Fila: Film podle románu Stehlík je chabá zábava, která se tváří příliš vážně

Kamil Fila Kamil Fila
15. 10. 2019 15:01
V roce 2014 získal Pulitzerovu cenu více než sedmisetstránkový román Stehlík od Donny Tarttové. Také do češtiny později přeložená kniha o teroristickém útoku v muzeu a krádeži slavného obrazu se více než půl roku držela v žebříčku bestsellerů.
Nicole Kidmanová a Ansel Elgort ve filmovém Stehlíkovi.
Nicole Kidmanová a Ansel Elgort ve filmovém Stehlíkovi. | Foto: Vertical Ent.

Byla přeložena do 32 jazyků, prodalo se přes dva miliony výtisků a pětapadesátiletá katolicky orientovaná autorka z amerického státu Mississippi, jež se do té doby zabývala především převypravováním řeckých mýtů, se stala jednou z nevlivnějších osob kulturního života v USA. Není divu, že teď se někdo pokusil o filmovou adaptaci. Filmového Stehlíka od uplynulého čtvrtka hrají také česká kina.

Původem irský padesátiletý režisér John Crowley, jenž se dlouhodobě specializuje na podobný typ kultivovaných děl, jistě chtěl udělat z filmu podobně významnou událost, jakou byla předloha. Při nedávné premiéře na festivalu v Torontu, kde se potkal třeba s českým Nabarveným ptáčetem, však 150minutový Stehlík pohořel a v září při nasazení do amerických kin strašlivě propadl - studio Warner Bros. na něm údajně prodělalo kolem 50 milionů dolarů, což je násobně více, než by stál onen ukradený obraz, o němž pojednává.

Co se stalo, že takhle dopadl film s festivalovými, či rovnou oscarovými ambicemi? Scénář napsal osvědčený Angličan Peter Straughan, jenž má za sebou už jiné povedené adaptace, například antimilitaristickou satiru Muži, co zírají na kozy či na Oscara nominovaný špionážní thriller Jeden musí z kola ven. Pravda, Straughan stojí i za nepovedeným Sněhulákem podle románu Joa Nesbøho, ale tam za výsledek mohly spíše zmatky při natáčení a ukvapené střihy.

Stehlíka nasnímal i jeden z nejlepších kameramanů posledních desetiletí, Roger Deakins, jenž léta spolupracuje s bratry Coenovými, dělal poslední bondovky, policejní drama Sicario nebo pokračování Blade Runnera.

Hlavní roli ztvárnil pětadvacetiletý Ansel Elgort, který se vypracoval z pozice teenagerské hvězdičky z romance Hvězdy nám nepřály přes krimi komedii Baby Driver a má za sebou důkladnou taneční i pěveckou průpravu. Nic z toho ve Stehlíkovi nevyužil, ale jeho "zadumaná pohlednost připomínající Jamese Deana", jak bývá s oblibou popisován, tu bohatě stačí. Projekt účastí zaštítila i oscarová a botoxem kompletně proměněná Nicole Kidmanová, která hraje hrdinovu náhradní matku.

Jednu z vedlejších rolí restaurátora starožitného nábytku má nesmírně charismatický Jeffrey Wright, který vypadá, jako by si zasloužil Oscara i za vyhlazení židle smirkovým papírem.

Stehlík vypráví o Theodorovi, jehož matka byla zabita při bombovém útoku v Metropolitním muzeu umění. | Video: Vertical Ent.

Jenomže rozsáhlé vyprávění, které zabere mnoho let a odehrává se v retrospektivě předcházející zamýšlené sebevraždě hlavního hrdiny, jako by opustil život. Zahraniční recenze se předhánějí v komických přirovnáních typu "toto není klasická adaptace knihy, ale instagramová prezentace ilustrací k ní", což je srozumitelné hlavně těm, kdo znají Instagram. Podivné je, jako by hrdinové snímku, jimž je kolem dvaceti, Instagram ani neznali.

Všichni jsou oblečeni jako vyšší společnost z filmů Woodyho Allena - brýle, svetry, obleky, kostýmky - a zajímají je výhradně ušlechtilé věci. Občas nějaké drogy.

Oakes Fegley a Finn Wolfhard.
Oakes Fegley a Finn Wolfhard. | Foto: Vertical Ent.

