Recenze - Letní sídlo u jezera, kam přijíždí zazobaná šťastná rodinka: tatínek, maminka, synáček a pes. Krásný den, s cikádami a cvrčky. Před přípravou večeře přichází nečekaná návštěva. Dva chlapci v bílých golfových oblečcích si prý přišli půjčit vejce na vaření, posílá je známá. Drobná nehoda, společenské faux pas se začne rozmazávat, napětí houstne, padne facka… a už to přestává být nevinné.
Režisér tohoto filmu vám doporučuje: Pokud máte dost rozumu, nedívejte se na něj do konce. Někde v polovině vám už přece musí být jasné, že to skončí nedobře.
Jenomže svým snímkem Michael Haneke (Pianistka, Utajený) zároveň předvídal, že se dívat budete, protože vás to přece jen zajímá. Někde v nás je ukrytý voyeur, malý sadista, který nechce odejít a odvrátit zrak. K tomu, abychom si tuto drobnou perverzi v sobě dovedli omluvit, potřebujeme ale zástěrku dobrého konce, potřebujeme vidět potrestání zla.
Haneke tak před nás klade zásadní dilema: chceme se dívat na násilí, abychom pochopili jeho příčiny a následky, nebo se na psychické a fyzické utrpení díváme z čiré fascinace a touhy po "silném zážitku"?
Čím jsme tak znechucení?
Většina lidí, kteří zhlédli Funny Games do konce, řeknou, že je zajímalo, proč ti dva obyčejní, vlastně hezcí a zdánlivě milí a slušně vychovaní kluci terorizují neznámou nevinnou rodinu. Film jim však neposkytl odpověď a nedal jim prožít katarzi, kde spravedlnost zvítězí. Výsledkem bývá rozhořčení a znechucení.
Ovšem čím, nebo kým? Na první pohled bezohledným, zlomyslným a nesmyslným filmem, případně rovnou režisérem, strůjcem celé té úchylné hry? Ale pokud si člověk tu otázku pokládá dostatečně vážně, dostane jasnou odpověď.
Jsme znechuceni tím, že nebylo naplněno naše očekávání; tím, že nám nikdo nepomohl zbavit se provinilého pocitu, že se díváme na násilí. Chceme jím oplácet postavám, které ho způsobují jiným postavám, ale nejde to.
Zkrátka, snímek Funny Games dráždí tím, že neprozradí psychologické motivace mučitelů a vrahů: používá znalosti psychologie na vyšší úrovni. Psychologie není ukryta v příběhu, ale ve vztahu k divákům, neboť předem počítá s jistými reakcemi publika.
Zahraj to znovu, Michaele
Po tomto metodologickém a trochu abstraktním entrée by mělo následovat pár zpřesňujících informací a postřehů. Funny Games USA - jak zní celý název - jsou především remake filmu, který Haneke natočil před deseti lety v Rakousku. Vlastně to ani není remake-předělávka, ale retake-film vzatý záběr téměř záběr po záběru stejně, jen s jinými herci.
Srovnání jedné scény:
Proč někdo přetočí svůj film znovu? Kvůli penězům, průniku na americký trh, dopilování uměleckého gesta? Platí zřejmě všechny možnosti. Haneke svým způsobem brojí proti americkým krvákům a "porazit" je může jen na jejich vlastní půdě, pokud budou postavy mluvit anglicky.
Filmové výrazové prostředky ovšem volí zcela provokativně opoziční - absence hudby, statické záběry, prázdné prostory, čekání, bolestné ubíhání reálného času… Žádné zkratky, dynamické jízdy, atraktivní úhly záběru, podpora emocí silnými melodiemi.
Funny Games jsou navíc přímo založeny na "převíjení" a "přetáčení", na nesmyslném opakování. Přece jen se ale vyjeví drobné změny oproti originálu; nejvíc diskutovanou změnou je obsazení rolí hvězdami.
V originálu byl nejznámějším hercem Ulrich Muhe - jenž se mezinárodně proslavil až mnohem později snímkem Životy těch druhých, po němž záhy zemřel. V americké verzi se na jeho místě objeví Tim Roth (Pulp Fiction, Čtyři pokoje, Neuvěřitelný Hulk).
Hlavní ženskou roli má Naomi Wattsová (Mullholand Drive, 21 gramů, Kruh, King Kong, Východní přísliby) a jednoho z mladých vrahů hraje Michael Pitt (Vzorec pro vraždu, Snílci, Poslední dny).
Ponížení, nebo vzrušení?
Především půvabná a upjatě zaražená Wattsová se stává zdrojem úplně jiných významů. Na rozdíl od tuctové Susan Lotharové z rakouského snímku diváci (zvláště mužského pohlaví) u Wattsové nepociťují ani tak ponížení, ale spíše vzrušení, když je přinucena se svléknout.
Režie nám sice upře pohled na "plnou frontální nahotu", stejně jako - až na jedinou, záměrnou výjimku - nezabere akt násilí. Jenomže možnost, že uvidíme víc, nás udržuje ve stavu napětí.
Ona atraktivnost Wattsové ve spodním prádle je na druhou stranu i polemická. Herečka přese všechno neukazuje dokonalé křivky ve svůdných pozicích, ale pobledlá, pokrytá studeným potem, s kruhy pod očima a roztřeseným tělem budí zvláštní lítost a překvapení: takto si v klasickém hollywoodském filmu nikdo nedovolí snímat hlavní hvězdu.
Když na vás vrah mrkne, jste jeho komplici
Hanekeho režie je mistrovsky protivná a nepříjemná. Prostřednictvím filmového média se snaží analyzovat násilí tím, že ho na nás film spáchá. Nutí nás domýšlet si, že násilí je obvykle v ostatních filmech zobrazováno tak, abychom jej zvládli vstřebat. Lidé jsou totiž ochotni akceptovat násilí, pokud jsou schopni jej zároveň bezmyšlenkovitě konzumovat.
Funny Games nám to nedovolují, zviditelňují a reflektují běžný stav, který v nás navozuje sériově dělaný krvák. Vrazi zde několikrát komunikují přímo s divákem, když se na nás obrátí do kamery a činí z nás své komplice.
V momentě, kdy vrazi použijí dálkový ovladač k převíjení obrazu, se prolamuje filmová iluze a manipulace s emocemi se prozradí jako otevřená a upřímná. Film nám tak zcizí silné zážitky, ale oklikou dá lépe porozumět zločinům, které se dějí z pouhé zábavy.
Nemyslím, že by nová verze Funny Games byla jakkoli slabší než původní rakouský snímek. Z mnoha hledisek se jedná o jeden z nejzásadnějších filmových počinů distribučního roku. Ale dá se pochopit, že si ho dovedete odpustit. Člověk se o sobě nerad dozvídá špatné věci.
FUNNY GAMES U.S. (USA, 2007). Scénář a režie Michael Haneke, kamera Dariusz Khondji, hrají: Tim Roth, Naomi Wattsová, Michael Pitt, Siobhan Fallon, Devon Gearhart, Brady Corbet, Robert LuPone ad. 111 minut, distribuce CHCE. Premiéra v ČR 21. srpna 2008.
