Vyprávění o muži z viktoriánské Anglie, který je obdařen zvláštní mocí, knižně vycházela od roku 1920. Na plátnech kin to však nikdy neměla jednoduché. Pohořela první, muzikálová adaptace z roku 1967 a velká budoucnost nejspíš nebude přána ani novince s prostým názvem Dolittle, která se právě dostala do české distribuce.
Zdá se to přitom role jako stvořená pro Roberta Downeyho jr., který si herecky libuje ve výstřednících všeho druhu. Tentokrát se však snímkem, který volně vychází z druhé Loftingovy knížky Cesty doktora Dolittla, probrodí se směsí nezájmu a unavené machy. Jeho výprava za lékem pro nemocnou princeznu má mnohem blíž k ilustrovanému leporelu než k epickému dobrodružství.
Příběh nachází hrdinu v obklopení více či méně exotické zvířeny uprostřed panství, kde není vítaný žádný tvor se dvěma rukama a dvěma nohama. Z Dolittla se stal samotářský, životní tragédií zlomený poustevník, jemuž dělá společnost zimomřivý lední medvěd či zakomplexovaná gorila, která se neumí postavit vlastním strachům.
Ze samoty protagonistu vytrhne až malý chlapec, jenž mu na léčení donese postřelenou veverku, společně s dívkou, která má zase v Buckinghamském paláci na léčení zralou královnu.
Už způsob, jak se ti dva souběžně potkají na zahradě Dolittlova domu, v podivném náhlém střihu, působí varovně. Takhle neohrabaně dnes už nevyprávějí ani videohry.
Dolittle je tedy vytažen z brlohu a stejně zbrkle jako se dostal do královského paláce, brzy se ocitá na moři, kde mu vedle rozličné fauny dělá společnost onen mladík, který přinesl zraněnou veverku.
Cestou potkávají zvířata s různými typy bolístek i mindráků a také jednoho unuděného Antonia Banderase, který se v roli hrozivého vládce ostrova nakonec promračí až k dobrosrdečnosti. Zato Robert Downey jr. po celou dobu působí, že se neprobral z oné počáteční poustevnické letargie.
Soudržnost se snímku pokouší dát hlas vypravěče. Ten však jen posiluje zoufalý dojem z filmu, který během natáčení provázely potíže a nakonec byl poslepován tak, že působí jako skrumáž digitálních atrakcí.
Těžko říci, proč dětský snímek původně natáčel režisér vážných politických dramat Stephen Gaghan, který napsal například scénář k výbornému snímku Stevena Soderbegha Traffic - nadvláda gangů a režijně se nejvíce zapsal politickým thrillerem Syriana ze zkorumpovaného prostředí ropného průmyslu. A ještě obtížnější je odhadnout, do jakého tvaru by Dolittla dotáhl, kdyby mu na výpomoc nepřišli dva kolegové.
Jedním z nich byl Chris McKay, známý ze ztřeštěných animovaných projektů, jako je seriál Robot Chicken či snímek podle populárních hraček Lego Batman film. Ten se podílel na přepisování scénáře - a následně s dotáčkami nového materiálu pomohl Jonathan Liebesman.
Oba posílili a dotočili především scény se zvířaty. A ta ze snímku nakonec jako jediná vycházejí jakž takž vítězně. Zaprvé proto, že jsou digitální, a tudíž žádné doopravdy netrpělo během zdlouhavého natáčení, jako se stalo u prvního snímku s Dolittlem Pan doktor a jeho zvířátka z roku 1967. Tehdy se producenti rozhodli ignorovat předpovědi počasí a zvířena kvůli deštivému létu zdravotně strádala.
Ani v digitální zvířecí říši ale tvorové z nového Dolittla nejsou největšími letošními nešťastníky, ta čest připadla postavám z nedávného muzikálu Cats, které nejvíce patří kamsi do kabinetu kuriozit a monstrozit.
Přestože na digitální zvířátka z Dolittla se dá koukat, aniž by člověku vytekly bolestí oči z důlků, a tu a tam dovedou rozesmát malé i větší diváky, na nic jiného už ve snímku pohlédnout nelze. Tvůrci zcela rezignovali na onu věc, které se obvykle říká děj. A prostě čekají, až snímek skončí.
Ani emočně nevyrovnaný tygr a drak trpící zácpou nepomůžou tam, kde tvůrčí zácpou trpěli sami autoři. Přestože Dolittle hýří tvory mnoha tvarů a barev, je to film bez života. Downey se přitom dovede proměnit v sympaťáky, kteří navíc ve správnou chvíli vzbuzují u diváků lítost, i takové postavy, jako je sobecký milionář Tony Stark neboli Iron Man ze superhrdinských filmů o Avengers. Jeho Dolittle je ale jen panák, kterého občas zalehne nějaké to zvíře.
Herec, který se nedávno rozloučil právě s postavou Tonyho Starka, touto rolí novou kariérní etapu nezačíná šťastně. Snad ho nepostihne osud jiných talentovaných herců s nezvyklou mimikou a nebude tak jako Johnny Depp ve většině svých posledních děl hrát jakousi karikaturu sebe sama.
Zatím se tomu vyhnul, neboť Dolittle je film natolik bezpohlavní, že v něm ani nemůže nic začít diváka štvát. Jen má po celých 102 minut charisma své nejnenápadnější postavy, strašilky rodu Ctenomorpha chronus. Zkrátka vypadá jako suchá hnědá větev, které si člověk povětšinou ani nevšimne.
Dolittle
Scénář a režie: Stephen Gaghan
CinemArt, česká distribuční premiéra 16. ledna.
