Recenze: Rozchod Nadera a Simin nenavádí, co máme cítit

Kamil Fila Kamil Fila
11. 2. 2012 10:32
Oscarový favorit je napínavý film o obyčejných věcech.
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - S rostoucím věhlasem se kolem íránského dramatu Rozchod Nadera a Simin (A Separation) vytváří až přílišná očekávání, která se k jeho civilně obyčejné povaze ani nehodí.

Když se řekne, že jde o první snímek vůbec, který kdy získal tři Zlaté medvědy na festivalu v Berlíně, a první íránský film, který má Zlatý Glóbus a nominaci na Oscara nejen za nejlepší cizojazyčný snímek, ale i za původní scénář (což je naprosto ojedinělý jev), často pak vzniká představa o výjimečně emocionálně drásavém díle, které tak okázale dává najevo svou ušlechtilost, že musí být k nesnesení.

Už jenom to, že se tolik líbilo na politicky korektním festivalu a že oslňuje americké poroty, jež mají sklony k oceňování kýčů, může působit varovně. K tomu, abychom toto dílo dovedli přijmout v jeho skromnosti, potřebujeme však ze sebe setřást právě jakákoli velká očekávání. Rozchod Nadera a Simin se projevuje výjimečně zvláště v tom, že na diváky neútočí a především je nenavádí, co si mají myslet a co mají cítit.

Řetězec nešťastných událostí

Začínáme u soudního přelíčení, kdy manželka oznamuje, že se chce rozvést se svým manželem; ne proto, že by byl zlý člověk a týral ji nebo byl nevěrný, ale proto, že odmítá odcestovat ze země, aby jejich dcera měla lepší budoucnost. Manžel se brání tím, že se musí starat o otce trpícího Alzheimerem a že ho tu nemůže nechat. Muž a žena takto sedí před námi a rekapitulují své důvody, my jsme v pozici neviditelného soudce - a je na nás, jaký verdikt vyneseme. Nebude se ale týkat oprávněnosti rozvodu, neboť na ten nedojde: soudce ve filmu jej jednoduše zamítne jako neoprávněný.

Divákův soud však probíhá nad zbytkem příběhu. Simin se od Nadera odstěhuje k matce, ale jejich dcera Termeh odmítne jít s ní - jak pochopíme později, doufá, že tím rodiče přivede zpátky k sobě. Nader však musí najít někoho, kdo se bude po dobu, co bývá přes den v práci, starat o starého senilního otce. Nechá si doporučit paní Razieh, která ovšem musí dojíždět přes celé město i s malou dcerou Somayeh a která o novém místě neřekne nezaměstnanému manželovi Hodjatovi.

Foto: Aktuálně.cz

Tím se rozjíždí řetězec nešťastných událostí a nedorozumění, které by za jiných okolností - tedy v zemi s jinými kulturními a morálními tradicemi - mohly být spíš úsměvné, ale tady se stávají fatálními. Jedno drobné dilema za všechny: může vdaná žena sundat kalhoty jinému muži, i když v tom není nic sexuálního, neboť dotyčný je senilní a pomočil se?

Opět je přitom třeba ubrat na očekáváních. Film ukazuje Írán jako poměrně svobodnou zemi, kde neplatí jenom drakonické zákony, ale (z hlediska našich standardů) normálně funguje právo a lidské vztahy. Právě proto západní publikum zaskočí, když se objeví něco, s čím nepočítalo a nač není zvyklé.

Simin je totiž celkem emancipovaná žena, Nader není žádný despota, dítě vychovávají tolerantně a mluví s ním jako se sobě rovným. Rodina Simin není strašlivě pohoršena možností rozvodu, soudcové se chovají rozumně a lidsky. Ale v ději se na sebe nakupí několik navzájem propletených problémů, které nakonec nemají ani jedno dobré řešení. Pokaždé bude někomu hodně ublíženo a ponese si následky celý život.

Největší trik

Při zběžném pohledu se vlastně zápletka jeví až banálně a styl filmu takřka "nezajímavě" - prakticky většinou sledujeme jen hádky dvou, tří až čtyř lidí sedících nebo popocházejících v místnosti snímané ruční kamerou. Absolutně žádná doprovodná hudba, žádné hluboce prožité herecké výkony, výjimečně vystavěné a "jiskřivé" dialogy, pozorování vnitřních stavů postav, navozování atmosféry… Jenomže právě tím na nás režisér a scenárista Asghar Farhádí nachystal největší trik.

Foto: Aktuálně.cz

Jeho snímek používá minuciózní techniky, kterými nás vtahuje do vyprávění, až se v něm nacházíme s pocitem naprosté bezprostřednosti. Hrdiny nechápeme jako postavy hrané nějakými herci, ale jednoduše jako skutečné lidi; jako kdybychom se dívali na dokument. Máme možnost absolutně soucítit s libovolnou postavou, přestože ani jedna z nich není jednoduše líbivá nebo sympatická.

Jak Nader, tak i Simin jsou tvrdohlaví a trochu zbabělí, přestože jsou to jinak dospělí, chytří a slušní lidé. Jejich dcera Termeh je až příliš introvertní trpitelka (zlý odsudek by pravil, že "nanicovaté trdlo"). V druhém manželském páru jsou Razieh i Hodjat typičtí potížisté a kverulanti, kteří se stále na něco vymlouvají, byť k tomu mají i nějaké důvody, a pro domnělé i pravé křivdy pak požadují velké odpustky.

Možná by bylo nyní na místě více neprozrazovat z děje, ale spíše vysvětlit, kde se v oné prostotě rodí a vrství významová bohatost. Bylo by svůdné říct, že síla filmu tkví v jeho univerzálnosti, protože "taková věc se může stát každému z nás". To je ale fakticky jen zástěrka nebo vějička pro upoutání pozornosti západního publika; případně se tím vyjadřují skryté obavy empatického íránského publika.

