Snímku Nedotknutelný uznávané britské dokumentaristky Ursuly Macfarlaneové, který uvede Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, dominují rozechvělé hlasy žen popisujících své nepříjemné zkušenosti s vlivným producentem Harveym Weinsteinem. Tyto hlasy před dvěma lety proměnily Hollywood a s ním celou americkou společnost k nepoznání, právě ony mají moc hollywoodské palmy vyvrátit z kořenů.
Příběh obžaloby nejmocnějšího lobbisty Hollywoodu, jehož společnost Miramax byla v 90. letech takřka synonymem úspěchu amerického nezávislého filmu a dostala do popředí jména jako Steven Soderbergh či Quentin Tarantino, rozpoutal bouři. Skrze kampaň #MeToo se svět opět rozdělil na dva tábory.
Nešlo mu říci "ne"
Snímek Nedotknutelný neodhaluje detaily vzniku článků v deníku New York Times a v časopise New Yorker, které onu lavinu obvinění z nevhodného sexuálního chování či přímo znásilnění rozpoutaly. Ani se nepokouší Weinsteina usvědčit. Spíše ukazuje prostředí, v němž je takovéto − po desítky let přehlížené − predátorské chování možné. A také detailním nasloucháním ženám, které strávily nějaký čas s Weinsteinem o samotě v hotelových pokojích či kancelářích, nabízí větší možnost pochopit, jak a proč se každá z nich zachovala v této situaci i dlouho poté.
"Pamatuji si, když jsem ho poprvé potkal, říkal jsem si, takový člověk nemůže existovat. Byl karikaturou hollywoodských magnátů, kteří už jsou pryč celé dekády," vzpomíná Jack Lechner. Nakonec skončil jako zaměstnanec právě u této "karikatury magnáta".
Weinstein byl podle mnoha spolupracovníků v lepších chvilkách šarmantní a vtipný společník, který měl čich na dobré filmy. "V těch horších to bylo monstrum, kterému jste se klidili z cesty," říká Lechner.
Už když se v Buffalu 70. let pohyboval v hudebním průmyslu, platil za muže, který se nespokojil s odmítnutím. A brzy mu Buffalo začalo být malé.
Snímek odhaluje Weinsteinovy úspěchy a spolu s tím i žaloby, které byly v průběhu let řešeny mimosoudní cestou. Weinstein prý například nechal přes noc zmizet desítky fotek, na nichž mlátí do hlavy mladého novináře, který mu odmítá vydat diktafon s citlivou nahrávkou. Žádná z fotografií nikdy nevyšla tiskem.
A jako tichý, roztřesenými hlasy vyprávěný doplněk tohoto portrétu zaznívají příběhy hereček, sekretářek a spolupracovnic i spolupracovníků. Kolem mužů většinou maximálně prolétaly kanceláří těžké skleněné popelníky, po ženách údajně Weinstein, který všechna obvinění popírá, požadoval masáže, nebo aby mu ukázaly prsa či mnohem více.
Je snazší nalézt empatii pro jejich počínání, když tyto oběti vidíme a slyšíme mluvit, než při čtení krátkých citací v médiích. Je lehčí vcítit se do situace, kdy je třeba se ze vteřiny na vteřinu rozhodnout, jak se zachovat ve chvíli, kdy každá z možností může člověku zničit život.
Neexistují špatná média
V dalším snímku, který letos jihlavský festival promítne v rámci premiér velkých světových dokumentů, jiný mocný a pracovitý muž působí také celkem šarmantně. Usrkává velmi zelený a nepochybně velmi zdravý nápoj, přičemž vtipkuje o své dietě. Jindy cituje Abrahama Lincolna. Právě z jedné z vět tohoto amerického prezidenta pochází název snímku Na pokraji zkázy, portrétu vrchního stratéga Trumpovy prezidentské kampaně Steva Bannona.
Režisérka Alison Klaymanová mu neklade tvrdé otázky. Místo toho využívá možnosti být mu poměrně dlouhou dobu nablízku a nechat kameru − mnohdy ve velkých detailech − zachytit emoce a způsob uvažování muže, který dostal Donalda Trumpa na prezidentský post. A nachází pracovitého člověka, který si jde za svým, a byť dávno není v okruhu prezidentových blízkých poradců, nevzdává svůj sen o sjednocení nacionalistických politiků napříč Evropou a světem.
Snímek v efektivní zkratce postihuje, jak si krajní pravice přivlastnila dřívější levicová hesla a jak mnohem účinněji získává voliče z řad pracujících. Marine Le Penová říká, ať jste muž či žena, křesťan či muslim, heterosexuál či homosexuál, prvně a především jste Francouz. A německý dav podporovatelů krajně pravicové Alternativy pro Německo, která se prvně dostala do parlamentu, na ulicích křičí: My jsme lid. A křičí to, i když honí náctileté uprchlíky.
Sám Bannon mnohdy působí jako sympatický muž, který obětoval osobní život myšlenkám, jimž věří. Setkává se s lídry krajních politických uskupení celé Evropy, tu a tam utrousí vtípek − třeba o tom, že kdyby se vědělo, jak moc pije kombuchu, klesnou mu akcie o 50 procent. Režisérka nechává kritické otázky na jiných, třeba když Bannona sleduje u rozhovoru s novinářem předního britského levicového deníku Guardian.
Díky tomu vyvstává obrázek muže, který dovede přesvědčit davy. Což může být cenná lekce pro všechny, kdo se spokojí s označováním politických protivníků za klauny a karikatury.
Snímky o Bannonovi a Weinsteinovi − každý trochu jiným způsobem − ukazují úspěšné workoholiky, kteří mají něco, čeho se konkurenci nedostává. Což z nich ale automaticky nedělá úspěšná ztělesnění amerického snu, právě naopak.
Bannonův portrét ukazuje i jeho odpudivější stránky, od sexistických vtipů po manipulativní chování.
Nejcennější ale je ve schopnosti říci: berme politické protivníky vážně. "Trump mě naučil jednu věc," říká Bannon na schůzce se šéfy nacionalistických stran, "neexistují špatná média. Čím mainstreamovější média o vás píší, tím větším spojencem se chtě nechtě stanou." A o něco později se svěřuje kameře: "Donald Trump je historická postava. Bude ve vašich životech ještě za 30 let." Zní to dost přesvědčivě.
