Recenze - Loni Lars von Trier diktoval pravidla svému kolegovi Jorgenu Lethovi v dokumentu/experimentu Pět překážek, letos zaútočil na diváky s vlastní ztřeštěnou komedií Kdo je tady ředitel. A teď do kin přichází další film, který vznikl proto, že von Trier si něco usmyslil a své kolegy donutil, aby to uskutečnili.
Red Road vznikl jako úvodní třetina projektu Advance Party. Podle nového diktátu někdejšího iniciátora manifestu Dogma 95 musí výsledné tři filmy spojit stejných devět postav, které v nich vystupují, stejné místo, tedy Glasgow, ale i stejný rozpočet, stejný počet natáčecích dní a technika záznamu.
Celkový výsledek konceptu pochopitelně posoudíme, až budou k vidění druhé dvě části. Ale už teď můžeme říct, že navzdory restrikcím působí první výsledek nezávisle a autenticky. A možná právě limity scenáristku a debutující režisérku Andreu Arnoldovou inspirovaly k výsledku, se kterým hned loni zabodovala v Cannes, odkud si odnesla cenu poroty.
Asi třicetiletá Jackie Morrisonová pracuje jako operátorka kamerového systému, který sleduje ulice skotského Glasgow. Je zvyklá nahlížet do životů cizích lidí, pozorovat drobné epizody z ulice, být voyeurem, který neškodí, ale naopak může i pomoct, když včas zavolá pomoc pro bezbranné.
Jinak má vyhořelý život a občasný sex s ženatým kolegou. Zlom přijde v momentu, kdy Jackie na monitoru rozezná Clydea, muže ze své minulosti. Urputně se vydá po jeho stopě na titulní Red Road, syrové předměstí Glasgow plné omlácených domů i lidí, a jako anonymní cizinka vstoupí do jeho života.
Zapadne do Clydeovy podivné partičky a lačně nasává cizí život - stejně lačně, jako ho předtím pozorovala na monitorech ve své práci. Seznamuje se s jeho přáteli a nepoznána s ním naváže i vztah, který je ale neodvratně poznamenaný dávným traumatem.
A čím hlouběji se v něm ocitá, tím víc se odkrývá její minulost i to, proč žije Jackie tak osaměle. Jde o tajemství dávného zločinu, za který musí následovat trest. Nebo odpuštění?
Red Road se stejně jako řada dalších současných britských filmů vrtá v osudech lidí na okraji společnosti. Po vzoru Kena Loache je ovlivněn britským civilismem 50. let stejně jako díly free cinema let šedesátých, která kladou důraz na sociální témata.
Při tom všem je ale Red Road především psychologické drama, zachycující pustotu Jackiina života po dávné tragédii. Ve své ošklivosti je sice až fotogenický a ctitelé industriální poetiky si odnesou i vizuální zážitek, ale komorní vyprávění se plně soustředí na hlavní postavu.
Komorní a velmi autentické vyprávění s "dogmatickou" kamerou, kterému stačí tak zdánlivě banální scéna, jako když Jackie nastavuje tvář vstříc větru z okna v Clydeově bytu nebo s Clydem tančí.
Film se ale nezříká ani syrovějších, zejména sexuálních scén, v nichž jde hlavní postava až na hranu toho, co je schopna unést (a její herecká představitelka také).
Poměrně neznámá Kate Dickie zahrála Jackie strohými výrazovými prostředky jako ženu spíše tichou a nenápadnou, o to však uvnitř naštvanější.
I film je vlastně nenápadný a informace vypouští zdánlivě nahodile a nezúčastněně, jako kdyby hrdinku sledovalo průmyslové oko. Uvnitř v něm ale pulzuje vztek, který se na konci vylije ve smíření, které nepůsobí lacině, ale o to reálněji.
Red Road, Velká Británie a Dánsko (2006). Scénář a režie Andrea Arnold, kamera Robbie Ryan, hrají Kate Dickie, Tony Curran, Martin Compston, Natalie Press a další. 113 minut, distribuce Aerofilms.