Sám příběh pracuje s elitní škrobeností. Protagonista Theodor má být trochu divný tím, že se zabývá starožitnictvím, ale to těžko vysvětlí atmosféru, kdy se věci dějí ve zmrtvělém vzduchoprázdnu. Traumatizující událost výbuchu v Metropolitním muzeu nikdy nepůsobí dostatečně otřesně, pro hrdinu ani jeho okolí.

To, že se celoživotně upíná k obrazu Stehlíka od vlámského mistra Fabritia a ukrývá ho domněle sám pro sebe, zatímco zbytek světa se domnívá, že malba byla zničena, ve filmu nevyznívá naléhavě. "Drobný ptáček přivázaný řetízkem k bidýlku" slouží jako mnohonásobná metafora. V nějakém smyslu je jím i Theodor. Obraz už podruhé přežil své zničení při požáru v ateliéru a je jediným dokladem, že Fabritius něco stvořil.

Theodor se stává nechtěným sirotkem, kterého si mezi sebou přehazují různé rodiny, od bohatých přátel jeho zemřelé matky v New Yorku přes vlastního alkoholického otce s macechou, žijící v pouštním předměstí, a zpátky do New Yorku k černošskému řemeslníkovi Hobiemu. Chlapec se naučí lhát a předstírat, zastírat svoji drogovou závislost a prodávat zboží, které není pravé, bohatým snobům, od nichž se ale v zásadě moc neodlišuje a chce mezi ně patřit. Kvůli obrazu Stehlíka se nechtěně zaplete i do obchodu s drogami.

Zatímco v románu dokáže barvitý jazyk Donny Tarttové zastřít vyumělkovanost zápletek - například se neřeší, kdo provedl bombový útok -, film zbavený květnatostí popisů a pouze ukazující věci, lidi a události najednou odhaluje, že celé dílo vždy bylo pouhým "midcultem".

Obraz Stehlík od Carela Fabritia.
Obraz Stehlík od Carela Fabritia. | Foto: Mauritshuis

Midcult je zvláštní kulturní kategorie, ani typický kýč pro masy, spíše maloměšťácké "uměníčko", předstíračka velkých emocí a myšlenek, banalita zahalená do rádoby komplikovaného hávu.

Při sledování adaptace Stehlíka se derou na mysl ke srovnání snímky typu Předčítač režiséra Stephena Daldryho, Noční zvířata od Toma Forda či loňské Nikdy neodvracej zrak od Floriana Henckela von Donnersmarcka.

Neustále se tu operuje s tvorbou, čtením, inspirací a transformujícím vlivem umění, ale výsledkem není nové seriózní umění, jen kavárenské debaty o něm a skici něčeho, z čeho by možná mohlo být umění. Ta nabubřelá vážnost je v něčem vyloženě iritující a byla by taková, i kdyby měl film hladší a rychlejší tempo.

Ostatně ani literární kritika se nenechala úplně ošálit. Leckdo sice román Donny Tarttové přirovnával k Charlesi Dickensovi, nemohlo chybět označení "bildungsroman" nebo poznámky o tom, že hrdina "svádí zápas s kosmickou úzkostí". Přesnější je ale říct, že kniha tónem, jazykem a vypravěčstvím spadá spíše do dětské literatury a že nedemonstruje skutečné dospívání, ale sama je nenapravitelně juvenilní.

"Je to dětská literatura pro dospělé," shrnul kritik James Woods pro časopis New Yorker. Žádné klišé se tu nevyvrací a nerozkrývá, jenom se s nimi pracuje. Proto ani nejde brát vážně linku, v níž mladistvý Theodor začíná propadat alkoholu a drogám společně se svým spolužákem Borisem, jenž pochází z Ukrajiny a k Theodorovi ho začíná vázat erotická přitažlivost.

V základu této marné snahy stojí touha dělat z umění něco zdánlivě zábavného, vzrušujícího a napínavého. Ve skutečnosti je to jen chabá zábava, která se tváří příliš vážně na to, aby mohla být zábavná. Nakonec se jí smějeme zcela proti jejímu záměru.

Stehlík

Režie: John Crowley
Vertical Ent., česká distribuční premiéra 10. října

 

Právě se děje

Další zprávy