Fotbalista s citovou vazbou na chundelatá štěňátka dostal v Karlových Varech náležitě bizarního sparingpartnera: ženu, co ráda očichává věci, lidi i zvířata.
Vítězové vedlejších soutěží festivalu v Cannes začínají působit jako sbírka kuriozit. Po portugalském snímku Diamantino, který vyhrál canneský Týden kritiky, nyní přehlídka v Karlových Varech promítla také vítěze druhé tamní nejvýznamnější sekce Un Certain Regard - švédský snímek jménem Tina a Vore.
V tom prvním filmu po trávníku běhá parodie na fobalistu Ronalda s inteligencí desetiletého dítěte, všude se válí obří chlupatí psíci a portugalská legenda jménem Diamantino skóruje. Až do chvíle, kdy místo hafánků začne vidět moře a uprchlíky. Tehdy se nespravedlnost světa nalepí na bezelstnou mysl božského hráče a zadusí jeho talent.
A brzy se na něj nalepí i dvě lesby odkudsi z brakového špionážního thrilleru. Vyšetřují protagonistu pro podezření z daňových úniků. Pak je tu duo zlých Diamantinových sester, vědkyně experimentující s fotbalistovou DNA, rasistická organizace na společenském vzestupu a dalších několik motivů, že by vystačily na tři brakové snímky. Je to film hravý a okouzlujícím způsobem bezelstný, nebo prostě jen bláznivý a excentrický?
To druhý snímek, tedy Tina a Vore, tělem klame důsledněji. Hlavní hrdinka Tina je zaměstnaná u letištní kontroly, má trochu deformovaný obličej, ale zato zvláštně vyvinuté smysly.
Cítí nejen pachy, ale také emoce. V živelně fantaskních scénách se sbližuje s místní faunou v lesích a jí samotné občas probleskne tváří cosi nelidského.
Když se však vyjeví, co je Tina zač, že jde o bytost z pověstí, film se začne poněkud zběsile zmítat mezi romancí dvou vyděděnců, béčkovým krimi thrillerem, pohádkou a komentářem k životu v současném Švédsku. A v divácích narůstá podezření, zda film cenu v prestižní canneské soutěži náhodou nevyhrál proto, že vypráví o menšinách, byť v tomto případě fiktivních.
V tom jsou si oba snímky podobné: originálním způsobem se dotýkají se trendy témat, uprchlíků či menšin. Avšak originalita, či v tomto případě spíše výstřednost, nemusí být vždy výhrou. Ten známý dort, který ukuchtili pejsek s kočičkou, jistě v kuchařkách také neměl konkurenci.
Nutno však dodat, že ani jeden ze snímků nevede čistě k přejedení, jde o polarizující díla, kterým ani nejzarytější odpůrce nemůže upřít nápadité chvilky.
Na dva tábory publikum rozdělil také druhý český zástupce v hlavní karlovarské soutěži: debut Domestik režiséra Adama Sedláka, který už na sebe výrazně upozornil internetovým seriálem Semestr, je dosud nejradikálněji stylizovaným dílem v soutěži.
Je to film až nepříjemně tělesný, zároveň drama o rozpadajícím se vztahu dvou lidí, horor o rozpadajících se tělech i studie sebestřednosti.
Cyklista Roman myslí jen na to, jak si udržet dosavadní výkonost. Jeho žena zase na to, jak počít dítě. Oba tlačí čas a oba žijí ve světech, které se nepotkávají jinde než u jídelního stolu či v posteli, kde dochází k mechanickému plnění poviností: k jídlu či souloži.
Pak Roman do té postele nainstaluje kyslíkový stan, aby šla jeho výkonnost nahoru a váha dolů. Ale od té doby jde dolů úplně vše.
Domestik má silnou premisu, nekompromisní chladný observační styl, ale brzy začne působit jako nekonečná smyčka.
Na obecné rovině je tento komentář k současnému sebestřednému a odcizenému světu poněkud banální, respektive k němu další scény stejného typu nic nepřidávají. A na rovině konkrétní scénář o postavách nic neříká. Vyobrazuje je ve vzduchoprázdnu, jako dvě monstra v lidské kůži.
Jenže má-li se divák zajímat o zrod monstra, musí nejprve poznat dobu, kdy ještě bylo člověkem.
Adam Sedlák na druhou stranu natočil film, který má velkou šanci zarezonovat na světovém festivalovém okruhu. Podobné podchlazené umělecké šoky s tak akorát dávkovanou porcí tělních tekutin má moderní artové publikum rádo. A je dobře, že mladí tvůrci se s odvahou pouští do podobně radikálních projektů.
Jen při jejich sledování zamrzí, když se tolik filmařské invence vystřílí takřka úplně doprázdna.
