Recenze - Druhý díl adaptace kultovního urban-sci-fi mýtu Sergeje Lukjaněnka trpí mnoha neduhy prostředních částí epických trilogií. Pro svou popkulturní jedinečnost stojí za vidění. Není to ale podívaná pro každého.
Základním předpokladem k tomu, aby se divák při sledování Denní hlídky dobře bavil, je znalost prvního dílu. Ruský filmový vizionář Timur Bekmambetov totiž nebere moc ohledů. Přestože občas ve zběsilém vyprávění ustrne a divákům šanci nadechnout se skrze vysvětlovací reminiscenci, bez znalostí úvodního dílu nelze snímek vůbec pochopit.
Bekmambetov to ovšem svým stylem nijak neulehčuje ani poučenému divákovi. Už jen skoro manickou snahou nenatočit jediný záběr standardně; zběsile se třesoucí kamerou snímajícící scénu ze zvláštních úhlů nebo nečekanými střihy.
Lehkost, se kterou sype z rukávu jeden vizuální experiment za druhým, je ale vykoupena těžkopádností, se kterou rozehrává a do sebe zašmodrchává řadu motivů. Jako daň se film jako celek postupně rozklíží do neuceleného sledu více či méně pochopitelných a relevatních dialogů.
Ne zrovna přehledný děj opět zavede diváky do prostřed nelítostného boje o zachování rovnováhy mezi světy tmy a světla. Na jejich pomezí stojí hlavní hrdina Anton, který sice patří ke straně dobra, ale jeho syn Jegor se přidal mezi zlé. Duši chlapce by mohla zachránit křída osudu, která dokáže přepsat minulost kohokoliv na světě.
Denní hlídku si samozřejmě užije i knihou poučený čtenář, ale jen v případě, že bude vůči filmové adaptaci vybaven notnou dávkou tolerance a shovívavosti. Ortodoxní fanoušci Lukjaněnkovy tetralogie si na internetových fórech tradičně vylévají srdce nad způsobem, jakým se jedinečná Lukjaněnkova vize ve filmu zplošťuje a zjednodušuje, popřípadě zásadně mění.
Pro co má tedy Denní hlídku smysl shlédnout? Právě pro kvalitu Lukjaněnokovy předlohy, se kterou Bekmambetov nakládá velmi svévolně, ale nijak jí neubírá v jedinečné optice, se kterou nahlíží na fenomén popkulturní mytologie dobra a zla. Tedy kromě dnes už skoro povinné relativizace dobra a zla nebo příčiny a následku.
Trilogie hlídek zcela rezignuje na vztah světa nadpřirozených schopností, mágů a reálného světa. Série Supermanů, X-Mana nebo Spider-Mana přímo stojí na vymezování obou světů, Tolkien se pro jistotu od reálného světa odpojuje úplně, hrdinové hlídek koexistují se skutečným světem, ale k lidem i majetku přistupují s odzbrujující necitlivostí.
Právě rezignace na ohledy vůči lidstvu - ačkoliv o jeho bytí nebo nebytí tu jde - ozvlášťňuje filmy o působivou atmosféru. Vytváří plastickou nad-realitu, která nepostrádá etický rozměr, ale zároveń se neutápí v utrápeném psycholozování. Když se zachraňuje lidstvo, létají zkrátka třísky; I díky tomuhle cynismu vůči obyčejným smrtelníkům je Noční i Denní hlídlka zajímavou podívanou.
A samozřejmě je tu vizuální pojetí. I když po nečekaném úspěchu prvního dílu dostal Bekmambetov mnohem víc peněz, rozpočet 4,5 milionu dolarů je oproti třicetinásobným možnostem obdobných snímků pořád spíše směšný. Přesto film nabízí vizuálně podmanivou a velkorysou zábavu.
Scény se zničením Ostankina, automobilem jedoucím po stěně hotelu nebo utržené ruské (jak jinak) kolo valící se ulicemi Moskvy jsou možná samoúčelnými motivy, ale zároveň jim těžko lze upřít kvality neotřelé a strhující zábavy. I genius loci ruských exteriérů dotváří jedinečnou atmosféru, které nedosáhne řada dražších spektáklů.
Bekmambetov má svou vizi a lze s ní velmi snadno nesouhlasit. Ale síla jeho charismatu a problematického rukopisu sama o sobě působí jako pozornosti hodný fenomén.
Denní hlídka (Dněvnoj dozor), Rusko, 2006. Režie Timur Bekmambetov, Hrají Valeri Zolotukhin, Konstantin Khabensky, Marija Porošina, Vladimir Menshov, Aleksei Chadov a další. 133 minut, distribuce Bontonfilm, česká premiéra 6. září 2007.
