Recenze - Film, který u nás běží pod titulem Oni, se v angličtině jmenuje The Strangers (Cizinci), původní scénář nesl název Faces (Tváře) a panuje hluboké podezření, že jde o nepřiznaný remake francouzského hororu Ils (Oni) - viz zde.
Čímž se kruh podivně obecných názvů uzavírá a je snadné z něj vyčíst, že jde o další z hororů, jež staví svůj princip děsu na anonymnosti zla.
Moderní horory přenesly zdroj hrůzy z věcí, které nadpřirozeně přesahují lidská měřítka a zkušenosti, zpět do záhadného lidského nitra. Nejhoršími monstry jsou nyní lidé, jejichž psychickým pochodům nerozumíme a nejsou ve filmu vysvětleny.
Banalita a statistika
Obvykle tito zabijáci nemají zahaleno jen nitro, ale i tvář - jsou to bytosti bez identity, pouhé masky; jako zde, kde jsou vrahouni a vrahounky v titulcích označeni pouze podle svých škrabošek a pytlů na hlavě jako Man in the Mask, Dollface a Pin-up Girl.
Oni jsou zároveň horor, u nějž diváci očekávají velké množství krve, a jenž sází na senzacechtivé tvrzení, že jde o příběh podle skutečných událostí. Na tmavém pozadí svítí bílý text, jejž čte pateticky hlas muže, který nejspíš dlí hluboko v sudu - říká cosi o tom, že ročně „dochází v USA k 1, 4 milionu přepadení domácností" a že tohle je jedno z nich, jenž nikdy nebylo vysvětleno. Samozřejmě můžeme pochybovat o tom, že jde o realistickou rekonstrukci.
Tohle by ale byla jen část „skutečných událostí". Další vychází z toho, že si režisér Bryan Bertino pamatoval, jak u nich doma kdysi dávno jednou v noci někdo zazvonil u dveří a hledal někoho, kdo v domě nebydlel. Ráno se pak v okolí našlo několik rozbitých oken. Zdánlivá banalita z osobní zkušenosti propojená s anonymní statistikou dává ve výsledku dobrý základ pro strach.
Představa, že podobná věc se může stát komukoli z nás, dovádí diváky do stavu, kdy jsou schopni i zapomenout či opomenout další dějové nelogičnosti - a naopak každé zesílení beznaděje lidí uvězněných uvnitř domu nás psychicky deptá v souladu se záměrem tvůrců.
Manipulace v lesích
Oni působí jako v podstatě primitivní školní filmové cvičení na téma „manipulace s emocemi publika". Není tu nic žádný složitější příběh, dokonce ani expozice, před námi se jen pomalu rozvíjí mechanismus strašení a napínání, který vede k dezorientaci a propadnutí zoufalství.
Do osamocené chaty v lesích na okraji civilizace přijíždí z večírku mladý pár, mezi nímž se něco stalo. Dívka zřejmě odmítla nabídku k sňatku, ale musí ještě s mužem strávit jednu noc, protože ten druhý by neměl kde spát.
Ve čtyři ráno, kdy ani jeden nemůže usnout a zdá se, že se začínají pomalu smiřovat (muž si na to dokonce rozepne zip u kalhot), zaklepe na dveře podivná bledá dívka a hledá jakousi Tamaru. Poté, co ji odmítnou, rozhodne se muž odjet své vyvolené pro cigarety. Dům mezitím začnou obcházet podivné existence v maskách…
Tvůrci si s postavami i s námi skutečně hrají jako s panenkami voodoo. Zabodnou symbolický špendlík do někoho na plátně a v sále začnou univerzálně lidé kopat do sedaček, kousat se do prstů, svíjet se a křičet. Tedy - aspoň pokud přistoupí na hru, že chtějí být strašeni.
