Akademický senát dnes hlasy všech 8 přítomných senátorů jednomyslně schválil návrh na odvolání děkana. Na začátku zasedání AS přečetl prohlášení: “Vážení členové akademické obce, senátoři, kteří podali návrh na odvolání děkana FAMU, si jsou vědomi závažnosti tohoto kroku a přistupují k němu s maximální zodpovědností a důrazem na budoucnost naší školy. Akademický senát je suverénní orgán akademické samosprávy, je volený akademickou obcí a jako takový nepodléhá a nemůže podléhat žádným mocenským tlakům. Vždy se snaží jednat v zájmu fakulty, jedná v souladu se zákonem a vnitřními pravidly školy. Strávili jsme dlouhou dobu snahou o nalezení možností dialogů se současným děkanem naší školy Zdeňkem Holým. Po měsících neúspěšných pokusů jak během zasedání akademických senátů, tak během soukromých debat s děkanem, jsme se vší odpovědností dospěli k návrhu na děkanovo odvolání. Důvody našeho rozhodnutí jsme již několikrát popsali. Nejsou mocenského ani destruktivního charakteru. To jsme se snažili dokázat i nabídkou naší vlastní rezignace za předpokladu, že děkan též sám odstoupí, a tím se otevře cesta k odblokování situace. Bohužel se konsenzuální řešení krize ani po mediaci s rektorem nepodařilo nalézt. Škola je dlouhodobě ve stavu napětí, výrazná část akademické obce chová k vedení školy nepřekonatelnou nedůvěru a nedaří se najít shodu mezi orgánem samosprávy (senát) a orgánem vedení (děkan). Věříme, že vše je možné řešit, ale ne za stávajících poměrů. Zdeněk Holý přišel na FAMU ve složité situaci, přesto však měl v rukou možná historickou šanci na její zlepšení. Po dvou letech je ale viditelné, že tuto šanci se mu nepodařilo proměnit. Mrzí nás to stejně, jako to mrzí vás. Jako zástupci vámi voleného orgánu ale vnímáme odpovědnost za stav školy a v souladu s naším svědomím hledáme řešení. Byli jsme to i my, kdo zvolení Zdeňka Holého děkanem školy uvítal, nicméně více než dva roky, které Zdeněk Holý měl jako děkan k dispozici, jsou dostačující pro vyslovení nedůvěry jeho způsobu řízení. To, že se k našemu kroku pozitivně vyjádřilo více než dvacet pět procent členů akademické obce, že ihned po jeho zveřejnění vznikla široká studentská podpora, nás přesvědčilo, že nejsme sami, kdo vnímá, že na fakultě existují problémy spjaté s tím, jak je řízena. Zdeněk Holý se výrazně odklonil od svého původního programu. Před dvěma lety sliboval propojení školy, která ale nikdy nebyla více rozdělená než nyní. Představil zajímavý tým spolupracovníků - nové proděkanky, ale žádná z nich nevydržela ve svém úřadu do dnešního dne. Sliboval zpřísnění rozkladů studia, ale jen za cenu, že tomu bude předcházet narovnání kreditového systému na škole. K zpřísnění došlo, ale k narovnání kreditů nikoli. Sliboval navýšení platů pedagogů, ke kterému však dochází pouze v rámci časově omezeného grantu OP3V, a naopak šanci zvednout mzdy z k tomu určenému příspěvku Ministerstva školství promarnil. Ne vždy respektoval názory garantů a vedoucích kateder, což vedlo v důsledku i k několika případům ohrožení akreditované výuky. V tomto výčtu by se dalo dále pokračovat a sami jsme konkrétní výtky k vedení už předložili. Je zjevné, že to nejhorší přitom škola zažívá na obecné úrovni komunikace, vztahů a respektování akademických svobod. Po předložení našeho návrhu situace ještě eskalovala. Otevřela se stavidla mediálním manipulacím, které i kvůli výrokům Zdeňka Holého vykreslovaly školu lživě jako místo téměř kriminálních struktur, místo, kde de facto nevzniká žádná umělecká produkce a kde se hodnota názoru poměřuje jen věhlasem jeho nositele. Jako zástupci orgánu univerzitní samosprávy chceme důrazně odmítnout pomlouvačné názory na FAMU prezentované v médiích. Naši pedagogové i studenti každý rok vytváří a vytvářeli mnoho úspěšných a diváky i kritikou ceněných děl (poslední