Snímek nazvaný Dreamin Walls: Hotel Chelsea příští týden uvede Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava. Je neobvyklou pozvánkou do hotelu, mezi jehož zdmi se pohybovali snad všichni umělci, kteří v New Yorku něco znamenali.
Patti Smith se tu ubytovala hned po příjezdu do města, Andy Warhol zde roku natočil 1966 snímek Chelsea Girls právě o obyvatelích hotelu, který za dostupné peníze umožňoval mnoha tvůrcům žít a pracovat. Zpěvačka Nico - jedna z postav Warholova filmu - se o osudech místních rozezpívala ve stejnojmenné písni ze svého prvního sólového alba, nazvaného právě Chelsea Girl.
I její první mnohoznačné, potemnělé verše v dokumentu zazní. Jsou o pokoji 506, kde leží Brigit zabalená ve fólii a těžko říct, zda se z ní dostane. Tak nějak se dnes musí cítit poslední obyvatelé místa, které v uplynulé dekádě prošlo nákladnou rekonstrukcí. Mezitím zhruba padesátka lidí žila uprostřed stavby, v nejistotě, co bude, až hotel znovu otevře. A bude chtít přilákat turisty.
Režisérky Amélie van Elmbtová a Maya Duverdierová nenatočily klasický portrét místa opředeného legendami, nestarají se o historická fakta ani posloupnost událostí. Bloudí mezi zdmi s dělníky a posledními "přeživšími", kteří tu stále tvoří, nebo už jen vzpomínají na doby, kdy byli hvězdami. Jde o audiovizuální báseň a vynechává většinu největších jmen, jimiž jsou chodby Hotelu Chelsea prosáknuté; ta se případně jen mihnou v krátkém archivním střihu či jako projekce na místních neomítnutých zdech. Jako duchové.
O přítomnosti duchů hovoří také jeden z dělníků. "Je tu zvláštní energie," říká mladý Afroameričan, který prý v dětství chtěl být architektem. "Nikdy není pozdě," odpovídá jedna místní starousedlice. Kdysi tančila, dnes se chodbami chatrně osvíceného hotelu belhá s pomocí chodítka. Spontánní taneček s chlapíkem ze stavby však ještě zvládne.
Dreaming Walls nejsou smutněním po starých časech, byť jde o melancholicky zasněné dílo. Opatrně si pohrává s úvahou, jak to je s těmi duchy, o nichž hovořil jeden z protagonistů. Nejen on. Tvůrci nechávají přítomné vzpomínat, ale především trpělivě a s citem pozorují, jak místní žijí tady a teď.
Vzhledem k přítomnosti bohémů stěny hotelu viděly mnohé. Japonský výtvarník Hiroya tu maloval plátna plná smrti a syrové streetartové energie, obklopen obrazy spával v rakvi. A pak to jednoho dne přehnal s drogami a zřítil se ze schodiště. Tragických osudů zde bylo víc.
"Ten hotel nepatří do Ameriky," napsal o něm kdysi dramatik Arthur Miller. Vždy byl trochu vyčleněný - plný nepohodlí, uměleckého přetlaku i děsivých činů. Mnozí od spisovatele Thomase Wolfea po Arthura C. Clarkea tu napsali svá klíčová díla, básník Dylan Thomas zde měl poslední sny, než ho přemohl alkohol. A hudebník Sid Vicious ze Sex Pistols čelil obvinění, že v jednom z pokojů ubodal svou přítelkyni Nancy.
Budova stará přes 125 let na první pohled působí jako to poslední místo, kde by chtěl člověk žít. Přesto - jak film ukazuje - nejde a nešlo jen o útočiště volnomyšlenkářských excentriků.
Režisérky se přelomovým momentům z historie spíše vyhýbají. Raději ukazují to všední, běžné, každodenní, to schované pod pozlátkem novinových titulků či milníků. Jak postarší muž pozvolna stříhá větve seschlého vánočního stromku, jak se manželé tísní v pokojíku zavaleném knihami a předměty, jak jeden místní portrétuje ostatní, aby měl na rentu. A v pozadí pozvolna pokračuje rekonstrukce.
Je to nejen pokus zachytit ducha budovy s charakteristickou fasádou z červených cihel, která nadlouho zmizela pod lešeními a bannery. Osud hotelu symbolizuje též proměnu celého Manhattanu. Teď možná hezčího a bezpečnějšího, ale zároveň už není a nebude pro všechny.
Snímek Dreaming Walls vypráví o obyčejných lidech, kteří v Hotelu Chelsea strávili celé životy. V pokojích, kde ne vždy byla kuchyň či koupelna. Zároveň je ale považovali za domov, jejž nechtěli opustit. A bojí se, co bude, až otevře nanovo.
Autorky nehledí na budovu, která byla pro jedny místem splněných snů a pro druhé doupětem neřesti. Naopak se pokoušejí ukázat, že místo opředené historkami nemá jen své bohy a démony. A že mnozí z těch "duchů", o nichž se tu více či méně přeneseně hovoří, jsou docela obyčejní.
