Teď se iniciační prózou, která má parné období přímo v názvu, uvedla mladá olomoucká autorka Dorota Ambrožová. Její novela Poslední léto, vydaná nakladatelstvím Listen, kandiduje na debut roku.
Patnáctiletá Hanka se vymezuje vůči rodičům a vlastně všem kromě objektu svého zájmu. Obvyklou zápletku dívčího dospívání čeří urputnost, s níž se rozhodla získat o 18 let staršího souseda, doktora. Nezastaví ji ani vážná nemoc jeho ženy, naopak situaci vnímá jako dobrou příležitost. Než čtenář hrdinku morálně odsoudí, mohl by si vzpomenout, že v čase mezi dětstvím a dospělostí chování mladého člověka často nesouzní s jeho pocity, naopak s nimi bývá v přímém rozporu.
Hanka je mistryní masek - citlivost překrývá drzostí, stud vyzývavostí a potřebu sdílet mlčenlivostí. Tato kombinace určuje jazyk prózy napsané současně, úsporně a přímě, krátkými větami v hovorové češtině plné knižních výrazů, anglicismů i vulgarismů. Ambrožová se vyjadřuje tak protichůdně a zřejmě záměrně nevyrovnaně, jaká je i její protagonistka.
"Jsme jak čerstvé maso na pultu samoobsluhy. Okukují nás na chodbách a je vidět, jak je svrbí prsty. I o mě je zájem. Jsem už dost vyspělá, divoká a drzá, tudíž viditelná. Brzy se o mně roznese, že i nedostupná," komentuje svůj nástup na gymnázium Hanka oblečená do síťovaných punčoch a kraťásků pod zadek. Každá ze zhruba 200 stran prozrazuje, že třicetiletá autorka má období odžito, což vůbec neznamená, že by bylo nutné přemýšlet nad autobiografičností příběhu.
Ambrožová uvěřitelně předává pocity rozpolcenosti, jež zažívají dospívající dívky. Pociťují sexuální touhu a zároveň pochopitelnou nevoli, že na ně hladově zírají mužské oči. Mají mnoho na srdci, ale často nic na jazyku. Dospělý svět jim - leckdy oprávněně - připadá pokrytecký, proto nešetří soudy.
To vše nahrává vyprávění v první osobě a deníkovému žánru, který má autorka plně pod kontrolou. Užívá jej s jasným záměrem - ukázat či připomenout, jak těžké je dospívání coby období hledání vlastní cesty a také nakolik silnému tlaku mladí čelí ze strany blízkých a společnosti.
Hanka je inteligentní, kreativní, pochází ze zajištěné úplné rodiny, jež si může dovolit vilu ve větším městě, zahraniční studium i dovolenou několikrát ročně. V tomto ohledu hrdinčině vývojové sebestřednosti nic neklade překážky a ona se na balkonku může oddávat jedné cigaretě za druhou, stejně jako myšlenkám o sobě.
Žije v bezpečném mikrosvětě, vždy se má kam vrátit a tam bude čekat její máma s otevřenou náručí. V tom se novinka liší od jiných domácích titulů z posledních let, které se alespoň částečně zabývaly dospíváním, jako byly román Rozložíš paměť od Marka Torčíka nebo autobiografická Skutečná cesta ven od Patrika Bangy. Oba chtěli konfrontovat čtenáře se svou osobní zkušeností týkající se homofobie, rasismu či chudoby. Ambrožová takovou potřebu nemá, zůstává uvnitř své hrdinky.
Nezachycuje nicméně jen jedno léto, ale hned pět. Školní rok vždy pouze prolétne a to podstatné soustředí do prázdninových měsíců. Název knihy, na první pohled vágní, se tak stává metaforou. Hanka si každé léto myslí, že to už je ona, taková bude a takto se propříště hodlá rozhodovat - a je z toho zoufalá, protože se ve svém já necítí dobře.
Jakkoliv se to s ohledem na několik excesů nezdá, Ambrožová literárně přesvědčivě zobrazila zdravý vývoj dospívající dívky, aniž by sklouzla k laciné didaktičnosti. Hanka nakonec dosáhne svého, ale až v 18 letech - sex se sousedem je však mechanický a ona si uvědomuje, že takovou parodii na vztah nechce.
Postupně zjišťuje, že mnohem blíže má ke staršímu spolužákovi, který představuje tak trochu sen každého rodiče dospívající dcery. Podobně jako u ostatních mužských hrdinů čtenář nezná jeho jméno, přesto hoch pro protagonistku nabývá na důležitosti. Je inteligentní, cílevědomý, vůči ní trpělivý a pozorný.
"Pasovala jsem ho na pevný středobod našich sporadicky dávkovaných společných týdnů a nedovolila jsem mu, aby se zachvěl. Veškerou nejistotu jsem si uzurpovala pro sebe. Všechnu bolest, vztek i nechutenství. Je mým dávkovačem léků na nočním stolku, co vesele pomrkává různobarevnými očky úlevy," líčí vypravěčka. S tím, jak získává nadhled nad svým jednáním, dokáže ostatní vidět jasněji a přichází na to, co od života chce.
Autorka neupadá do banality i díky svému nespornému talentu, podpořenému studiem dramaturgie a scenáristiky na brněnské JAMU. Citlivost, jež je pro tento obor a tvůrčí činnost obecně nepsanou podmínkou, přenesla na hrdinku. Proto Hanka nenudí, i když o iniciační prózy a takzvané bildungsromany v dějinách literatury nebyla nouze. Proto spisovatelka dokáže zhmotnit složitost období, kterým jsme si museli projít všichni, ale málokdo jej zvládl podat takto trefně: "Lížu vaše hranice s citem pro individuální nuance."
Kniha
Dorota Ambrožová: Poslední léto
Nakladatelství Listen 2024, 216 stran, 299 korun.
