Český snímek nazvaný Cukr a sůl ve světové premiéře uvede Mezinárodní festival v San Sebastiánu. Na prestižní španělskou kinematografickou přehlídku, která jinak české tituly příliš nehraje, se film z pražské FAMU dostal už druhý rok v řadě. Po loňském dramatu Vězení od Damiána Vondráška se letos mezi 14 titulů vybraných do studentské soutěžní sekce prosadil Adam Martinec se svým bakalářským snímkem, který působí ryze česky.
Cukr a sůl s komediálním nadhledem vypráví o chlapáctví, nepovedené pečínce a také o smrti.
"Ty, Toncek, co to koupil za pidimužíka… a ještě živého, ty vole," vtáhne diváky postarší chlapík hned první replikou do chlapského světa, kde se pije pivo a chystá se tradiční každoroční pečínka.
Parta se po pětatřiceti letech sešla na samotě v Sudetech, aby upekla jehně a zapila ho pivem i kořalkou. Tentokrát je to jehně ale nějaký "pidimužík", a ještě ke všemu živý. Což je problém, neboť letos chybí Staňa, který by jej "picnul".
Když divák pochopí, že Staňa nemá zpoždění, ale chybí, neboť je "tam nahoře", chlapácký sedánek se pozvolna mění v melancholickou úvahu o umírání a popírání vlastní smrtelnosti. Byť stále prošpikovanou autentickými průpovídkami a vtípky.
Režisér Martinec kromě Leoše Nohy pracuje výhradně s neherci a navazuje tak v jistém smyslu na dědictví československé nové vlny, která též zachycovala autentického, obyčejného a v lecčem nedokonalého člověka.
"Intimní osvětlení je pro mě vrchol československé kinematografie," poznamenává režisér. "Během studia na FAMU se chci naučit ovládat různé prvky filmové řeči, spíše než je objevovat a vynalézat vlastní filmový jazyk. Na to je ještě čas. Tady jsem se pokusil vyjít z toho, jak tvořil Ivan Passer, jak rytmizoval gagy, jak pracoval s neherci."
Martince prý překvapilo, jak zarezonoval zrovna snímek, který má silně lokální charakter a je natolik postavený na obtížně přeložitelných replikách. Ale zároveň dodává, že "festivalový trend je oceňovat folklor a lokální témata". Jako příklad filmař uvádí africkou kinematografii či tvorbu Mexičana Carlose Reygadase uváděnou na největších světových festivalech - jeho spirituální a tajuplné filmy jsou silně spojené s Mexikem.
Dramaturgové festivalu v San Sebastiánu vybírali z 305 snímků ze 139 filmových škol ze 41 zemí světa. A je dobře, že se v té konkurenci prosadil právě titul s typicky českou poetikou. Většinou jsou z tuzemské tvorby festivalově úspěšná spíše realistická dramata inspirovaná světovými trendy, jako právě loňské Vězení, zřetelně ovlivněné přístupem současné rumunské nové vlny.
Cukr a sůl naopak těží z přirozeného herectví, skvělého načasování a schopnosti vmísit mezi vtípky prožitou bolest ze stárnutí i blížící se smrti.
Režisér Martinec kromě Leoše Nohy obsadil své známé včetně otce, jen rámcově jim představil situaci. Film vznikl, aniž by jediná replika byla napsaná ve scénáři.
"Znali jsme se, zafungovala jistá intimní důvěra, mnozí z nich podobný problém smrti blízkých sami řešili," popisuje režisér, jak námět vyšel ze skutečnosti. "Na place přitom, zpětně vzato, byla spíš legrace, bylo krásné, jak sami herci posouvali každou situaci k lepšímu. Nesnažili se pochopit film jako celek, byli oddaní každému konkrétnímu obrazu."
Snímek podpořila Česká televize, v jejímž projektu na podporu studentské tvorby Filmový akcelerátor získal prvenství za nejlepší scénář. A režisér Martinec poznamenává, že je zvědavý, jak film zafunguje v sále s mezinárodním publikem. "Když se nikdo nesměje na těch správných místech, je to vždy špatné," říká a dodává, že by ho samotného zajímalo, nakolik je tento úspěch náhoda - a nakolik jde o důkaz, že lokální přístup může být ve světě žádaným zbožím.
