Chvíli doga, jindy čivava. Film Dogman je surový i něžný portrét kriminálníka

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
1. 11. 2018 14:30
Režisérovi filmu Gomora Matteu Garronemu se podařilo něco vzácného: natočil surový i něžný snímek o majiteli psího salonu. Jeho Dogman odkazuje ke kinematografickým tradicím, přitom je současný, moderní a srozumitelný.
Režisér Garrone nechává film, aby se do obecenstva postupně zakousl.
Režisér Garrone nechává film, aby se do obecenstva postupně zakousl. | Foto: CinemArt

Když porotci festivalu v Cannes letos přemýšleli, kdo získá speciální cenu Palm Dog pro nejlepší psí herecký výkon, kandidátů bylo ve snímku Dogman hodně. Zato kandidát na nejlepšího lidského herce byl v dramatu italského režiséra Mattea Garroneho, které v těchto dnech promítají tuzemská kina, jen jeden.

Marcello Fonte, který ztvárnil majitele psího salonu Marcella, má nezapomenutelnou tvář.
Marcello Fonte, který ztvárnil majitele psího salonu Marcella, má nezapomenutelnou tvář. | Foto: CinemArt

Marcello Fonte, který ztvárnil majitele psího salonu Marcella, má nezapomenutelnou tvář. A režisér Garrone v ní našel podobné kvality, jaké předváděli smutní komici němé grotesky Charlie Chaplin či Buster Keaton. Fonte po právu získal cenu pro nejlepšího herce v Cannes - spolu s čivavou Joe, s níž sdílí jednu z nejdojemnějších scén, jaké byly letos na plátnech kin k vidění.

Marcello je zakřiknutý podivín, který zapadá do místní komunity tvrďáků, zlodějíčků a gangsterů jen díky tomu, že pro ně vždy má kokain. Místní otloukánek je k dispozici, kdykoliv si někdo zamane - třeba když je potřeba šoférovat u vloupačky, Marcello kývne a sedne za volant. Následně musí vyslechnout historku, kterak kumpáni v domě narazili na tak příšerně štěkající čivavu, že ji museli strčit do mrazáku.

Diváci sledují, kterak se Marcello vrací na místo činu a psíka vysvobozuje z mrazivého vězení. Se stejnou něhou a péčí se však v dalších scénách stará o ostrá plemena místních gangsterů - v jednom záběru na stole jeho krámku stojí doga tak obrovská, že Marcello se proti ní v místnosti ztrácí.

Režisér Garrone vešel v mezinárodní známost adaptací knihy Gomora spisovatele Roberta Saviana. Dogmana však chtěl točit ještě před touto drsnou krimi, inspirovanou skutečnou neapolskou mafií. Tehdy to nevyšlo a Garrone svůj vysněný projekt, jehož scénář v průběhu času přepisoval, realizoval až o 12 let později. Vlastně náhodou.

Italský tvůrce získal deset měsíců volného času, když odpadl klíčový člověk starající se o speciální efekty připravovaného snímku o Pinocchiovi, na němž Garrone pracoval. "Podíval jsem se na scénář Dogmana na stole, on se podíval na mě, tak jsme na sebe společně hleděli," přibližuje režisér v drobné nadsázce, kterak se mu v průběhu let přepisovaný příběh konečně dostal do rukou. A náhodou narazil i na hlavního představitele. Vybíral herce do vedlejších rolí gangsterů na zkouškách amatérského divadla, které hráli bývalí vězni. Jeden z nich však zemřel, a Marcello Fonte, který zkoušky sledoval coby zaměstnanec zařízení, kde se divadlo odehrávalo, za něj zaskočil.

Skvělé umění se mnohdy rodí i díky štěstí. A Garronemu se v Dogmanovi podařilo něco opravdu vzácného. Natočit film zároveň surový i něžný, film, který přirozeně odkazuje ke kinematografickým tradicím, a přitom je současný, moderní a srozumitelný. Neboť emoce, které předává, jsou známé každému z diváků.

Ústřední pouto mezi Marcellem a lokálním hrubiánem s kokainovým návykem Simonem na první pohled vypadá až patologicky. Marcello se Simonem nechá takřka vydírat a ponižovat, přesto vždy udělá, co drsně vypadající obrovský chlap řekne. V každé malé komunitě - na každé vesnici - existují podobné vztahy. A nemusí jít o šikanu či podobnou formu nátlaku, neboť mezilidské vztahy nejsou produktem racionálních rozhodnutí.

Dogman se nebojí násilí ani krve, přesto jde o neobyčejně lidský film. | Video: CinemArt

Režisér Garrone nechává prostor pro představivost. Nehovoří o pohnutkách svých protagonistů, nechává film, aby se do obecenstva postupně zakousl. A od jisté chvíle už nepustí.

Marcello žije osamoceně v odloučení od ženy a podobně něžně jako o psí protagonisty se stará pouze o jediného člověka: o vlastní dceru. Režisérovi stačí několik scén a jeden prázdninový výlet, v němž dvojici ukáže potápět se ve vlnách, aby to intimní a přitom smutné pouto mezi rodičem a dítětem ukázal. Pak dál pokračuje v líčení kriminálního příběhu, který nevyhnutelně vyústí drasticky.

Násilí ani krve se nebojí, přesto jde o neobyčejně lidský film. Garrone se přiznaně inspiruje němými groteskami a nechává hrát tváře svých protagonistů. V Dogmanovi je ale cítit i humanismus italských filmů 50. a 60. let, kdy místní tvůrci také s minimem prostředků uměli vyjevit city hrdinů s nevídanou hloubkou.

Garrone režíruje suverénně. Nejemotivnější scény často natočí z dálky, třeba přes špinavé okénko, které neumožňuje spatřit víc než matné obrysy hlav. Ale jindy se právě lidským obličejům věnuje zblízka a s nebývalou péčí - převážně tehdy, když herci příliš nehrají, když divákům to podstatné sdělují svou pouhou existencí.

Dogman

Režie: Matteo Garrone
CinemArt, česká distribuční premiéra 25. října

Podobně byl Garrone přilepen ke svému protagonistovi ve snímku Reality Show, kde ale podobný motiv - propadání se do smyčky, z níž není úniku - ztvárnil divočeji, s odkazem na opulentní, ukřičené italské snímky, plné barev a vjemů.

Tentokrát je režie ztišenější. Sleduje protagonistu uprostřed bezútěšných kulis, z jejichž samotné architektury vyvěrá jasná zpráva, že tady se nežije v luxusu, že tady málokdo hraje podle pravidel a zákonů. Přesto jsou vztahy mezi místními nebývale silné.

O to víc film Dogman dovede vykřiknout, když je třeba. Marcello se blíží vstříc nejednoznačnému, tragickému finále a divák se spolu s ním propadá do stavu, v němž jdou osvobození, bezmoc a deziluze ruku v ruce. Při odchodu z kina se pak raději zkontroluje, zda se mu ten snímek nezahryzl tak hluboko pod kůži, až vytryskla krev.

 

Právě se děje

Další zprávy