Recenze - V porevoluční české kinematografii nenajdete většího nešťastníka, než je Ivo Trajkov. Z jeho předchozích čtyř celovečerních filmů do kina, které točí s několikaletými přestávkami, není širší veřejnosti známý žádný.
Všechny zapadly a propadly; dvou - Minulosti a Velké vody - si povšimli alespoň recenzenti, jeden (Kanárská spojka) získal Plyšového lva. Na jeho předposlední počin Movie přišlo podle statistik necelých 300 (slovy tři sta) platících diváků. Propastné rozdíly mezi úrovní jednotlivých titulů zavdávají příčinu přestat mluvit o "autorském filmu", protože by snadno mohl vzniknout dojem, že dotyčný trpí rozštěpem osobnosti.
Šifra lidské existence
Filmy Ivo Trajkova - až na nepopsatelnou Kanárskou spojku - přitom jsou zarytě osobní a přinejmenším mají ambici nést si s sebou otisk svobodomyslné individuality. Je v nich zřetelná snaha odlišit se od konformní masy okolí a třeba jen natruc říct "jsem jiný".
Trajkov tudíž je představitelem autorského typu kinematografie a jinak se k jeho filmům ani přistupovat nedá. Není v nich, co by mělo působit běžné divácké potěšení z podívané, jde tu jen o to naladit se na to, co chtěl vyjádřit režisér.
Snímek Ocas ještěrky - Trajkovův pátý příspěvek - se už názvem hlásí k tradici českého psychologického filmu, v němž se z poetické metafory křeše poznání o podstatě lidské existence.
Nicméně, kdybych si to nepřečetl už někde jinde, asi bych ze snímku samotného nepochopil poselství o tom, že když se ještěrka snaží uniknout, klidně obětuje svůj ocásek, který jí doroste - což znamená, že hrdinu taky cosi symbolicky svírá, on uniká, nechá si utrhnout ocásek a pak doufá, že mu doroste. Nebo něco na ten způsob.
Je to samozřejmě metafora, takže o přímou kastraci tu nejde. A nebylo by ani potřeba dělat si legraci z toho, že sám celý film je nějak vykastrovaný, kdyby nám tak strašně nenahrával na smeč.
Hrdina totiž zásadně jedná způsobem, jako by neměl žádné koule. Jeho mátožná povaha, ochablý životní i fyzický postoj, mají asi cosi říkat o tom, že je v životní krizi, ale film se nijak neobtěžuje osvětlit příčiny té krize.
Něco. Tma. Titulky.
Následující popis syžetu jen demonstruje, že i velmi primitivní vyprávění může být dokonale nesrozumitelné, pokud se tvůrce neobtěžuje ukotvit postavy aspoň trochu v realitě:
S téměř devětadvacetiletým Josefem se bez udání důvodu rozešla žena a odjela s dítětem do Španělska. To si vyvodíme z toho, že hrdina na začátku přijede autobusem odněkud. Asi ze Španělska. Pak jde někam, asi do práce, kde ho vyhodí, protože na rozdíl od jiných zaměstnanců, má prý ještě jiné živobytí - firmu na opravu počítačů.
Ta se nachází v suterénu paneláku, kde Josef pracuje se svým kolegou z první práce (toho asi nepropustili), jehož žena pase po Josefovi, čehož si kolega nevšímá, ale z Josefovy "firmy" bez udání jasného důvodu a za velkého hysterického výstupu stejně odejde.
Josefovi přijde oznámení, že suterén musí kvůli rekonstrukci vyklidit (důvod není uveden), a tak se rozbolavělý muž jen tak sebere - a aniž by prodal byt, který mu měl přinést peníze (i když z rozhovoru s advokátem není jasné, zda byt náhodou není ve společném vlastnictví manželů a rozvod ještě neproběhl) - odjede jednoduše na vesnici za matkou, tam se ale pak různě zpíjí a bydlí u jiných lidí.
Chudáka ho pořád chtějí znásilňovat různé ženy, či na něj alespoň významně pomrkávají, on se ale, protože se nachází ve stavu čerstvě uprchlé ještěrky, neodváží k činu. Nakonec to vypadá, že se dá dohromady s jednou dívkou, která by z lásky k němu odešla z vesnice do města a nechala doma shnít starého otce; ale pak ji nechá, vystoupí z auta, jde pěšky, nastoupí do autobusu - a tam sedí zase jiná holka, kterou už předtím viděl u matky-krejčové, a ta dívka se na něj usměje. Tma. Titulky.
