Christopher Nolan patří mezi nejuznávanější režiséry jak mezi filmovými fanoušky, tak i kritiky. Obecný konsenzus o jeho schopnostech a nepostradatelnosti je tak silný, že se mu podařilo vyjednat za svůj chystaný snímek Dunkerk honorář 20 milionů dolarů a pětinu tržeb navrch, což jsou podle magazínu Hollywood Reporter nejlepší smluvní podmínky od práce Petera Jacksona na King Kongovi.
O obdivuhodný výkon jde i proto, že Jackson onu smlouvu domluvil po svém fenomenálním úspěchu zakončení Pána prstenů, které si odneslo rekordních 11 Oscarů a pokladny kin zaplnilo k prasknutí, zatímco Nolan má zrovna za sebou Interstellar, jemuž se v žádném ohledu nedařilo tolik, jak se očekávalo.
Rozbitý Hollywood
Přes mírné zaškobrtnutí (jež ale nejde nazvat přímo neúspěchem) mu tedy studio Warner Bros. dalo najevo, že ho stále považuje za "zachránce mainstreamu". A chystaným válečným dramatem Dunkerk o jednom ze zlomových okamžiků druhé světové války se jim schopný Brit odměňuje se vší parádou.
Ačkoliv ještě nikdo neví, jak se jeho válečné drama povede, v něm už lze rozpoznat onen velký opus, jaké dřív tvořily srdce Hollywoodu. Toto srdce se kamsi zakutálelo a doposud místo něj zeje v hrudi americké kinematografie pořádná díra.
Od sedmdesátých let se neustále rozevírají nůžky mezi konzervativní kvalitou a úspěchem mainstreamu. Přesto ještě nějakou dobu vznikaly produkce, které byly masově úspěšné a zároveň dospělé a umělecky hodnotné. Z dnešního pohledu je těžko uvěřitelné, že filmy jako Kmotr trhaly kasovní rekordy, ale nešlo o výjimky.
Byla radost pak jednou do roka udělat "podnikový večírek" a ty nejlepší odměnit Oscarem. Jednoduše proto, že přijetí diváky, kritiky a akademiky šlo i v mainstreamové kinematografii často ruku v ruce. Na této myšlence vlastně celý systém stál a ospravedlňoval se. Jistě nevyhrál pokaždé ten nejlepší a už vůbec ne ten nejprogresivnější, většinou se ale našel kompromis, který všechny upokojil.
Odváží se konečně?
Jenže někdy na přelomu století se to zvrtlo. A nástup komiksových filmů v poslední dekádě zakončil trend, kdy se nejúspěšnější filmy zdaleka nestřetávají s tím, co lze ze staromilského pohledu považovat za ocenitelné.
Kritici se většinou přizpůsobili a pochopili, že i v barevných akčních filmech pro mladší publikum jde hledat kvalitu, akademici se ale zatvrdili.
Ceny Oscar se staly soubojem mainstreamových biografií a sociálních dramat, filmů angažovaných, ale většinou bezzubých. Každopádně poměrně nenápadných a nepasujících ke statutu velké události, jakou se ceny akademie snaží být. A ať si o Oscarech myslíme cokoliv, na branži mají pořád značný vliv, takže tato krize identity má dopad na tvůrce, a tedy i diváky.
Christopher Nolan představuje návrat k propojení kvality a kvantity. V tuto chvíli není ani tak podstatné, jestli jsou jeho poslední filmy nejlepší, jaké mohou být, ale že reprezentují ty pravé "akademické" hodnoty a přesto cílí na nejširší masy.
Proč ho tedy zatím akademici přehlíží? Snad proto, že je Brit? Spíš stála v cestě jeho volba žánrů - zatím se nestalo, že by hlavního Oscara vyhrála komiksová adaptace nebo sci-fi. Prokletí, nebo spíš tvrdohlavou předpojatost neprolomil dokonce ani Nolanův Temný rytíř, jenž nyní na prestižním žebříčku IMDb.com zaujímá místo čtvrtého nejlepšího filmu všech dob. (Letos budou o zlom v tomto ranku bojovat Příchozí.)
Těžko říct, nakolik je Nolanův posun k válečnému dramatu ústupek dělaný právě s vědomím, že mu může konečně přinést oficiální uznání v podobě Oscara. Při pohledu na jeho zájmy, tedy posouvání hranic filmového vyprávění, se válečné drama nejeví jako přirozená volba.
Nicméně i kdyby tomu tak bylo a Nolan si záměrně vybral film vstřícný vůči vkusu akademie, nebyl by v tom zdaleka první, zdaleka poslední a vlastně by na tom nebylo nic špatného. A pokud Dunkerk fatálně neselže, měli by akademici zvážit možnost tuhle hozenou kost sebrat. Nikdy nevědí, jestli to nebude poslední příležitost připomenout si zašlý lesk hollywoodského mainstreamu.