Pod povrchem tohoto příběhu velkého nedorozumění, nešťastných omylů, prchlivě vyřčených vět a zbytečně prudkých činů se ukrývá výkřik íránského tvůrce za hranice své země: "Chápete, jak je možné, že taková hloupost může vést až tak daleko?" Tázání a kritický apel autora pokračuje ještě dál; samo východisko, že žena chce odejít ze země, představuje gesto politického odporu.

Foto: Aktuálně.cz

I neviditelný soudce se ptá "A proč si myslíte, že by se vaše dcera tady neměla mít dobře?" Musíme pochopit, že v íránské kinematografii operující v rámci autoritativního režimu je tato kritičnost vrcholem možného. Íránští filmaři se naučili do obyčejných příběhů bez viditelných politických proklamací zašifrovávat právě takováto poselství, která projdou přes cenzory, ale vyžadují potom citlivého diváka, který jejich zprávu čte jako motáky posílané z vězení.

Dávkování informací

Druhým typickým znakem mnoha íránských filmů bývá využití dětských postav jako "nenapadnutelných" nevinných pozorovatelů. Zde máme děti rovnou dvě, Termeh a Somayeh - každá dívka pochází z jiné rodiny, všímá si a bojí se jiných věcí. Obě nám svou existencí umožňují chápat konflikty rodičů do důsledku - vidíme je skrze jejich oči jako hodné maminky a tatínky, zároveň nám dochází, že právě děti si z oněch konfliktů odnášejí největší traumata.

Farhádí fascinujícím způsobem dociluje efektu, že nevypráví děj z perspektivy jedné postavy, ale průběžně střídá perspektivy všech, a přitom vyvolává zdání, že postavy sleduje nezúčastněně objektivním způsobem. Je to dáno už zmiňovanými způsoby snímání, nenápadným herectvím a absencí hudby.

Foto: Reuters

Jedná se o naprostý opak toho, co dělá většina amerických filmů, které nás staví do pozice jedné hlavní postavy, kdy z jejího (hodnotového nebo fyzického) úhlu pohledu posuzujeme veškeré dění. Americká, ale i evropská kinematografie propracovávají nadoraz techniky subjektivizace a tento způsob prezentace tvoří standard toho, jak se díváme na filmy. Proto působí jako zjevení íránský film, který umožňuje se zcela libovolně a kdykoli vcítit do kterékoli postavy a dát jí zapravdu.

Farhádí přitom zároveň není nijak umělecky tajnůstkářský a komplikovaný. Všechny postavy v ději mají dokonale jasné (případně postupně, ale zřetelně vyjasňované) motivace - jako z učebnice hollywoodské scenáristiky. Není tu nic zásadního, kdy bychom museli váhat, proč se někdo zachoval určitým způsobem. Vše je pochopitelné v danou chvíli, nebo se to jistě vysvětlí později.

Farhádí ovšem vynikajícím způsobem dávkuje informace a spoléhá, že stejně jako postavy nevnímáme detaily a pak se na ně rozvzpomínáme obvykle nepřesně. Film tedy v rozhovorech a při vyšetřování u soudu rekonstruuje typicky deformované vzpomínky na to, co kdo řekl a udělal, a každý si ex post také domýšlí či vyloženě vymýšlí důvody, co ho k tomu vedlo. Tak pečlivá psychologická analýza jednání bývá málokdy k vidění.

Ještě jedna vrstva by nám při méně pozorném sledování mohla uniknout. Rozchod Nadera a Simin nenápadně tematizuje rozdělení íránské společnosti a vykresluje mimo jiné i třídní konflikt. Naderova rodina zastupuje tu dobře zabezpečenou, prozápadní, racionální a vlastně už sekularizovanou vrstvu Íránců, zatímco Hodjatova rodina jsou věčně vykořisťovaní proletáři, kteří jsou zároveň bigotně věřící a hystericky emocionální.

Je pravděpodobné, že většina západních diváků bude stát na straně Nadera, ale těžko zapomenout na to, jakému porobení je na mnoha úrovních vystaven Hodjat, který - jak sám říká - už nemá co ztratit, a proto se chová trochu jako šílenec.

Farhádího film naplňuje požadavky na silný, lidský, srozumitelný příběh, přináší k tomu navíc nejenom "exotický kontext", ale na konci i onu uměleckou nedořečenost a otevřenost. Dokáže vtáhnout napínavým příběhem jako dobrá detektivka, ale přitom v tom není ani stopa "žánrovosti" - tedy lehké zapomenutelné zábavy. Osvěžující je na něm právě jeho ničím nezkalený a nepříkrášlovaný realismus.

To vše z něj činí po právu jasného favorita oscarové sezóny, nehledě na to, že se k němu vážou i osobní příběhy - dceru Termeh ztělesnila dcera režiséra a natáčení bylo na deset dní zastaveno na příkaz ministerstva kultury poté, co se Farhádí veřejně zastával kolegy Jafara Panahího, jemuž bylo soudně zakázáno točit.

Pořád ale bude nejlepší na všechno okolo zapomenout a pokusit se na tento film dívat nevinnýma očima Termeh nebo Somayeh.

Rozchod Nadera a Simin
A Separation
Žánr: Drama
Režie: Asghar Farhadi
Obsazení: Peyman Moaadi, Leila Hatami, Sareh Bayat, Shahab Hosseini, Merila Zare'i, Sarina Farhadi
Délka: 120 minut
Premiéra ČR: 09.02.2012

 

 

Právě se děje

Další zprávy