ročníky Cen české kritiky ovládli naši absolventi, podobně je tomu v případě Českého lva, řada filmů je pravidelně prezentována v zahraničí) a taková míra jejich dehonestace je nepřípustná a vypovídá o absolutní neznalosti FAMU a děl na škole vzniklých. Jako zástupci školy na straně jedné a její pedagogové a studenti na straně druhé věříme, že sebevědomá a moderní univerzitní instituce se nemusí uzavírat do sporů o „řemeslo“ nebo „umění“, do rozhodování, jestli jsou nutná “pravidla” nebo “tvůrčí svoboda”, protože ví, že jedno bez druhého nemá přílišný smysl. Věříme, že umělecká vysoká škola má být prostředím respektu k jinakosti, názorové, formální i obsahové různosti, kde zdánlivě protichůdné umělecké a filmové směry dokáží koexistovat v úctě, toleranci a vzájemné podpoře. Věříme, že škola potřebuje nový impuls a restart, který se neslučuje se silovým vymáháním poslušnosti, které na škole nastolil v některých případech Zdeněk Holý. Chceme, aby na škole přestala panovat atmosféra strachu a paranoi, která ze své podstaty neumožňuje vést racionální a věcný dialog. Vážíme si výzvy Apel, s mnohými jejími body souhlasíme a cítíme, že v zásadě nám jde o to samé, o co se pokouší její signatáři. Jakkoliv se mnohým z vás zdá náš dnešní krok unáhlený, nebo dokonce radikální, věřte, že mu předcházela celá série pokusů a snah nalézt smířlivý tón a nové cesty k řešení problémů, než které ve svém úřadu nabízel děkan. Bohužel ani po několika intervencích z naší strany, ani po plénu akademické obce, ani po následné mediaci s panem rektorem, které jsme odložením hlasování uvolnili prostor, nebylo z jeho strany akceptováno samotné jádro problémů, tolik viditelné na samotném rozdělení školy. Doufáme, že loajalita k FAMU převáží nad loajalitou ke konkrétní osobě Zdeňka Holého - mimo jiné i proto, že FAMU není jen místem pro pedagogy, ale především prostorem pro studenty, kteří si zaslouží respekt a zacházení, které není zatížené starými spory nebo boji o moc. Rádi bychom ujistili akademickou obec, že všechny procedurální záležitosti ve vedení školy, organizace státnic i klauzur, budou v případě schválení návrhu na odvolání děkana probíhat bez problémů dál. Vysoká škola zná princip zastupitelnosti a není tudíž třeba se o narušení výuky bát. Ať už bude výsledek hlasování jakýkoli, doufáme, že se během následujících měsíců podaří školu uklidnit a vyřešit některé z problémů, které se v poslední době zviditelnily, tak, aby byly s chodem školy nakonec spokojeny všechny katedry, ne pouze jejich část. Závěrem chceme říct, že si přes všechny rozpory vážíme práce Zdeňka Holého. Víme, že hledal cesty, jak problémy na škole řešit, a na některých katedrách byly za jeho přispění zavedeny pozitivní změny. Bohužel, postupem času jeho jednání nabylo silové, mocenské povahy. Výsledkem je dnešní stav, který se svým rozhodnutím snažíme řešit, ne prohloubit. Proto vyzýváme celou akademickou obec k pozitivní participaci na řešení stávající krize a jako zástupci vámi voleného orgánu slibujeme, že uděláme maximum, co bude v našich silách, abychom zajistili stabilizaci školy a její lepší směřování a společně došli k obecné spokojenosti. Uvědomujeme si, že řada problémů, které jsou z různých stran akademické obce slyšet, mají reálnou podobu. Avšak jejich řešení se nedá dosáhnout na úkor svobody, plurality a dialogu. Helena Bendová, Tomáš Janáček, David Jařab, Vít Klusák, Josefina Lubojacki, Petr Marek, Greta Stocklassa 28. 5. 2018”

Zveřejnil(a) Akademický senát FAMU dne NaN. undefined NaN