Horory totiž obvykle vyvolávají dva odlišné typy reakcí: kromě hrůzy a zhnusení, které jsou v souladu s hlavním záměrem, se občas mnozí lidé začnou schizoidně smát, aby ze sebe setřásli nepříjemný pocit. Tento druh hororů začíná nabývat poslední dobou na síle - lidé chodí do kina testovat svoje nervy a žaludky stále silnějšími podněty, ale často to nevydrží a zaujmou k dílu ironicky výsměšný odstup.
Částečně opodstatněné klišé
Od dob Texaského masakru motorovou pilou a Last House on the Left ze 70. let přicházejí další a další snímky, které sériovým, do značné míry neoriginálním, ale působivým způsobem ukazují sériové vraždění, jež je v zásadě bezdůvodné a má většinou vysvětlení buď v převrácené verzi rodinné morálky, nebo v bezcitné touze po „zážitku".
Oni přitom dávají spíše přednost plíživému děsu snímků jako je Motel smrti (Vacancy), kde toho není mnoho vidět, před otevřeně násilným stylem filmů typu Wolf Creek. Pochopitelně, ač je to tak jednoduchý příběh, najdete tu desítky klišé a logických nesmyslů, nad nimiž můžete vrtět hlavou.
On ji nechá samotnou v domě, kolem nějž chodí divná osoba; ona si ve vypjatých okamžicích sundá boty a pak nebohá běhá bosa; lidé v maskách prokazují v neznámém prostředí v noci lepší orientaci než ti, kteří dům znají delší dobu; pokud někdo vstoupí do opuštěného domu poté, co mu předtím někdo rozbil přední sklo auta, chodí vevnitř tiše jako myška a nevydá hlásku ani nezavolá jménem, dokud ho někdo omylem nezastřelí.
Čtěte více:
Film Funny Games USA ve vás hledá malé sadisty
Francouzský horor pokouší hranice eklhaftu
Ale přitom tato klišé i nesmysly mají své opodstatnění v tom, že "oni" (psychopati s maskami i tvůrci filmu) si hrají s dvojicí hrdinů i diváky filmu. Postavy určené k zabití navíc předem nevědí, jaké nebezpečí jim hrozí, protože se myšlenkami nacházejí trochu jinde, nebo nejsou v úplně střízlivém stavu.
Posedlost násilím
Hodně dělají také herecké výkony postavené na tlumené fyzičnosti. Liv Tylerová - u níž máte pořád máte tendenci hledat odstávající elfí ouška - vypadá zraněně už dávno předtím, než se začnou dít dramatické věci. Většina dialogů ve filmu je ztišená až šeptaná, nikdo si tu nehraje na královnu vřískotu (scream queen).
Výborně pracuje i kamera, která se v neustále jemně hýbe a klouže a rámuje prostor buď nepříjemně klaustrofobicky, nebo naopak nechává vidět nezvykle velký výřez do hloubky. Takto třeba zabírá, co se děje za zády hrdinů, a vyprávění ani nepotřebuje nějakou konfrontační akci; stačí pouze vycítit potenciál nebezpečí.
Rovněž třeba úvodní titulky zachycují v krátkých záblescích zlověstně i obyčejné středostavovské domky, jež jinak vypadají samy o sobě jako reklama na spokojený život.
Oni mají však své jasné limity. Nevarují před nebezpečím, ale rozdmychávají v nás pocit paranoii. Manipulují s námi a ovládají nás skrze naši touhu sledovat hrůzu. Přes veškerou svou řemeslnou zručnost tak potvrzují smysl existence filmů jako jsou Funny Games Michaela Hanekeho, které s publikem vedou dialog o filmovém násilí a učí nás vidět naší vlastní posedlost krví a smrtí.
The Strangers, USA 2008. Scénář a režie Bryan Bertino, kamera Peter Sova, hudba „tomandandy", hrají: Liv Tylerová, Scott Speedman, Gemma Wardová, Laura Margolisová, Kip Weeks, Glenn Howerton ad. 85 minut, distribuce: BlueSky. Premiéra v ČR: 20. listopadu 2008.
