reklama
 
 

Wellesův poslední snímek byl dostříhán 33 let po jeho smrti, jsou to filmařské orgie

25. 11. 2018 15:38
Na počátku byla rvačka s Ernestem Hemingwayem. Či spíše to, co ji vyprovokovalo.

"Nějakej zatracenej buzík, co šéfuje divadlu, si myslí, že mi může říkat, jak napsat příběh," pravil roku 1937 Hemingway tehdy dvaadvacetiletému Orsonu Wellesovi, když budoucí slavný režisér filmu Občan Kane navrhl změny ve společném projektu o španělské občanské válce.

Welles uštěpačně odpověděl, došlo na pěsti, následoval smích a nakonec pitka na udobřenou. Tam někde měl počátek scénář k Wellesovu snímku The Other Side of the Wind, který byl teprve nedávno - 48 let po začátku natáčení a 33 let po Wellesově smrti - dokončen. Nyní jej lze vidět v internetové videotéce Netflix.

Jaká že je souvislost s Hemingwayem? Od té rvačky Wellesovi incident vrtal hlavou. Uvědomoval si, že pod spisovatelovým machistickým povrchem se pravděpodobně skrývaly jisté sexuální nejednoznačnosti. A tak po několika dekádách vznikl scénář k filmu The Other Side of the Wind, který kromě jiného tematizuje homoerotické vztahy ukryté pod chlapáctvím, k němuž patří kořalka, doutníky a silné řeči.

Mezi lety 1970 a 1976 tak Welles natáčel tento satirický snímek, jenž vypráví o fiktivním slavném režisérovi Jakeovi Hannafordovi, jeho posledním filmu a narozeninovém večírku den před Hannafordovou smrtí. Welles ale do své smrti v roce 1985 nenašel peníze k tomu, aby projekt dokončil.

Až loni byly díky financím Netflixu uzavřeny dohody s majiteli práv k natočenému materiálu a tisíce kotoučů s takřka sto hodinami filmu se odstěhovaly z Paříže do Los Angeles, kde byl snímek sestříhán.

Podílel se na tom režisér Peter Bogdanovich, jenž ve filmu ztvárnil jednu z rolí a který byl už tehdy označován za Wellesova pokračovatele. Či slavný producent Frank Marshall, který na Wellesově závěrečném projektu též asistoval v začátcích své kariéry a od té doby produkoval spousty hollywoodských velkofilmů, od Indiana Jonese a Dobyvatelů ztracené archy přes Návrat do budoucnosti až po první díl franšízy o agentu Jasonu Bourneovi.

Je vzrušující dívat se na výsledek už jen kvůli historickým okolnostem. Vždyť Welles od svého prvního snímku Občan Kane bojoval za absolutní tvůrčí svobodu a jeho poslední, nedobojovaný "zápas" jménem The Other Side of the Wind měl podobu právě satiry na Hollywood. Satiry říznuté řádnou porcí dobové psychedelie.

Wellesovým filmem lze donekonečna bloudit v moři významů, narážek, vtípků, střihačských orgií. | Video: Netflix |  01:40

The Other Side of the Wind začíná - podobně jako Občan Kane - smrtí hlavního protagonisty režiséra Hannaforda. A poté se vrací k jeho posledním hodinám života na večírku u příležitosti filmařových sedmdesátin. Do doby těsně předtím, než jeho vůz sjel z cesty a ukončil život velkého tvůrce.

Hannaforda hrál hvězdný John Huston, ztělesnění dřívějších zlatých časů Hollywoodu, s požitkářským úsměvem, doutníkem v ruce a obklopen kohortou spolupracovníků, obdivovatelů i dokumentaristů.

Na večírku chybí jen dvojice protagonistů z jeho posledního, právě dokončovaného filmu. A právě kolem komplikovaného vztahu Hannaforda k absentujícímu herci Johnu Daleovi se točí velká část Wellesova snímku, který se vzpírá jednoduchému popisu.