Anděl v bílé teplákovce
Aby to zevlování mělo jakýsi „vyšší smysl", je děj zarámován mystickým výjevem z doby před Josefovým narozením, kdy anděl v lese zvěstuje rodičům(?), že chlapec zemře ve svých devětadvaceti. Josefovi se tedy občas zdají divné sny a do jeho života vstoupí chlapík Gabriel oblečený v bílé teplákové soupravě.
Gabriel se zjevuje a mizí, glosuje, krade, peskuje, chlastá a vůbec je celý andělský. Těžko ale říct, k čemu hrdinu ponouká, jestli nad ním strážně bdí, nebo ho chce zabít - různé výjevy nahrávají všem typům čtení.
No, i kdybych náhodou v popisu „děje" na něco zapomněl, není to důležité. Myslím, že už stačilo. Ocas ještěrky je extrémně únavný, mrtvolný, přímo katatonický film, který je dokonale o všem a o ničem.
Selhává nikoli v základních technických parametrech, ale v předpokladu, že někoho bude zajímat hrdina, který nemá žádné vlastnosti a o němž nevíme, jestli je citlivý, tupý, chytrý, hloupý, zda si své trápení zasloužil a čím, jestli se v něm vůbec něco odehrává, nakolik mu vadí současný stav, co by chtěl a tak dál.
Nepohybujeme se ve vesmíru abstraktních art filmů, kde z hrdinů vyprchala psychologie, ale v obyčejném českém filmu, kde si malí lidé řeší a neřeší své malé problémy.
Chcípácký FAMU syndrom
Jestliže někoho uhranou záběry brané z dálky, práce se světlem na place a v postprodukci, občasná geometričnost záběrů, přechody mezi různými mody reality a snů nebo elektronické hudební bublání, pořád nejde v zásadě o nic lepšího než průměrně nepodařené školní cvičení na FAMU, které je omylem roztažené na celovečerní délku.
Onen FAMU symptom, kdy nezralí tvůrci mají zálibu v symbolech a odmítají vymyslet hrdinům aspoň trochu věrohodné zázemí, živý jazyk či nějak smysluplně zapojit do příběhu ze současnosti prostředky, které ji definují, by se dal očekávat u debutanta, ale ne u třiačtyřicetiletého filmaře.
Bonmot, kdo umí, umí, kdo neumí učí, beru jako laciný. Trajkov, který na FAMU učí na katedře střihu, totiž paradoxně umí nakládat s jednotlivými výrazovými prostředky filmu a bez problémů může studenty ledacos naučit. Potíž s Ocasem ještěrky je ale v tom, že zde není čitelný žádný názor a žádný důvod, proč film vznikl.
Nezlobím se na otevřený konec, otravuje mě ale koukat se zhruba na třicátou variaci Kamenného mostu, Mrtvýho brouka, Cabrioletu, Kanárka a dalších snímků, jimž kritika vymyslela termín „český chcípácký film".
Na tomto druhu produkce je zdaleka nejhorší, že o rozmazlených mužích, kteří jsou tak slabošsky deprimováni ošklivým světem, točí filmy autoři, kteří se prostřednictvím jich vlastně narcistně předvádějí a mají pocit vyvolenosti - já stojím proti všem, dělám umění a ostatní mě nechápou.
| Čtěte také: Movie je filmová pouť za duchem Sabiny Laurinové |
Na což existuje jediná rozumná odpověď: nikdo o to nestojí, vy byste se měli probrat a začít dělat něco pořádného. I zahraniční art filmy jsou dnes úplně jinde.
Ocas ještěrky zosobňuje druh filmu, po jehož skončení festivalové kinosály bučí znechucením. Bohužel na projekci, kterou jsem absolvoval v běžném multiplexu, neměl bučet kdo. V sálu pro tři sta lidí (tj. jedenkrát Movie) jsme seděli tři. A tohle číslo je výmluvnější než deset recenzí.
Ocas ještěrky, ČR 2009. Režie Ivo Trajkov, scénář Vladislav Kliment a Alan Smisík, hrají David Švehlík, Karel Zima, Marie Durnová, Verica Nedeska, Magdaléna Sidonová, Karel Dobrý ad. 90 min, distribuce Falcon. Premiéra v ČR 22. 1. 2009.
