Cannes - Letošní soutěž canneského festivalu je zrádná. Uvádí řadu titulů velkých režisérských osobností, kteří triumfovali na tomto festivalu nedávno. Tím dalším v řadě byl zlatý hošík Cristian Mungiu, jenž získal Zlatou palmu se svým titulem Čtyři měsíce, tři týdny, dva dny - morálním dramatem Rumunska před pádem komunismu a socialistické potratové deprese.
Po pěti letech se vrací na Azurové pobřeží s dalším rumunským nářezem - klášterním dramatem Dupa dealuri (Byond the Hills, Za horami), které vzniklo v koprodukci k Francií a Belgií (Jako koproducenti jsou uvedeni dokonce bratři Dardennové, kteří se k němu zároveň prošli po červeném koberci). Takhle vypadá ta správná východo západní kulturní a duchovní výměna. Belgičtí levicoví intelektuálové dávají peníze na podvratné a depresivní drama z rumunského kláštera, které po svém uvedení vyvolalo velmi rozporuplné reakce - od bučení v sále až po nadšené vychvalování.
V Cannes vydá jeden den za tři, na ulicích před festivalem si připadáte jako v přelidněném Hong Kongu, když jsou v obchodech slevy. Na červeném koberci tu dovádí posádka třetího filmu veleúspěšného animovaného titulu Madagascar. Sean Pean tu s Petrou Němcovou zase propagují v luxusních oblecích nějakou nadaci na podporu obětem či života na Haiti. Tak mě napadá, že na pokoji našeho canneského apartmánu pro dva tři lidi jsme o dnešní noci udělali skoro haitský rekord - spalo nás tam najednou osm. Ale bytná má pochopení, my jsme přeci Češi, co se rádi seskupujeme.
Nový Mungiův film je opět o vztahu dvou dívek, které jen tentokrát neřeší potrat v nouzi. V titulu Za horami sledujeme, jak mladá dívka Voichita s jasně modrýma, trpitelskýma očima odchází žít do orthodoxního kláštera. Kromě Boha nemá nikoho než svoji vrstevnici nezdolnou a temperamentní Alinu, s níž vyrůstala odmalička v sirotčinci. Co více, Alina ji chránila, byla důvěrnicí i tajnou láskou. Jak je tu naznačeno, s ní zažívala první letmé erotické zkušenosti.
Zápletka však stojí na tom, že Alina nechce nechat Voichitu napospas zaslepenému i izolovanému životu v církvi. Naopak je rozhodnutá o ní bojovat s představeným kláštera, s přísnou církevní rutinou, ale i se samotným Bohem či ďáblem. Dvou a půlhodinový meditativní film dlouhých záběrů i dramatických situací sleduje, jak dvojice rumunských lesbiček je s to rozložit tichý klášter. Až nakonec celý příběh ústí v tragédii a kriminální čin.
Mungiu se podle svých slov snažil natočit film, který by z různých stran probíral náboženství a otázky víry či ortodoxie. Ale upřímně řečeno, v centru zájmu je spíše ideologický a mocenský konflikt sterilního života lidí, kteří se podle přísných pravidel uzavírají před skutečným světem za zdi kláštera, a vášnivé, tvrdohlavé Aliny žádající si naopak život, lásku či pochopení. A když se jí nedaří přimět svoji kamarádku k odchodu za prací do Německa, začne o ni bojovat. Začne rozvrhům modliteb, svatým ikonám, bigotních příkazům či dotazníkům hříchu - a vůbec vší pobožné zaslepenosti - vzdorovat.
V nehostinném klášteře rumunské samoty, venkovského bahna se tak rozpoutá psychologická válka vůle s odevzdáním a vírou. V ní dvě siroty účtují s náboženskými dogmaty. Inscenuje se tady drama církve, která není s to člověku pomoci jinak než ukládáním modliteb a přesně vymezených příkazů, v jejichž rámci se má žít. Co více, v těch hlavách pobožných, ustrašených členů kláštera vyrůstá z těch nejlepších úmyslů monstrózní plán - chtějí Alinu, kterou přivážou na kříž, vyléčit zaříkáváním.
Je třeba přiznat, že pro mě - jako člověka vlažně věřícího jen v "něcismus" (Tedy že je něco jako Bůh) - to byl silný zážitek, který ale rozhodně nesdíleli známí z katolických zemí, kteří půjdou zítra ráno do kostela. Snad je snímek Za horami sám trochu dogmatický, jak ukazuje mimo jiné víru - jako formu pouze dogmatického zaostalého azylu, z níž může vzniknout vražedný extremismus. A snad má zároveň i trochu pravdu alespoň v dnešním světě, neboť ta pravá víra se nachází v něčem jiném než je vězení z 18. století!
Každopádně snímek nabízí několik scén, kdy sedíte přikovaný k sedačce, zatímco si představení kláštera vymýšlí, jak by se mohli zbavit tvrdohlavé Aliny. Na druhou stranu Mungiovo drama stojící na strohé kameře Olega Mutua skrývá především silný lidský příběh nešťastné, zoufalé lásky v nepřátelském světě, které si uchovává ještě spousty tajemství.
Vůbec nejpůsobivější jsou právě výkony Cosminy Stratany a Cristiny Flutury v rolích dvou osamělých holek, které nemají nikoho - než sebe a možná Boha. Není v tom nic umělého, ale výsledek působí dojmem nijak nepřemrštěné opravdovosti. Takže klobouk dolů pane Mungiu, i když vás za to představení, pomazaní asi pošlou do pekla.
