Chvíli doga, jindy čivava. Film Dogman je surový i něžný portrét kriminálníka

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
1. 11. 2018 14:30
Režisérovi filmu Gomora Matteu Garronemu se podařilo něco vzácného: natočil surový i něžný snímek o majiteli psího salonu. Jeho Dogman odkazuje ke kinematografickým tradicím, přitom je současný, moderní a srozumitelný.
Režisér Garrone nechává film, aby se do obecenstva postupně zakousl.
Režisér Garrone nechává film, aby se do obecenstva postupně zakousl. | Foto: CinemArt

Když porotci festivalu v Cannes letos přemýšleli, kdo získá speciální cenu Palm Dog pro nejlepší psí herecký výkon, kandidátů bylo ve snímku Dogman hodně. Zato kandidát na nejlepšího lidského herce byl v dramatu italského režiséra Mattea Garroneho, které v těchto dnech promítají tuzemská kina, jen jeden.

Marcello Fonte, který ztvárnil majitele psího salonu Marcella, má nezapomenutelnou tvář.
Marcello Fonte, který ztvárnil majitele psího salonu Marcella, má nezapomenutelnou tvář. | Foto: CinemArt

Marcello Fonte, který ztvárnil majitele psího salonu Marcella, má nezapomenutelnou tvář. A režisér Garrone v ní našel podobné kvality, jaké předváděli smutní komici němé grotesky Charlie Chaplin či Buster Keaton. Fonte po právu získal cenu pro nejlepšího herce v Cannes - spolu s čivavou Joe, s níž sdílí jednu z nejdojemnějších scén, jaké byly letos na plátnech kin k vidění.

Marcello je zakřiknutý podivín, který zapadá do místní komunity tvrďáků, zlodějíčků a gangsterů jen díky tomu, že pro ně vždy má kokain. Místní otloukánek je k dispozici, kdykoliv si někdo zamane - třeba když je potřeba šoférovat u vloupačky, Marcello kývne a sedne za volant. Následně musí vyslechnout historku, kterak kumpáni v domě narazili na tak příšerně štěkající čivavu, že ji museli strčit do mrazáku.

Diváci sledují, kterak se Marcello vrací na místo činu a psíka vysvobozuje z mrazivého vězení. Se stejnou něhou a péčí se však v dalších scénách stará o ostrá plemena místních gangsterů - v jednom záběru na stole jeho krámku stojí doga tak obrovská, že Marcello se proti ní v místnosti ztrácí.

Režisér Garrone vešel v mezinárodní známost adaptací knihy Gomora spisovatele Roberta Saviana. Dogmana však chtěl točit ještě před touto drsnou krimi, inspirovanou skutečnou neapolskou mafií. Tehdy to nevyšlo a Garrone svůj vysněný projekt, jehož scénář v průběhu času přepisoval, realizoval až o 12 let později. Vlastně náhodou.

Italský tvůrce získal deset měsíců volného času, když odpadl klíčový člověk starající se o speciální efekty připravovaného snímku o Pinocchiovi, na němž Garrone pracoval. "Podíval jsem se na scénář Dogmana na stole, on se podíval na mě, tak jsme na sebe společně hleděli," přibližuje režisér v drobné nadsázce, kterak se mu v průběhu let přepisovaný příběh konečně dostal do rukou. A náhodou narazil i na hlavního představitele. Vybíral herce do vedlejších rolí gangsterů na zkouškách amatérského divadla, které hráli bývalí vězni. Jeden z nich však zemřel, a Marcello Fonte, který zkoušky sledoval coby zaměstnanec zařízení, kde se divadlo odehrávalo, za něj zaskočil.

Skvělé umění se mnohdy rodí i díky štěstí. A Garronemu se v Dogmanovi podařilo něco opravdu vzácného. Natočit film zároveň surový i něžný, film, který přirozeně odkazuje ke kinematografickým tradicím, a přitom je současný, moderní a srozumitelný. Neboť emoce, které předává, jsou známé každému z diváků.

