Snímek nazvaný Jiné tělo, který příští týden uvede Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, jde rovnou na věc. První záběr sleduje zornici, v níž se odráží obrazovka počítače. A na ní nahé ženské tělo v póze, jež připouští jen jedinou činnost.
Tvůrci Sophie Comptonová a Reuben Hamlyn nenatočili nějakou sociologickou sondu. Soustředí se na jeden případ, jeden osud. Jejich film je cenný především díky tomu, jakým způsobem znepokojivý fenomén jménem deepfake umí přiblížit divákům.
Když protagonistka Taylor zjistila, že na nejznámějších pornografických serverech koluje několik videí nejen s její tváří, ale také s jejím skutečným jménem, školou či místem bydliště, nevěděla, co dělat. Večer hrála online videohru s přáteli, na toto téma vtipkovala, že se nečekaně stala pornohvězdou, popíjela. A pak se v noci bezmocně stočila do klubíčka na posteli. Najednou se necítila v bezpečí, obsedantně musela kontrolovat vše ve svém okolí, zda zamkla dveře, zda nezapomněla na to či ono.
Jak se tedy Taylor odhodlala dát důvěru dokumentaristům, aby její úzkosti i detaily toho, co se jí stalo, zachytili na kameru? Navíc když většina snímku stojí na záběrech z různých chatů přes aplikaci Zoom, kde je její obličej neustále takřka přes celé plátno?
Taylor se ve skutečnosti nejmenuje Taylor Kleinová. Jiné je i jméno univerzity, kde doopravdy studuje. A především obličej, na který se díváme, patří herečce. Režiséři Comptonová a Reuben vyprávějí o deepfake pomocí využití této technologie, což vytváří pozoruhodný kontrapunkt mezi intimní povahou protagonistčiny zpovědi a umělým světem digitálního prostředí.
Zatímco hrdince ukradli obličej a naroubovali ho na cizí tělo, my jakožto diváci sledujeme skutečné tělo a skutečný hlas, jen obličej je jiný.
To samo o sobě nutí k úvahám, co je podstatné pro pocit autentičnosti, jak vlastně definovat hranice mezi skutečností a iluzí v době, která ostré hranice mezi těmito typy protikladů maže. Možná se těžko vciťovat do role těch, kteří vyhledávají falešná pornovidea a vědí, že se dívají na výplod digitální manipulace. Ale film Jiné tělo nás staví před podobnou otázku. Jak na naše vnímání, na naše emoce působí, když víme, že s nejosobnějšími zkušenostmi se nám svěřuje osoba schovaná pod maskou? Navíc pod tak realistickou maskou, že jsme si jí pravděpodobně nevšimli, dokud nás na to tvůrci neupozornili?
Právě toto vědomí spolu s detektivně vystavěnou zápletkou - "Taylor" se spojí s další spolužačkou, co se stala obětí deepfake podvrhu, a společně pátrají po identitě toho, kdo jim to provedl - dělá z jinak přímočarého dokumentu fascinující podívanou.
Zvolený postup jednak upozorňuje, že tato technologie může být také k užitku. Je rozdíl, když sledujeme rozmazaný obličej s modulovaným hlasem, nebo když vidíme reálnou ženu, kterak se svým skutečným hlasem svěřuje se zraňující zkušeností.
Také ale filmaři upozorňují na to, jak snadné, jak všední může být vytvoření podobného obsahu. Sami museli pro potřeby snímku všechny citlivé materiály znovu zrekonstruovat s tvářemi hereček.
Dokument Její tělo mluví o toxickém prostředí internetových komunit okolo serverů typu 4chan, o genderových stereotypech, o tom, jak internet mnoha mladým lidem nabízí možnost žít pod úplně jinou identitou než ve skutečnosti. Škoda, že pro tato témata, vyobrazená spíše mezi řádky, není více prostoru.
Hrdinka sdílí pocity týkající se zneužití jejího obličeje a dopadů na osobní život, už méně ale mluví o sobě. Minimum prostoru je věnováno třeba tomu, že ráda hraje videohry a chtěla by být influencerkou v této oblasti. A že v převážně mužském prostředí to není lehké.
Film tak nakonec působí hlavně jako sugestivní gesto. Odhaluje nejen to, že deepfake bude stále běžnější, každého půl roku se jejich počet zdvojnásobuje. Podle odhadů jich bude v roce 2024 kolovat po internetu přes pět milionů. A 90 procent z nich tvoří porno, k němuž dotyčné ženy nedaly souhlas, jak zaznívá ve snímku.
Ten ovšem ukazuje také to, jak zatím příslušné instituce neumí jednat, jak komplikované je vše po právní stránce. A v neposlední řadě rázně říká, že i když je pachatel mazaný a využívá ke zveřejňování podobných videí virtuální privátní síť alias VPN, která anonymizuje jeho pohyb, stačí, když se pár spolužaček spojí, propátrají několik diskusních vláken a identity dotyčného se lze relativně snadno dobrat. Alespoň v tomto případě.
Jiné tělo je především záslužný počin. Ale díky tomu, jak sami režiséři pracují s technologií, která je předmětem jejich kritického pohledu, umí vyvolat mnohem obecnější a komplikovanější úvahy, než by se na první pohled mohlo zdát.
