Cannes 2013 - Pařížské letiště, příletová hala. Marie (Berenice Bejo) čeká na Ahmada (Ali Mosaffa), který přiletěl z Teheránu. Vidí se přes hlukotěsné sklo, mluví na sebe. Neslyší se ale, my je taky neslyšíme. Je to obraz plný poezie a jeden z nejkrásnějších filmových úvodů roku.
Asghar Farhadi se ostatně našel v dramatech manželských párů a s tím předposledním, Rozchod Nadera a Simin, dokonce vyhrál na Berlinale a později získal také Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Co fungovalo jednou, mohlo by fungovat i podruhé, že ano?
Cihla semtexu
Ahmad přijel, aby vyplnil Mariinu žádost o rozvod. Nejsou spolu už čtyři roky a Marie se navíc zamilovala do Samira (Tahar Rahim), chce si ho brát. Díky několika pozorným gestům v oblasti řadicí páky se zdá, jako kdyby si Ahmed s Marií ještě měli co říct. Navíc ona trvá na tom, aby nechodil do hotelu, ale těch pár dní žil v jejím pitoreskním domku na kraji Paříže.
Spolu se třemi dospělými obývají prostor tři děti. Vodu čeří především starší Lucie, která vášnivě odporuje matčině vůli po novém sňatku - vadí jí, že Samir má manželku, která leží v kómatu v nemocnici. A právě na děti se Farhadi v The Past soustředí nejvíc - na to, jak se vypořádají s emocionálními turbulencemi dospělých, jimž kvůli svému věku ještě úplně nerozumí.
Rozestavení charakterů je výbušné jako cihla semtexu. Farhadi odkrývá vrstvy vztahů, tajemství a malých nedorozumění zkušeně, pomocí přesně dávkovaných zvratů. Přesto působí The Past trochu uměle a oproti Rozchodu Nadera a Simin jaksi nevzrušivě.
Správky všeho druhu
The Past je Farhadiho první film od oscarového Rozchodu, ale je to především první snímek, který natočil v zahraničí. Podle režiséra vznikla synopse vlastně náhodou, když probíral jiný projekt, dílo přesto působí jako film na zakázku: přiveďte slavného režiséra, dejte mu peníze a ať natočí dobrý film.
Výsledek je však podobný, jako když nedávno ceněný čínský režisér Ye Lou opět "pro Francii" natočil vlažné drama Láska a modřiny (mimochodem též s Taharem Rahimem).
Farhadi se chtěl vyhnout pařížským monumentům, film tak umístil především do interiéru Mariina domu, kde působí jako akademická divadelní hra. Postavy precizně přecházejí z jedné značky na druhou a pronášejí hluboké repliky. Uvěříte je však spíš profesorovi psychologie než Samirovi, který vede čistírnu, nebo lékárnici Marii.
Nejzvláštnější je ovšem Ahmad. Farhadi jej vidí jako muže se schopností otevírat lidská srdce a řešit všechny vaše problémy - ať už jde o rozbitý odtok u dřezu, nebo kostlivce v mentální skříni.
Burlet hvězdou
Na druhou stranu je The Past atraktivní svým obsazením: Berenice Bejo (Umělec) podává Marii s citem pro tichý detail, jimiž režisér špikuje jinak silnou dialogovou kanonádu. Mužské party vyznívají překvapivě ploše, Tahar Rahim (Prorok) tentokrát vnitřní pnutí znázorňuje spíš zaťatými zuby a Ali Mosaffa ve zkratce běhá po místnostech a všechny uklidňuje.
Objevem filmu se tak lehce stává belgická talentovaná herečka Pauline Burlet, která před šesti lety sehrála dětskou Edith Piaf ve stejnojmenném filmu s Marion Cotillard v hlavní roli. Burlet je francouzské krásce podobná i nyní, ale na nějaké dvojničení dává snadno zapomenout takřka fyzickou proměnou v rozervanou a trpící slečnu. Její upřený pohled a shrbená záda na mě ve finále dělají ten nejautentičtější dojem z celého Farhadiho filmu.
The Past zatím nemá českého distributora. Pokud nezíská nějakou festivalovou cenu, jde o film pro artové publikum spíše jen ve větších evropských státech.
