém designovém bytě a čeká, zda opravdu dorazí náhodný mladík s knírkem, jemuž Hanka nakukala, že jí přítel k narozeninám slíbil možnost přizvat někoho "do trojky".
Z toho nakonec sejde, semínko nového vzrušujícího světa milostných her je však zaseto. A protože ve firmě, kde protagonisté pracují, jsou také jiní odvážní, mnohem protřelejší experimentátoři v oblasti sexu, Petr s Hanou definitivně nacházejí kuráž k hrátkám za hranicemi "běžného" partnerského milování.
Tomasz Winski přitom diváky strhne mnohem dřív, než dojde na první pokusy v tomto směru a na milostné novátorství. Právě tím, jak nuancovaně a obyčejně Hana Vagnerová s Matyášem Řezníčkem hrají. A jak představují dvojici, která žije tady a teď. Nikoli podle scénáře šustícího zpovzdálí.
Hranice lásky jsou kolektivním dílem, na jehož scénáři se podílela i herečka Vagnerová. Ale nejen to, stojí za ním celá komunita, která chce, aby česká kinematografie byla jiná. Radikálnější, odvážnější, úspěšnější na světových festivalech. S režisérem a autorem hudby k Hranicím lásky Šimonem Holým i filmařkou Terezou Vejvodovou poukazuje Winski na potíže zdejší tvorby i prostřednictvím textů, jež vyšly souběžně s karlovarskou premiérou snímku.
V manifestu nazvaném Nová česká intimita se dotýká toho, že české filmy se nedostávají do hlavních soutěží nejprestižnějších festivalů v Cannes, Benátkách či Berlíně. Že nehledají vlastní řeč, ale buď se obracejí do minulosti, nebo se inspirují evropskými trendy.
V tom textu padne mimo jiné jedna silná poznámka: v Česku se moc neděje, zato v Češích se děje hodně. Očima cizince, který nicméně žije i točí tady, Winski z potřebného nadhledu jedinou větou trefuje hned několik potíží domácí produkce. Chybí tu silné téma, dřívější nepřítel je pryč a nevznikají filmy, které by po vzoru rumunské či třeba polské kinematografie kriticky reflektovaly minulost, ale též současnost.
Pokus najít novou řeč pomocí obratu do nitra postav a jejich pocitů tak dostává nový rozměr. Ne že by vztahové filmy byly novinkou, spíše naopak bývají pejorativně odbývané jako něco banálního, bezobsažného. Winski ve svém debutu hledá cesty, jak místo banality odhalit obyčejné a všední věci. Jak nepotlačovaným a prožívaným emocím vrátit jejich důležitost nejen ve vztazích, ale coby základ zdravé společnosti.
Hranice lásky jsou film, který je - navzdory zdánlivě kontroverznímu tématu nezávazných sexuálních her a otevřeného partnerského vztahu - nejsilnější právě v tom, že umí šeptat a pohybovat se mezi řádky. Jenže přinejmenším v poslední třetině jako by také narážel na nepřekročitelnou mez.
Hana a Petr se pouštějí do experimentů, aby oživili vztah či posílili důvěru jeden v druhého. Ve snímku to není příliš definované, neboť tvůrci zblízka ukazují, o čem si hrdinové povídají, ale už nikoli to, kým jsou. Mají nejspíš slušně placenou práci, ale to je všechno.
A tak když přichází drama a vzájemná důvěra se začíná hroutit, trochu se rozpadá i samotný film. Najednou v jediné, pro protagonisty i publikum poněkud šokující scéně usedáme do typického českého obýváku s poměrně velkou partou lidí v podání Hynka Čermáka a dalších známých hereckých tváří. Je to přitom přesně ten obývák domácí kinematografie, který potřebujeme opustit. Ten, kde probíhají rychlé, nepříliš uvěřitelné zvraty, kde se najednou ukáže, že Hana, jež si sexuální experimentování užívá mnohem víc než Petr, je poněkud nejasně napsaná postava.
Hranice lásky v mnohém subtilně pojmenovávají, jak se může vztah rozpadnout kvůli drobnostem, nikoli nevěrám, ale třeba pro neochotu omezovat druhého, když se zdá být šťastný. Zároveň v poslední třetině i podobné silné okamžiky mizí ve vzduchoprázdnu dějových zákrut a také v paradoxu, že jde o film až příliš univerzální.
V manifestu Nová česká intimita stojí, že tvůrci nepovažují vlastní vzniklé či vznikající filmy za dokonalé, že je spíše definuje nedokonalost. A že je pro ně příznačné hledání. V tom nemusí být alibismus, může to být upřímnost.
Potíž je jinde. Pokud chtějí zdejší tvůrci vyrazit do světa, měli by možná najít víc než všeobecně srozumitelné téma. Třeba způsob, jak zůstat lokální či jedineční. O Hranicích lásky se mluví jako o filmu, který otevírá téma polyamorie, přitom ta se dějem mihne v jedné scéně čistě pro potřeby posunutí děje. Jako by se relativně radikálního tématu filmaři nakonec zalekli.
Ve vedlejší karlovarské sekci Proxima soutěží také Šimon Holý se svým druhým filmem A pak přišla láska. I jemu se daří to, co mnoha českým tvůrcům nikoli, tedy zachytit všední rozhovory o zdánlivých banalitách, skrze něž se o hrdinech a jejich nejistotách dozvídáme mnohem víc, než by se zdálo na první pohled. A to navzdory faktu, že jeho snímek na rozdíl od Hranic lásky nevznikal mnoho let. Nápad na něj naopak přišel po loňské karlovarské premiéře autorova debutu nazvaného Zrcadla ve tmě.
Po tomto mnohem stylizovanějším černobílém dílu nyní Holý ještě víc sází na improvizaci a herecký vklad. I díky tomu je snímek o postarší psycholožce, která kvůli osobní krizi vyhledá věštkyni, přesvědčivý a přirozený.
Pavla Tomicová a Sára Venclovská coby matka a dcera vyrážejí na výlet, kde se mají oddat moci karet a dalších ezoterických rituálů. Film je však opět nejsilnější, nikoli když tematizuje kvality, limity či nástrahy ezoteriky, ale uprostřed běžných okamžiků. Třeba když matka s dcerou bloudí autem nebo si jen tak na posteli povídají před spaním.
Přes veškeré sympatie k přirozeným momentům, vyobrazení všednosti i snaze nebýt tezovitý pro oba snímky platí, že zatím spíše hledají. Ezoteriku či polyamorické vztahy, kterými zaujmou už anotace, sice nevyužívají pro lacinou senzaci, na druhou stranu je ale nezužitkují takřka vůbec.
A silná slova manifestů o tom, jak pohled dovnitř, na vlastní emoce, může mít i celospolečenský rozměr, zůstávají nenaplněná. Možná paradoxně proto, že filmaři převážně setrvávají v nitru svých hrdinů. Stačí takový přístup na solidní českou vztahovku? Jistě ano. Ale je to dost i na film, který chce rozkopnout dveře do světa?