Ústřední pouto mezi Marcellem a lokálním hrubiánem s kokainovým návykem Simonem na první pohled vypadá až patologicky. Marcello se Simonem nechá takřka vydírat a ponižovat, přesto vždy udělá, co drsně vypadající obrovský chlap řekne. V každé malé komunitě - na každé vesnici - existují podobné vztahy. A nemusí jít o šikanu či podobnou formu nátlaku, neboť mezilidské vztahy nejsou produktem racionálních rozhodnutí.

Dogman se nebojí násilí ani krve, přesto jde o neobyčejně lidský film. | Video: CinemArt

Režisér Garrone nechává prostor pro představivost. Nehovoří o pohnutkách svých protagonistů, nechává film, aby se do obecenstva postupně zakousl. A od jisté chvíle už nepustí.

Marcello žije osamoceně v odloučení od ženy a podobně něžně jako o psí protagonisty se stará pouze o jediného člověka: o vlastní dceru. Režisérovi stačí několik scén a jeden prázdninový výlet, v němž dvojici ukáže potápět se ve vlnách, aby to intimní a přitom smutné pouto mezi rodičem a dítětem ukázal. Pak dál pokračuje v líčení kriminálního příběhu, který nevyhnutelně vyústí drasticky.

Násilí ani krve se nebojí, přesto jde o neobyčejně lidský film. Garrone se přiznaně inspiruje němými groteskami a nechává hrát tváře svých protagonistů. V Dogmanovi je ale cítit i humanismus italských filmů 50. a 60. let, kdy místní tvůrci také s minimem prostředků uměli vyjevit city hrdinů s nevídanou hloubkou.

Garrone režíruje suverénně. Nejemotivnější scény často natočí z dálky, třeba přes špinavé okénko, které neumožňuje spatřit víc než matné obrysy hlav. Ale jindy se právě lidským obličejům věnuje zblízka a s nebývalou péčí - převážně tehdy, když herci příliš nehrají, když divákům to podstatné sdělují svou pouhou existencí.

Dogman

Režie: Matteo Garrone
CinemArt, česká distribuční premiéra 25. října

Podobně byl Garrone přilepen ke svému protagonistovi ve snímku Reality Show, kde ale podobný motiv - propadání se do smyčky, z níž není úniku - ztvárnil divočeji, s odkazem na opulentní, ukřičené italské snímky, plné barev a vjemů.

Tentokrát je režie ztišenější. Sleduje protagonistu uprostřed bezútěšných kulis, z jejichž samotné architektury vyvěrá jasná zpráva, že tady se nežije v luxusu, že tady málokdo hraje podle pravidel a zákonů. Přesto jsou vztahy mezi místními nebývale silné.

O to víc film Dogman dovede vykřiknout, když je třeba. Marcello se blíží vstříc nejednoznačnému, tragickému finále a divák se spolu s ním propadá do stavu, v němž jdou osvobození, bezmoc a deziluze ruku v ruce. Při odchodu z kina se pak raději zkontroluje, zda se mu ten snímek nezahryzl tak hluboko pod kůži, až vytryskla krev.

 

Právě se děje

před 18 minutami

Rada ČNB opět nechala úrokové sazby beze změny

Bankovní rada České národní banky ve středu ponechala úrokové sazby beze změny. Základní úroková sazba, od níž se odvíjí úročení komerčních úvěrů, tak zůstává na 0,25 procenta. Informovala o tom mluvčí centrální banky Markéta Fišerová. Sazby by měly podle ekonomů beze změny zůstat delší dobu.

Na posledním měnovém jednání na počátku srpna nechala rada úrokové sazby také stejné. Naposledy je změnila 7. května, kdy snížila základní úrokovou sazbu o 0,75 procentního bodu na 0,25 procenta. Předtím snížila rada úrokové sazby dvakrát v březnu. Cílem bylo zmírnit dopady šíření koronaviru na ekonomiku. Od sazeb centrální banky se odvíjejí úroky bankovních vkladů a úvěrů. Podnikům vyšší úroky přinášejí dražší úvěry na investice a provoz, domácnostem zase dražší půjčky na bydlení.

Zdroj: ČTK
Další zprávy