Recenze - Naposledy král gumových obličejů Jim Carrey prováděl svá mimická extempore v roce 2003 v komedii Božský Bruce. Od té doby se s větším či menším úspěchem pokouší o seriózní herectví (existenciální romance Věčný svit neposkvrněné mysli, thriller 23), dabuje animované postavičky (Horton), ukrývá pod strašidelným nánosem make-upu (Lemony Snicket), případně balancuje na pomezí komediální a seriózní polohy (Finty Dicka a Jane).
Z hlediska producentů tak poměrně hazarduje se svou značkou Gumoksicht (C) a bylo načase vrátit ho pomocí nějaké zákeřné smlouvy k tomu, aby dělal to, s čím se na trhu zavedl: blbé a jednoduché komedie, které mají jeden výchozí nápad, ale scénář už hodně řídký. Vždyť Carreyho energie a jisté kouzlo osobnosti vyplní libovolné dramaturgické vakuum. Nebo ne?
Násilná výchozí situace
Snímek Yes Man má atributy projektu, jenž byl producentsky lačně vycucán z prstu hodně prodejných a chudokrevných scenáristů (byli celkem tři). Vypráví o chlapíkovi, který má negativní postoj ke světu a zasekl se v komunikaci s ostatními i v osobním rozvoji.
Z nevysvětlitelných důvodů se nechá uvrtat k návštěvě sektářského setkání, kde mu podivný motivační guru vtluče do hlavy, že od nynějška má říkat na všechny otázky a návrhy Ano - a tím se mu otevřou nové horizonty.
Násilnost této výchozí situace zanechává velmi dlouho pachuť v ústech, protože film nenabízí ani dostatečně přesvědčivé důvody, proč je hrdina v takové mizérii, ani důvod pro to, proč by se rozhodl jít na dotyčné setkání, ani proč by se onou stupidní radou a mantrou skutečně řídil.
Na rozdíl od podobně koncipovaného staršího Carreyho snímku Lhář, lhář v Yes Manovi nezaúčinkuje žádná nevysvětlená magie shůry, hrdina Carl Allen se yesmanovského bobříka rozhodne držet sám od sebe.
Co tedy nesedí? Carl je přes veškerou lehkou ochablost počínajícího čtyřicátníka stále chlapecky vyhlížející inteligentní muž, který sice špatně nese rozchod s partnerkou, ale stávající situace samotáře mu spíše vyhovuje.
Než přijde Zooey
Těžko uvěřit, že by jeho programovou nenávist k tupému lidstvu dovedla vyléčit ultra-tupá brainwashingová seance; těžko také přijmout, že by o společnost takového bručouna stálo tolik lidí, kteří ho neustále někam zvou a on je pokaždé více či méně slušně vyfuckuje, nebo někam z donucení útrpně dojde a pak zplodí trapas.
Zkrátka, Yes Man je film se zřejmě nejhorší expozicí, jaká v loňském roce prošla přes schvalovačku v některém z velkých hollywoodských studiích. První půlhodina není ani příliš vtipná a už vůbec ne soudržná nebo nějak psychologicky výstižná.
Je pouze mizerná a zoufalá a Carrey budí na plátně lítost, ať už jako Carl, kterému bůhvíproč ostatní nedají pokoj, tak jako herec, který musí hrát v hovadině, protože mu to přikázal jeho agent.
Ovšem jakmile nastoupí na scénu Zooey Deschanelová coby trhlá holčina Allison, film se téměř zázračně promění a začne být zábavný i roztomilý a dostane spád. Člověk si sice stále uvědomuje, jak je to celé příšerně vykonstruované a že šlo jen o to, dostat se do bodu, kdy se Jim a Zooey potkají; ale následující tři čtvrtě hodina naplňuje přesně požadavek, kvůli němuž lidé většinou chodí do kina: odpočinout si u něčeho optimistického.
Jde to dočasně - a minimálně díky fiktivní electroclashové kapele Syndrom Barona Prášila a tematickým večírkům ve stylu Harryho Pottera či 300: Bitvy o Thermopyly to má i grády.
Srandovní obličej nestačí
Asi čtvrthodinu před koncem přijde očekávatelný zvrat k horšímu (dívka odhalí, že všechna Ano byla "naprogramovaná") a hrdina se z něj musí vykoupit tím, že si vyslechne od mentorské postavy protivnou morální poučku, a pak před svou vyvolenou provede závěrečné gesto na usmíření. Už nějaký čas tu nebyl lepší exemplář toho, čemu se ve filmařské hantýrce říká formulaic comedy (komedie podle formulky).
