Ondřej Vetchý hraje celkem obyčejného muže, který se zapletl do složité hry. Takhle začíná spousta skvělých filmů, mimo jiné podstatná část děl Alfreda Hitchcocka. Scenárista a režisér Jiří Svoboda však určitě nenatočil kriminálku, která by měla moc vodit diváky za nos jako díla hollywoodského mistra.
Dvoudílné Vražedné stíny mnohem spíše testují, jak moc se lze netrefit do čehokoli, co by mohlo zapůsobit na publikum a vyvolat byť stopové množství emocí.
Už počáteční scény odehrávající se ve tmě, kde není nic vidět, neumocňují atmosféru, jen kryjí, jak lacině je vše natočené a nakolik chaoticky sestříhané. Hned v prvních vteřinách se nabízí bizarní interpretace, že název nejspíš bude třeba brát doslova: že tahle detektivka opravdu bude o stínech, které vraždí. O tři hodiny později to naneštěstí stále je jediná interpretace, která by mohla dávat smysl.
Film s mnoha postavami a plejádou televizních veteránů od Tomáše Töpfera přes Janu Krausovou po Marka Vašuta a Miroslava Donutila ve skutečnosti nemá jediného hrdinu, který by oplýval nějakými vlastnostmi. Donutilův právník je protřelý a boháči cyničtí, morálně okoralí, avšak to jsou jen nálepky. Celý snímek jako by byl jen nálepkou, na níž stojí jediná věta: Svět je skrz naskrz prohnilý.
Alan Kreiner není čestný policista, na něhož ušili boudu. Není ani morálně pokleslý hrdina, za kterého jej má okolí včetně partnerky. Není to schopný detektiv, neboť ve snímku nedělá nic, co by jeho kvality jakkoli dokládalo, byť se po většinu zápletky snaží rozlousknout, do čeho se zamotal.
Ondřeji Vetchému bohužel nikdo neřekl, co má hrát, a tak hraje to, co je mu nejvlastnější a co umí nejlépe, pokud si to role opravdu žádá: ublíženého chlapíka k politování, jakého skvěle ztvárnil třeba v komediálním Okresním přeboru. Jen v tomto snímku asi nemá být ňoumou bez charismatu.
Šestasedmdesátiletý Jiří Svoboda rád točí filmy, které se kriticky vyjadřují k současnosti. A když se kdysi vydal se Sametovými vrahy mimo obrazovky na plátna kin a vyprávěl o skutečných kriminálních činech, šlo o jeden z mála českých počinů nahlížejících trochu syrověji na dnešek či nedávnou minulost. Byť už tehdy se Svoboda snažil vyprávět hlavně o tom, jak prohnilá je kapitalistická společnost. V novince Vražedné stíny jako by už bylo jediným motivem nadávat na svět, kde je vše špatně.
V tomto dvojfilmu se vyskytuje spousta zvratů, žádný ale nevede k pocitu, že se děj točí kolem záhady, kterou kdokoli touží objasnit. Postavy se chovají nahodile, informace se využívají nahodile, pouze je všude hodně tma, nikoli jen v exteriérech. I když přijde na návštěvu bývalý kolega, z jakéhosi záhadného důvodu je třeba sedět u sklenky vína v pološeru. Přičemž tajit není co a o nic intimního také nejde.
Tímto až parodicky přízračným světem se občas potulují zárodky televizní rutiny, která vede diváka alespoň do bezpečí. Třeba Donutil, který i když hraje na autopilota, přináší trochu jistoty, že sledujeme dílo z produkce České televize. Pak je tu tlumený Martin Finger, který jako by si sem odskočil z nedávného seriálu Devadesátky. Byť jako ostatní tentokrát také nemá co hrát, hraje až nepatřičně dobře. Neboť jeho neotřelý projev sem vlastně nepatří. Vražedné stíny jsou především film, kde Marek Vašut vrčí a boxuje do pytle.
Je smutné, jak moc tu chybí tvůrci a náměty. Vedle snahy České televize točit kriminálky v moderním duchu inspirované kvalitní, ambiciózní tvorbou program stále vyplňují relikty jako Vražedné stíny. I když ty nejsou ani návratem nějakého vymírajícího poddruhu televizní krimi, neboť nejde o zdařilou staromilskou podívanou, ale o prostý úkrok zcela stranou. Do míst, kde je vše vizuálně stejně odpudivé, jako je odpudivý svět, o kterém se vypráví. Kde se směšně klepe kamera při vzpomínkách či snech, kde se barevná paleta pohybuje v různě vybledlých odstínech černé a šedé, kde lze ze vteřiny na vteřinu přejít z ubrečeného výrazu do drsného chlapáctví.
České kriminálky často selhávají v hlavní disciplíně, tedy ve snaze ukázat věrohodné vyšetřování, napínat diváky, ale zároveň nenutit skutečné vyšetřovatele koulet očima nad tím, kam až pod rouškou umělecké licence tvůrci zajdou při líčení policejní práce.
Vražedné stíny však nemají ani to, čím se obvykle zachraňuje atmosféra, když líčení kriminalistických procedur kulhá. Tedy alespoň dvě postavy, mezi nimiž by fungovala chemie nebo mezi nimiž by přinejmenším občas proběhla jedna či dvě věrohodné slovní výměny.
Je to vzácný případ díla, kde nelze ocenit vůbec nic. A které ani nedovede být špatné jakkoli inspirativním způsobem. Pouhý stín filmu, co nikdy nevykročí z temnoty na světlo.
Vražedné stíny
Scénář a režie: Jiří Svoboda
První díl uvedla Česká televize v neděli, druhý bude následovat 27. února.