FAMU, kdysi skvělá škola Rozšafné kocoviny majálesů dávají často vzniknout karikaturním studentským pamfletům. K této tradici se letos přidalo i sedm členů Akademického senátu FAMU a přispěchali s návrhem na odvolání děkana Zdeňka Holého. Nezralost textu projevená vágností či plytkostí argumentace vyvolává v čtenáři zprvu soucitný úsměv nad pisatelem, jména signatářů pak nevyvolávají nic, protože člověku ve filmové branži pohybujícímu se po desítky let nic neřeknou. Pocit škodolibé radosti nad půtkami vlastní Alma mater, jež kdysi bývala skvělou prestižní školou, zatímco nyní se po léta utápí v nicotných bojích nicotných o akademickou moc, což je filmujícím filmařům buď k pobavení, anebo jim je jedno, však vystřídá trpké zjištění - ono je toto myšleno vážně! Abychom prorozuměli důvodům, musíme se vrátit do roku 2002. Tehdy do prostoru FAMU, který se vyznačoval skutečnou svobodou, demokracií a porevolučním étosem odrážejícím vytouženou pravdu a lásku, vletěla destruující, pseudointelektuálská, nabubřelá, zlovolná, pyšná, cynická, poklesle teoretizující a veskrze hloupá atomová bomba jménem Bregant. Tento jediný teoretik způsobil faktický zánik padesátileté tradice uznávané školy, namísto rozvíjení vávrovských hodnot a systému výuky, které vychovaly světová filmařská jména jako Forman, Hollandová a Kusturica, stvořil sobě libý, protože teoretický CAS, a obsadil ho personálně sobě blízkými lidmi. Rozmetal pedagogické sbory kateder, byvší kolegy barrandovského studia, kteří v dlouholeté opozici vůči komunistické moci dokázali nalézt svornost v jinakosti, a proto měli autentický respekt k názorové pestrosti. Zavinil odchod mnohých brilantních pedagogů, prof. Jiřím Svobodou počínaje, Aloisem Fišárkem konče. Legendární nad vším zůstane vyhození prof. Karla Kachyni, kterému při vstupu do školy Bregantovi úředníci lakonicky sdělili: “pane profesore, vy už tady neučíte…!” Namísto nich přijal bezejmenné, nevýznamné, ničeho nedosahující, zato však jemu loajální či servilní osoby, které častokrát nedisponují kvalitami ani uměleckými, ani filmově řemeslnými, což lze snadno vyčíst z jejich neobsáhlých a mělkých filmografií. Tak se stalo, že kupříkladu katedru režie okupovali lidé, kteří natočili jednu televizní pohádku, záznamy divadelních představení, televizní publicistiku vydávanou za dokumenty, anebo nenatočili vůbec nic. Bregant diktátorským způsobem obsadil akademický senát dosazením svých milců, čímž takřka putinovskou agresí zničil svobodný vývoj školy. Stvořil ústav, lépe řečeno inkubátor, který opouštějí mladí lidé nenacházející v praxi uplatnění, jsou pomýleni, protože špatně pedagogicky vedeni. Tento Bregant a onen “bregantovský duch”, který bohužel na FAMU stále přetrvává, velkopansky zničil naděje a možná i celé životy mnohých mladých lidí, protože je zavedl na mylnou cestu, totiž na cestu bohapusté lži, neboť pravda o filmové tvorbě a jejích zákonitostech leží zcela jinde. A tu Bregant nezná. Nemůže znát. Neví. Neumí. A neuměl a především nikdy neměl vést vysokou školu pro filmaře. Omyl experimentu. Bregant byla tragická chyba v Matrixu. Prof. Jiří Menzel v jednom televizním pořadu o jeho názorech řekl, že: “…něco takového může řict jenom vůl.” Že je Bregant archetypem nefilmaře, předvedl i ve svém působení v NFA, kdy dokázal egocentrickým přístupem k restaurování filmů sjednotit v odporu takřka všechny tvůrce restaurovaných filmů. Český film neměl v tomto století tak zřejmého škůdce, jakým je Bregant. Důsledky Bregantovy anomalie trpí škola bohužel dodnes. Zatímco v devadesátých letech škola stvořila mnohá, dnes již renomovaná jména (Vejdělek, Sláma, Špaček aj.), za patnáct let Bregantova pokusu nevidíme kromě ojedinělých debutů jedinou průkaznou režijní osobnost, natož celou nastupující generaci. Spočítáme-li, že jen katedru režie absolvuje ročně pět studentů a znásobíme-li počtem let od r. 2002, dostaneme se na 80 vystudovaných režisérů. Kde jsou jejich talenty?, ptáme se. A kde jsou další desítky absolventů katedry dokumetu? Kde jsou jejich skvělé filmy? Tristní výsledky však nepřičítáme k tíži