Julio Blanco již 22 let vede fabriku vyrábějící malé i velké váhy. Žije jen s manželkou, potomky nemá. Možná proto dává otcovským pudům průchod ve firmě. K zaměstnancům přistupuje jako k dětem, jež občas potřebují popostrčit nebo pokárat. Už když se je v úvodu snaží motivovat proslovem, je patrný rozpor mezi jeho slovy a činy. Fráze o jedné velké rodině pronáší z plošiny několik metrů nad zemí. Ostatní k němu chtě nechtě musí vzhlížet.
Muž úzkostlivě střežící svou reputaci však musí sestoupit mezi poddané. Blíží se finále soutěže o nejlepší regionální podnik a Blanco chce oslnit výběrovou komisi. Jeho sbírka trofejí už sice zabírá celou stěnu obývacího pokoje, to ale marnivému řediteli nestačí. Chce další cenu. A je mu jedno, kolik zaplatí. Vše proto musí perfektně klapat. Alespoň během následujících dnů.
Zdání dokonalosti kazí několik faktorů. Propuštěný a ukřivděný zaměstnanec José na protest zakempoval přímo před továrnou, odkud na Blanca vykřikuje obviňující sentence a občas na něj vystrčí zadek. Zájem novinářů na sebe nenechává dlouho čekat. Stávající vedoucí výroby Moralles je nesoustředěný a dělá chyby, protože se mu rozpadá manželství. Do toho na praxi nastupuje dlouhonohá stážistka Liliana, od které Blanco nedokáže odtrhnout zrak. Jeho komunikace s manželkou přitom drhne.
Film den po dni sleduje, jak se drobná opomenutí hromadí, jako lavina nabalují a přerůstají přímo v třídní válku. Jednou z hlavních příčin je Blancova arogance a politika dvojí tváře. K zaměstnancům se chová jako ke kamarádům, angažuje se v jejich soukromých záležitostech, ve skutečnosti jej ale zajímají pouze coby nástroje k upevnění kontroly a zajištění hladkého chodu firmy. Podává-li někomu pomocnou ruku, pak s vidinou pozdější protislužby.
Zastánce hesla "rovnováha je důležitá" nicméně brzy zjišťuje, že lidi zmítané vášněmi nelze racionalizovat stejně jako výrobní postupy. Jak jej poučuje Liliana, sledující ovšem vlastní cíle: člověk se neustále mění a vykračuje mimo škatulky, kam ho zařadil systém.
K narušení stability stačí málo. Třeba rákosník obecný, který se drze uhnízdil na vahách vystavených před továrnou. Blanco nemá s opeřencem hledajícím útočiště žádné slitování. Ve snaze udržet status quo bude stejně bezohledný vůči členům své početné "rodiny".
Javier Bardem nehraje naoko starostlivého CEO jako jednorozměrnou karikaturu chamtivého kapitalisty. V jeho podání je Blanco tragikomickým workoholikem schopným uvažovat pouze v mantinelech práce a činit jedině rozhodnutí vedoucí ke zvýšení produktivity. Také na mezilidské vztahy uplatňuje měřítko prospěšnosti a bere je jako komoditu. Žádný div, že nemá skutečné přátele a od manželky utíká k milence.
Třiapadesátiletý herec, za tento výkon oceněný španělskou soškou Goya, přesně ví, kdy pozvednout obočí a kdy koutky úst, aby postavě dodal jiskru. Z jeho chůze vyzařuje autorita, z výrazu dobrosrdečnost. Když však věci nejdou podle plánu, ztrácí trpělivost a přívětivá maska padá. Rozvážná gesta střídá kvap, vzduchem létají nadávky. Symetrické kompozice, s Blancem jako centrálním bodem, k němuž se vždy stáčí pohled kamery, ustupují dynamičtějšímu snímání z ruky.
Záměrně asymetrická je také struktura vyprávění. Děj nevymezuje pět pracovních dní, jak bychom očekávali. Přesahuje i do dalšího týdne, protože zástupci komise navzdory očekávání stále nedorazili. To Blancův neklid účinně přenáší i na nás. Přes oporu v tématu a množství rozehraných motivů, které musejí být uzavřeny, ovšem oddalování závěru působí jako vypadnutí z jinak bezchybného rytmu. Oslabuje také údernost pointy.
Navzdory nepřiměřené stopáži je film výrazně živější než Bardemova předešlá spolupráce s režisérem Fernandem Leónem de Aranoou. Jejich snímek Escobar byl unylým životopisem kolumbijského drogového barona. S Dobrým šéfem se Aranoa vrací ke svým komediálním počátkům a současně navazuje na dlouhou tradici satirických filmů, jaké španělskou kinematografii v zahraničí zviditelnily již po druhé světové válce.
Stejně jako jeho slavný krajan Luis García Berlanga také Aranoa vypráví o lidských slabostech a systémových vadách s temně absurdním humorem, jenž nikoho nešetří. Terčem kritiky nakonec není jenom Blanco, zneužívají svého postavení, ale též podřízení, z nichž se vyklubou oportunisti jednající podle stejně pokrytecké logiky. Nejdřív práce, až pak morálka.
S neobyčejnou rozvahou zahraný a zrežírovaný film nepodává jen sžíravý obraz korporátní kultury, kde kvalitní PR a falešné úsměvy odvádějí pozornost od špatných pracovních podmínek, ale obecněji také portrét současné společnosti, jejíž křehká rovnováha stojí na zneužívání lidí, manipulaci a předstírané oddanosti.
Film
Dobrý šéf
Scénář a režie: Fernando León de Aranoa
Bontonfilm, česká premiéra 6. října.
