Glosa - Petru Vachlerovi by čeští akademici měli být vděční. Jeho osobité, byť podle mnohých trapné uchopení Českých lvů odpoutávalo pozornost od skutečných problémů filmových cen. Problémů, které nevyřeší ani deset Marků Ebenů. Problémů, které trucceny filmových kritiků jen podtrhávají.
A početnou delegací ČT vyhlášené nominace nedovolí pochybovat o tom, že nový design sošky a přesun udílení z Lucerny do Rudolfina budou nejviditelnější organizační změnou.
Jak totiž chcete uspořádat důstojné a reprezentativní filmové ceny v zemi, kde nevzniká dost ocenitelných filmů? Vloni vznikl jeden zajímavý a bez váhání nadprůměrný autorský počin, Rozkoš Jitky Rudolfové. Měl chyby, ale dobrá díla si chyby mohou dovolit. A potom kvalitní televizní minisérie Hořící keř, jež byla coby letošní z nouze ctnost poslepována do celovečerní podoby, aby vyčníval i nějaký divácky vděčný projekt. Vše ostatní přicházející v potaz pro mainstreamové ceny se při troše štěstí poohlíží po označení „průměr", smiřme se s tím.
Akademici tak udělali jediné, co mohli. Zručně provedený a důležitý počin Agnieszky Hollandové ověnčili všemi čtrnácti nominacemi (plus cenou za nejlepší plakát). Následují křečovitý, ač kritikou veskrze kladně přijímaný snímek Zdeňka Tyce Jako nikdy a již zmíněná Rozkoš, jejíž kvality jsou naštěstí moc patrné, aby snímek diskvalifikovala relativně malá návštěvnost a obliba u „běžného" publika. Pak tu máme osm šancí pro nevýrazné Klauny a samozřejmě pět želízek v ohni pro Hřebejkovy Líbánky, to je povinnost, čtyři pro Colette, na níž už jsme všichni (naštěstí) zapomněli, tři pro Křídla Vánoc, no a pak už se jen rozebírají zbytky.
Nominováni nebyli „nejlepší", pokud ono slovo vnímáme jako ukazatel nadprůměrnosti, ale "ti, kteří mohli být nominování". Jako vždy. Snad už si plně uvědomíme, že vegetariánské rauty a trapný humor nejsou víc než malou nepříjemností, jíž se nemělo smysl tak okázale zabývat.
Nejde vyloženě o chybu akademiků. Jistě můžeme říkat, že místo průměrného mainstreamu by bylo lepší vystavovat průměrné pokusy o art, jakým byla Nepravděpodobná romance, ovšem na výsledku by se mnoho nezměnilo.
Pořadatelům můžeme vytknout jen to, že ceny každoročně vůbec udílejí. Na první pohled se jeví tahle výtka šíleně, na druhý by bylo jen logické uspořádat České lvy třeba jednou za pětiletku. Pak by se opravdu střetávaly kvalitní počiny, opravdu by šlo událost pokládat za slavnostní a výjimečnou. Sice by se asi zapomínalo na starší snímky, takže by si opět bylo nač stěžovat, ale to by byla malá cena za reálný nárůst prestiže, respektive vznik nějaké prestiže pro udílení.
Stejně jako máme nepochopitelné nutkání každý rok vysílat filmy do boje o Oscary, ač americká akademie vyzývá k tomu, aby to jednotlivé země dělaly jen v případech, kdy opravdu vzniklo něco pořádného, máme pocit , že ročně rozdělit těch patnáct sošek, přestože není komu, se prostě musí.
Nemá smysl lamentovat nad výsledky, jiné být snad ani nemohou vzhledem k mainstreamovému zaměření cen, ale nad samotným rozhodnutím ceny každoročně pořádat. Zní to vážně natolik kacířsky?
Když se nyní od Vachlerova „skandálního" odchodu ceny změní v tradiční nudnou estrádu ČT, zmizí vlastně důvod se jimi nabývat - nadávat už není na co, a to bylo jediné, k čemu byli Lvi opravdu dobří.