Welles tu rozehrává zběsilou koláž, v níž střídá záběry z Hannafordova dokončovaného psychedelicko-erotického snímku se scénami z narozeninového večírku, jak jej zachytily kamery zde přítomných filmařů a dokumentaristů. A tak se tu mísí různé formáty. Obraz přeskakuje mezi černobílou a barevnou, záběry natočené na pětatřicetimilimetrový filmový pás přeskakují k těm točeným na starší "šestnáctku" - při jejich využití je vedle poklidného jazzového podkresu zřetelně slyšet tradiční cvakání hlasité promítačky šestnáctimilimetrových filmů.

To vše často v šíleném střihačském tempu, iluze pohybu tu vzniká díky extrémně rychlému střihu. Divák se propadá do světa, který jako by byl celý složen z filmové historie. Ve scénách z večírku ožívá - byť v záměrně pokřivené formě - staré nadsazené filmové herectví klasického Hollywoodu, zveličené takřka do divadelní machy.

V záběrech z Hannafordova filmu zase postavy mlčky bloudí přízračnými sceneriemi a hollywoodský žánrový film tu naráží na evropské umění, tak jako třeba v americkém snímku Michelangela Antonioniho Zabriskie Point.

Welles si dělá legraci z Hollywoodu i evropských nových vln. V jedné chvíli točí smyslnou scénu, v níž polonahá dvojice sehrává zvláštní eroticko-mocenský souboj, dívce se zamotávají korále do mladíkova přirození, následuje řez nožem a korále se sypou v nekonečném proudu k zemi.

Ten výjev má obrovskou působivost, jako by se divák mohl filmových záběrů dotknout, jako by ty korále pršely rovnou na něj. Ale hlas režiséra Hannaforda dávající instrukce hercům celou věc shazuje, když vykřikuje, že vše má působit "jako čistý Hitchcock, pokud mi prominete to výrazivo".

Podobně lze také Wellesovým filmem donekonečna bloudit v moři významů, narážek, vtípků, střihačských orgií. Vyskytují se tu liliputi s rachejtlemi a lahví kořalky v ruce i všechna tradiční Wellesova témata - identita, paměť, zrada.

V jednu chvíli režisér Hannaford mumlá na adresu spisovatele Hemingwaye: "Ten jeho levý hák je přeceňovaný". To už je vtípek opravdu pro zasvěcené, narážející právě na Wellesovu rvačku se spisovatelem.

Tak jako ve svém posledním dokončeném, esejistickém filmu F jako Falzifikát z roku 1974 se tu Welles projevuje coby potměšilý mystifikátor a manipulátor. Ale jako by se tentokrát prostřednictvím svého protagonisty Hannaforda - i vzhledem k osudu nedokončeného díla - přiznal k tomu, že i jeho nakonec filmové médium přemohlo. A že si na oplátku pohrálo ono s ním.

The Other Side of the Wind

Režie: Orson Welles
Netflix 2018

Poslední repliky snímku The Other Side of the Wind pracují s dvojznačností anglického slovesa "shoot", které znamená natáčet i střílet. Díky této hře se filmová krása jedním slůvkem mění ve smrt.

Jakkoli je tento snímek svéráznou, nesourodou a neuchopitelnou hádankou spíš než tradičním filmovým tvarem, nejpozději jeho poslední věty musí v každém milovníkovi kinematografie vyvolat zvláštní dojetí. Nad tím, že film stále může být oním magickým médiem s až nebezpečnou mocí, jak jím byli okouzleni první filmaři a teoretici ještě v době, kdy byl němý. Médiem, které nám i svým tvůrcům umí ukázat věci, jež bychom možná ani vidět nechtěli. Neboť dosud spočívaly hluboko pod povrchem.

autor: Tomáš Stejskal | 25. 11. 2018 15:38

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama