Měla to být komedie. Ale pak se tvůrce zlidovělých teenagerských komedií Snowborďáci či Rafťáci Karel Janák nad scénářem Marka Epsteina rozhodl, že by byla škoda si z námětu o inteligentním domě dělat legraci. A tak vznikl enormně vážný technologický thriller Důvěrný nepřítel, z něhož si nyní budou místo tvůrců dělat v kinosálech legraci diváci.

Je opravdu těžké se nesmát. Když se Vojtěch Dyk coby počítačový expert Andrej spolu se svojí manželkou Zuzanou nastěhují do právě vyvíjeného prototypu luxusního domu, který svým majitelům udělá, co jim na očích vidí, začne se odvíjet nekonečná série situací, které mají v publiku vyvolat pocit, že tady něco nehraje.

Ze začátku ten chytrý příbytek udělá paní domu asi sto káv, protože se mu z konfliktních příkazů trochu zavařily obvody. O něco později to však dům své obyvatelce "udělá ve vaně", což je přesná citace. A tady už legrace končí, jakmile se vodní proudy vymknou kontrole a přeberou roli manžela, je zle.

Vlastně celý snímek stojí na podobných scénách, či spíše scénkách, které si vypůjčuje ze všemožných sci-fi klasik od knih Isaaca Asimova po snímek 2001: Vesmírná odysea. Což by bylo v pořádku právě v komedii, která si z tradičních motivů střílí a jež by sci-fi využila jen jako rekvizitu třeba k ironickému komentáři o nefunkčním manželském páru, který musel v životě dopředu popostrčit stroj.

Jenže Důvěrný nepřítel je zcela vážně vystavěný thriller. Thriller, který se sadistickou rozkoší vyvolá v divácích náznak napětí, aby s následujícím střihem začal zase od nuly. O pozvolném budování atmosféry nemůže být řeč, byť režisér Janák svoji řemeslnou zručnost úplně neztratil. Jenže jeho snímku chybí jakákoliv zápletka, jen vrství tajemné situace a vytváří zbytečně překombinovaný svět.

Patří do něj soused se sklony k houbaření i filozofování, rozjívená kamarádka manželky Zuzany, kurýr vozící růže, které nikdo neobjednal, či vedení Andrejovy firmy, které má možná s domem úplně jiné úmysly než vyvinout ho k prodeji milovníkům pokročilých technologií. Ale jen možná, protože Důvěrný nepřítel vyniká ve vytváření nových a nových záhad, z nichž mnohé se nijak nevysvětlí.

Ze samotného námětu by mohla být dobrá satira. A šlo by ho jistě pojmout i na vážno, to by však musel být něčím víc než sledem situací, které nikam nevedou. Časem už to začne být legrační, když tvůrci odmítnou jakoukoliv možnost děj posunout, potenciálně napínavou scénu zametou pod koberec a opět uklidí manželku Zuzanu do domu, kde se tato umělecky založená žena navzdory luxusu a péči umělé inteligence necítí nijak dobře.

Důvěrný nepřítel se nakonec zvrtne do díla, v němž skutečně jde o život, ale to už publikum jen naprázdno lapá po dechu a čeká, jakou překomplikovanou kličku tvůrci zase vymyslí, aby prodloužili utrpení.

A pak přijde závěrečná pointa. Není vhodné prozradit ani ji, ani předchozí zákruty zašmodrchaného vyprávění. Ale stačí podotknout, že pointa skutečně mnohé - byť zdaleka ne vše - osvětlí. Není to však odhalení, které by vše převrátilo vzhůru nohama, jako v mysteriózních filmech typu Šestý smysl.

Naopak se pouze odhalí, proč byly některé scény tak nesmyslné, proč to po celý film vypadalo, že tvůrci sami sobě hází klacky pod nohy. Což je dost velký rozdíl oproti filmům, v nichž pointa korunuje už tak napínavý děj. Tady působí spíše jako omluva v duchu: "Vidíte, doposud to bylo docela pitomé, ale nyní to alespoň maličko dává smysl."

Film není přesvědčivý a dotažený ani v detailech, například chladný robotický hlas domu připomínající počítač z klasiky 2001: Vesmírná odysea občas zapomene být robotem a herec, který jej namluvil, do role vloží emoce. Ale to už jsou jen drobnosti. A vlastně se tomu stroji nelze divit, že ztratil trpělivost a zcela lidsky propadl citům.

Dobrá komedie nepotřebuje děj, komedie je především svébytným pohledem na svět, kterým dovede "nakazit" své publikum. Thriller bez děje a bez napětí už je závažnější problém. Důvěrný nepřítel se mezi řádky sice dotýká různých motivů - jak stroj nechápe umění, jak jsou lidé nedokonalí -, ale pouze je načrtne v banální zkratce.

Nestihne představit ani živoucí postavy, o jejichž osud by se divák mohl strachovat, ani rozvinout napínavý děj, ani vytvořit společenský komentář. Náznaky tu jsou. Ale podobně jako v případě inteligentního domu jde pouze o prototyp se sklony neustále se porouchávat.