RECENZE Něžné vlny čpí jako socialistická zdechlina

Jan Gregor Jan Gregor
8. 1. 2014 16:30
Jiří Vejdělek znásilňuje historii kýčovitě a nevkusně.
Foto: Falcon

Recenze - Nostalgie prodává, zvlášť v Česku. Toho si byl evidentně dobře vědom režisér Jiří Vejdělek, a proto se po komerčně úspěšných pokusech o komediální ponor do mužské a ženské psychiky ve filmech Ženy v pokušení a Muži v naději obrátil ve snímku Něžné vlny do minulosti.

Přesněji do těch vieweghovských "báječných let pod psa", což je doba, kterou jenom někteří škarohlídi označují ošklivým slůvkem "normalizace".

Zato ve vzpomínkách Jiřího Vejdělka, který tuhle dobu prožil jako dítě, se husákovský socialismus proměňuje v éru, kdy voda byla modřejší, tráva zelenější a slunce žlutější. Aspoň se tak dá soudit podle hřejivých barev, v nichž se tenhle film natočený v reklamně fotogenických lokacích Mělnicka doslova topí.

Černobyl v roce 89

Druhá polovina osmdesátých let, v nichž se odehrává většina filmu, byla jistě už trochu jinou dobou než počátek sedmdesátých let, ale ze srovnání barevné palety Něžných vln a takového realisticky depresivně laděného Hořícího keře by na filmové vědě byla slušná seminárka.

Na film se díváme očima vypravěče Vojty (Jan Maršál a Robert Cejnar v různých fázích věku), který vzpomíná na své dospívání, takže pro svůj nostalgický filtr má Vejdělek jisté alibi, protože dětství si všichni idealizujeme. Všechno má ale svou míru a v Něžných vlnách režisér míru vkusu překročil.

Problém není jen v kýčovité poetice, ale i v chatrném a dějově řídkém scénáři samotného Vejdělka, který vykrádá kdeco, ale svým inspiračním vzorům nesahá po paty.

Z již zmíněných Báječných let pod psa Petra Nikolaeva převzal motiv outsiderského samotářského vypravěče a jeho rázovitých, lehce excentrických rodičů - maminka (Táňa Pauhofová) je bývalá hvězda lední revue a tatínek (Hynek Čermák) je amatérský dálkový plavec, jenž se neúspěšně pokusil v minulosti o přeplavání kanálu La Manche.

Exotické charakteristiky postav jsou ale v příběhu využité jen na prvoplánově sitcomové rovině, jako když otec upouští ventil své agresivity - z domnělé manželčiny nevěry nebo z režimu, který ho odmítne pustit do Anglie - tím, že sekyrou rozštípe, co mu přijde pod ruku.

Kromě tohoto momentu neposkytnutí výjezdní doložky se Vejdělek politice vyhýbá, atmosféru svého retra nekomplikuje temnějšími tóny. Atributy socialismu se tu objevují čistě z důvodu humorné nadsázky: zaškrtnout v seznamu si tu můžeme branné cvičení s gumičkami a pytlíky, pokoutní pornočasopisy z Německa, výbuch Černobylu. Úrodu z obřích hub zmutovaných následkem radiace z Černobylu zavařují hrdinové do sklenic s popiskem roku „89", ale pro tvůrce tři roky sem nebo tam evidentně nehrají moc velkou roli.

Něžné vlny - NightWork - PíseňOlásce
Něžné vlny - NightWork - PíseňOlásce

Nejtrapnější okamžik roku

Dramatické pnutí by do líně tekoucího vyprávění měl za ideálních okolností dodat vývoj platonického vztahu Vojty ke kamarádce Ele (Lucie Šteflová). Mezi oběma postavami ale nefunguje chemie a Šteflová ve filmu už podle oficiálního plakátu funguje spíš jako lákadlo pro mužské návštěvníky kin než plnokrevně napsaná postava. I kamera ji snímá spíš lolitkovsky chlípně než jako objekt touhy nesmělého teenagera.

Pak je tu motiv hrozby odloučení Vojty a Ely, když dívka chce zůstat ve Francii na zájezdě akvabel. Tohle zase známe moc dobře z Pelíšků, které v porovnání s Něžnými vlnami vyznívají jako mistrovské dílo.

Ve Vejdělkově filmu ale už z prologu víme, že do plánu emigrace zasáhne sametová revoluce, takže není oč se strachovat. A pointa - anekdota vztahující se k průběhu 17. listopadu - patří mezi nejtrapnější divácké momenty, které jsem v poslední době v kině zažil.

Něžné vlny
Autor fotografie: Falcon

Něžné vlny

Česko, 2013, 96 min

Režie: Jiří Vejdělek
Scénář: Jiří Vejdělek
Kamera: Vladimír Smutný
Hudba: Miloš Krkoška
Hrají: Lucie Šteflová, Robert Cejnar, Jan Maršál, Táňa Pauhofová, Hynek Čermák, Gabriel Barreto de Carvalho, Vojtěch Dyk, Jan Budař, Jan Hartl, Vica Kerekes, Václav Kopta, Taťjana Medvecká

Něžné vlny jsou roztahaná bakalářská historka, která se hodí do doby, kdy veřejnoprávní televize vytahuje z oblasti zábavy v hlavních vysílacích časech normalizační archívy.

Je to komedie, která znásilňuje historii způsobem, který není odvážný nebo podvratný, ale jen buranský a nevkusný. Je to produkt, jehož humor je založen na nejnižším společném jmenovateli: snaží se hlavně nezadat a nemít žádný názor.

V tomhle ohledu jsou mi mnohem sympatičtější poslední filmy Trošky a Poledňákové, které aspoň obsahují nějaký postoj, trochu toho autorského cynismu a misantropického pohledu na vztahy a svět jako takový. Jméno Vejdělek je opravdu nomen omen a Něžné vlny nejsou nic víc než taková aseptická navoněná zdechlina.

Hodnocení: 20 %

 

Právě se děje

Další zprávy