nebohým studentům. Jsou primárně fatální a neomluvitelnou chybou jejich pedagogů. Právě ti by se měli po necelých dvaceti letech svého podbregantovského působení zamyslet a odpovědět si na otázku, byla-li jejich práce smysluplná, mají-li vůbec dar něco naučit, cokoli předat. Pakliže jsou sebereflexe vůbec schopni, obáváme se, že upřímná odpověď bude pro ně osobně tragická. Je nezbytné jasně říci, že mnozí by se jinak obtížně uživili, tedy touto optikou je třeba vnímat jejich lpění na vydobytém i boj za setrvání proti děkanovi. Vávrovský systém výuky, všemi ceněný, přinášel kromě skvělých výsledků i jeden nepříjemný rozměr. A tím byla disciplína. Smysl pro povinnost. Odpovědnost. Striktní dodržování termínů. Jsme dodnes Vávrovi vděčni, že nás tomuto naučil, byť v bolestech, protože to jsou hodnoty v profesionálním světě zcela samozřejmé. S naprostým údivem sledujeme, jaké benevolence umožnil Bregant, jak se všechno smí, jak pravidla byla relativizována, jak je vše promíjeno, a přičítáme to lacinému prostudentskému populismu. Ročníky jsou rozkládány, společná cvičení všech kateder nezvládána, studenti režie nepřipraveni pro svou přirozenou roli lídrů, namísto toho píší donekonečna scénáře jsouce k autorské tvorbě živeni svými pedagogy. Následkem toho se hroutí výukové plány návazných tvůrčích kateder, atd. Není třeba tajit, že všechny takové by Vávra bez milosti vyházel. Jak z řad studentů, tak i pedagogů. S nadějí jsme sledovali snahy nového děkana. Bylo zřejmé, že vyčistit Bregantův či lépe řečeno Augiášův chlév se nepodaří během chvíle. Přesto po dvou letech působení je mimo pochybnost, že se snaží napravit Bregantovy omyly, jichž není jakkoli vinen, že chce vrátit škole její byvší funkčnost a prestiž. Zatímco se ale Bregant zbavil pedagogických legend tak, že jim neprodloužil smlouvy, máme v živé paměti, jaká hysterie se strhla při analogickém neprodloužení smlouvy Janečkovi. Stávající zabarikádovaná garnitura, Bregantem dosazená, však užívá dvojí metr. Zatímco kupříkladu student Vít Karas byl pro nesouhlas s Bregantovým pučem kdysi vyhozen ze školy, neděje se totéž současným studentům pro nesouhlas s názory děkana Holého… I tak je obviňován z nerespektu k demokratickým postupům. Chucpe! A přesto bychom měli Holému mnohé co vyčítat. Jaktože například nerozmetal ten naprosto zbytný útvar jménem CAS, jehož existenci na filmové škole se dodnes nepodařilo sdostatek vysvětlit či obhájit? Neposloužil by jeho rozpočet lépe k tvorbě společných cvičení budoucích filmařů? Nebylo by CASu lépe, kdyby se stal raději kabinetem některé z kateder filmové vědy jiných fakult? Celé je to pokrytectví. Snaha sesadit děkana Holého je hanebnou, bezcharakterní, průhledně mrzkou a lidsky odpudivou snahou o zbavení se nepohodlného šéfa, který by nám měnil, reorganizoval, vracel k disciplíně, nutil k pravidlům. A to my zoufale nechceme. Hřejeme si své akademické posty, vzájemně se habilitujeme jsouce placeni daňovými poplatníky, děláme si co nás napadne, jsme nikým nekontrolovatelní a běda, jak nás někdo začne kritizovat! Vytáhneme triumfy o akademických svobodách, o svobodě slova, o tvůrčí svobodě, o kritickém myšlení a bůhvíčem ještě. Zaštítíme se demokracií, kterou tak bohorovně zneužíváme! A přitom nejsme schopni chápat, že široce vážené tvůrčí osobnosti a nezpochynitelně výteční pedagogové, jakými jsou Jaroslav Brabec či Petr Jarchovský, spravedlivě a mravně stojí za děkanem, že hrozí další exodus i toho posledního zbytku úcty, jaký si FAMU ještě uchovala. Tato relativizace hodnot a nerespekt ke skutečné demokracii má jediný výsledek: vaše ego a vaše neschopnosti, jak tvůrčí, tak pedagogické, přivede na zcestí a následně do záhuby mnoho talentovaných mladých lidí. Snad se to vejde do vašeho svědomí!

Zveřejnil(a) Jiří Strach dne NaN. undefined NaN