Osobně si myslím, že tímto stylem se dobrá komedie udělat nedá a vůbec nezáleží na tom, zda se u takového filmu smějete a jak často. Záleží totiž na tom, čemu a proč se smějete, a teprve tehdy, až humor vyplývá přirozeně a spontánně, a teprve tehdy, když se staví proti něčemu dobře definovanému, nejde jen o sled scének.
Nelze spoléhat na to, že Carrey má strašně srandovní obličej, respektive mnoho obličejů, a že Zooey Deschanelová je dívka, kterou si zamilujete, i pokud vás náhodou nepřitahuje.
Yes Man obsahuje jeden velký paradox, který mu zabraňuje, aby se z něj po letech stala klasika jako z Carreyho nejlepších filmů Truman Show, Muž na Měsíci či Věčný svit neposkvrněné mysli; dokonce, aby z něj mohla být úplně bezstarostná ptákovina, již lze sledovat na půl oka v televizi, jako Ace Venturu či Blbého a blbějšího.
Snímek nemá jasno v tom, jestli se onomu sektářskému přístupu "buď happy a na všechno kývej" vysmívá, anebo jestli mu dává za pravdu.
Organizované nadšení nás obohacuje
Chvíli to vypadá, že jde o satiru na hnutí nového duchovna a la scientologie, jenomže děj dále potvrzuje, že hrdina opravdu udělal dobře, když začal říkat ano, ano, ano. A čert vem starou bábu, která si odložila zuby do skleničky a rozepnula mu zip u kalhot, i to je pozitivní zkušenost…
Jistěže tu na konci zazní i něco o tom, že nic se nemá přehánět a člověk se má řídit zdravým rozumem, ale to nic nevyvrací na původním impulsu, že bychom měli být vděční za vymývání mozků a že život jde řídit pomocí příruček. A že vlastně jakékoli organizované nadšení, kdy se z nás stávají bezdůvodně nadšení šimpanzi, nás ohromně obohacuje.
Yes Man vlastně nahrazuje tradiční křesťanské duchovno velmi zkomercionalizovanou verzí spirituality, která je postavená jen na prázdných heslech, a sám film slouží jako komerční výplach, z něhož si diváci odnesou maximálně tak touhu vyzkoušet si pár těch skvělých blbin z oblasti "zážitkové turistiky", které si po příchodu z kina vygooglují a zaplatí za ně kartou.
Omlouvám se, ale nějak mi tento princip zábavy nejde překousnout. Už jen proto, že Carl je za svou nezodpovědnost nikoli potrestán, ale dokonce povýšen v práci a náhle má peněz na rozhazování.
Smál jsem se, ale nelíbilo se mi to
Yes Men tedy v době ekonomické krize implantuje lidem velmi falešné naděje a jeho program "zkoušejte stále něco nového" úplně pomíjí, že cesta za štěstím vede skrze usilovnou práci, koncentraci a opakování téhož.
Pokud film naznačuje, že člověk je zajímavý jen díky tomu, že je ochotný provést jakoukoli pošetilost, namísto toho, jestli se něčemu věnuje dlouhodobě a do hloubky, pak na tom není ani nic moudrého ani zábavného.
Přitom je potřeba mít na paměti, že Yes Man opravdu chce být návodem na život, chce působit jako úplně stejná vzpruha, jakou absolvuje Carl na setkání magorů, kteří křičí Yes! až do zemdlení.
V onom spojení bezmyšlenkovité zábavy a příručkového typu kázání se ukrývá cosi typicky amerického a úplně z toho vyšuměl duch skutečné komedie, která si dovolí útočit proti systému. Tady vás systém jen poplácá po zádech, že jste výnosný blázen.
Jestliže recenze nemá sloužit jen jako pozvánka do kina, tak to shrnu do jedné věty: Smál jsem se, ale nelíbilo se mi to.
| Yes Man | |
| Yes Man | |
| Žánr: | Komedie |
| Režie: | Peyton Reed |
| Obsazení: | Jim Carrey, Zooey Deschanelová, Bradley Cooper, Danny Masterson, Sasha Alexanderová, Molly Simsová, Louis Guzmán ad. |
| Délka: | 104 minut |
| Premiéra ČR: | 15.01.2009 |
