reklama
 
 

Zaoralová o Bertoluccim: Odešel poslední velký mistr kinematografie 20. století

27. 11. 2018 9:00
Shodou okolností jsme koncem léta měli možnost vidět v programu České televize dva filmy italského režiséra Bernarda Bertolucciho. Představovaly různé etapy ve filmografii muže, který včera ve věku 77 let opustil tento svět.

Jeho snímek Poslední císař z roku 1987 pootevřel světu dveře do neznámé Číny a epická šíře i vypravěčská dokonalost této superprodukce získala pro Itálii prvního Oscara za režii. A intimistické "malé drama" Já a ty z roku 2012 se stalo posledním realizovaným záměrem už ne zcela zdravého, ale na nové projekty stále pomýšlejícího tvůrce.

Přesto mají obě tato díla něco společného: podobně jako všechny filmy Bernarda Bertolucciho zachycují jedince tváří v tvář výzvě okolností, jimž čelí, aniž je může ovlivňovat jinak než svou reakcí, svými existenciálními otázkami, případně vzpourou.

Vždyť co jiného je nezřízenost sexuálních vztahů, k nimž Marlon Brando nutí mladičkou Marii Schneiderovou v Posledním tangu v Paříži z roku 1972, filmu nadšeně vítaném diváky, za nějž byl ale Bertolucci odsouzen pro urážky na cti? Ostatně už v počátku dráhy se mladý režisér stavěl proti italskému buržoaznímu prostředí.

Bernardovi narozenému 16. března 1941 - synovi básníka Attilia Bertolucciho a bratrovi režiséra Giuseppa Bertolucciho - nebylo ještě dvacet let, když ho otec seznámil s Pierem Paolem Pasolinim. Ten tehdy rovněž žil v severoitalské Parmě. Kontroverzně přijímaný Pasolini se na čas stává mentorem mladého autora dokumentárních pokusů a studenta poezie. Bertolucci mu roku 1961 asistuje u filmu Accattone.

Rok nato debutuje Smrtí kmotřičkou a ve svém druhém filmu Před revolucí z roku 1964 už žák Bertolucci opouští pasoliniovskou poetiku. A po následujících divadelních zkušenostech točí - v souladu s dobovým ovzduším protestu proti společnosti - v roce 1968 snímek Partner a o dva roky později tituly Strategie pavouka a Konformista.

Ten už se dočkal příznivého přijetí kritikou, nicméně pravý rozruch způsobilo následující Poslední tango v Paříži. Po justičních aférách a zákazech filmu, kolujícího pak po světě v rozmanitých sestříhaných verzích a kompletně restaurovaného a znovu oficiálně uvedeného teprve letos, měl už Bertolucci otevřené dveře u producentů doma i v zahraničí.

Erotickým filmem Poslední tango v Paříži způsobil Bertolucci mimořádný skandál | Video: Bontonfilm |  04:51

Grandiózní, domácími i mezinárodními hvězdami obsazené XX. století z roku 1976 zahrnuje půlstoletí života venkovské rodiny z Pádské nížiny s takovou epickou šíří, že se promítá ve dvou dílech. Podobně jako Poslední císař, jímž sláva Bernarda Bertolucciho vrcholí po vlažněji přijatých titulech Luna z roku 1979 a Tragédie směšného člověka z roku 1981.

Také v nich, stejně jako v dílech následujících po Posledním císaři - devíti Oscary ověnčeném vrcholu jeho proslulosti - jsou tématem pokaždé problémy jedinců v určitých životních, často společností nastavených situacích. Ať už jde o vztah matky a syna ve filmu Pod ochranou nebes z roku 1990, objevování sexuality ve Svůdné kráse z roku 1996 či o manželskou krizi v o dva roky pozdějším snímku Obležení.

Režisér se ještě jednou vrátil na Východ roku 1993 snímkem Malý Buddha a v mezidobích se vlastní epizodou podílel i na několika kolektivních filmových projektech.

Trojúhelník vztahů v prostředí revoluční Paříže roku 1968 z dramatu Snílci, které Bertolucci natočil v roce 2003, pak v mnohém připomíná Poslední tango v Paříži a zdůrazňuje tvůrcovy záliby v dějinách kinematografie.

Bernardo Bertolucci se často inspiroval literaturou, ale v řadě jeho děl je patrný také vztah k rodné Parmě a kraji kolem Pádu. Do svého římského bytu ve čtvrti Trastevere se vracel znovu a znovu i po natáčení v Americe, Africe, Asii či po několikaletém pobytu v Londýně.

Tento kdysi mladý básník, režisér a několikrát i herecký představitel, držitel Oscara a mnohých nejvýznamnějších ocenění italské i mezinárodní kultury, jedna z největších osobností kinematografie 20. století za sebou nechává nesmazatelnou stopu.

Autorka je filmová kritička a bývalá programová ředitelka Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech

autor: Eva Zaoralová | 27. 11. 2018 9:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama