Spojení divadla a fotografie je úzké skoro jako chleba a másla. Fotografy od začátku přitahovala fotogenická tvář herců a hereček, inscenátoři zase brzy odhalili nejen propagační a dokumentační potenciál fotografie, ale také její scénografické možnosti.
Velmi nápaditě teď o tom všem pojednává výstava nazvaná Česká divadelní fotografie 1859-2017 v pražském Obecním domě.
Začíná velkolepě: přes celý výstavní sál stojí zubatá stavba z dřevotřísky. Imituje obří deskový fotoaparát s vytaženým "chobotem". Jeho prolamované stěny jsou ověšeny desítkami historických fotografií, vnitřek patří hlavně audiovizuálním projekcím. Divák může na monitoru sledovat závěrečný souboj Hamleta v podání Jana Němce s Laertem hraným Borisem Rösnerem nebo si nasadit prostorové brýle a zakusit potlesk na scéně Národního divadla.
Hlavní jsou ale fotografie, chronologicky řazené tak, aby vyprávěly příběh českého divadla.
Nejstarší divadelní fotografií je podobizna herečky Mikulášského divadla Floriany Jaichové, která se nechala fotografovat roku 1859 v Ateliéru Schwestka. Výstava ukazuje několik jejích vizitek, jak se říkalo portrétům ve formátu malé kartičky. Mladá žena v nabíraných šatech předstírá hru na kytaru, tváří se ale dost strnule a stín nosu jí nechtěně přikresluje knír.
Topornost nejstarších snímků, které vznikaly výhradně v ateliérech, následně nahradí francouzská elegance - herečky s bohatými účesy často pózují s pohledem přes rameno. Civilní podobenky střídají kostýmované portréty, nejoblíbenější byly od 60. let 19. století postavy Mařenek ze Smetanovy Prodané nevěsty a také dvořákovské Rusalky, ze Shakespearových her pak Hamleti a Ofélie.
Výstava ukazuje také vůbec první Maryšu. Autoři české klasiky, bratři Mrštíkové, si sami vybrali herečku Hanu Benoniovou, která se roku 1894 v kostýmu Maryši nechala zvěčnit v pražském Ateliéru Langhans.
Těšíme se na vás v Obecní dům. Mrkněte na první fotografie z výstavy i vernisáže. Mrkněte i na doprovodný program. Pro každého se něco najde www.facebook.com/pg/divadelnifotografie/events/.
Zveřejnil(a) Česká divadelní fotografie dne 13. May 2018
Výraznou kapitolu divadelní fotografie představuje meziválečné období 20. století. Tehdy herečky hojně portrétoval i proslulý František Drtikol. Avantgardní divadla v té době experimentovala se světlem a fotografie se poprvé stala součástí inscenací. Například projekce fotografií až na tři plátna se stávala scénickým prvkem v inscenacích Divadla D 34 E. F. Buriana, které často spolupracovalo s fotografem Miroslavem Hákem.
Progresivní fotografy přitahovalo také Osvobozené divadlo. Jedním z prvních byl Jaroslav Rössler, který dokonce spoluvytvářel styl prezentace divadla, podílel se na programech, plakátech a dalších tiskovinách.
Ve 40. letech se objevují další autoři, například Zdeněk Tmej se zaměřil na práci při snížených světelných podmínkách a experimentoval s chemikáliemi potřebnými pro vyvolání světlocitlivých materiálů. Díky tomu vznikly autentické portréty dirigentů Václava Talicha a Rafaela Kubelíka nebo dynamické záběry Nives Polly, primabaleríny milánské La Scaly.
Dalším výrazným jménem na výstavě je Václav Chochola, který fotografoval pro Národní divadlo, Divadlo na Vinohradech a několik dalších pražských scén. Dokumentoval nejen dění na jevišti, ale také zákulisí. Vtipně to ukazuje jeho snímek truhlářů svačících v sametem vystlané lóži.
Od konce 40. let se běžně fotografuje přímo na jevišti, prosazuje se dokumentární přístup k herci. Technické možnosti dávají výsledkům nový rozměr. Fotografové i fotografky se snaží zachytit podstatu inscenace, inscenace snímají z úhlů, jaké běžný divák nemůže spatřit. Zachycují herce během představení z detailu i scény v celku.
Přinášíme další díl našeho seriálu o české divadelní fotografii v Divadelních novinách. Tentokrát se věnuje fotografiím dvou hereckých osobností, kterými jsou Jindřich Mošna a Marie Hübnerová.
Zveřejnil(a) Česká divadelní fotografie dne 27. May 2018
Ve druhé polovině jako by výstava v Obecním domě zrychlila. Na snímcích od 60. do 80. let minulého století se střídají známí herci, proslulé inscenace a divák najednou neví, má-li se soustředit na jména divadelníků, či fotografů.
Proslulé divadelní snímky Josefa Koudelky, které v daleko širším záběru ukazuje jeho aktuální retrospektiva v pražském Uměleckoprůmyslovém museu, prolínají záběry Jaroslava Krejčího, jenž fotografoval například inscenace Jana Grossmana v Divadle Na zábradlí, dále Jaromíra Svobody s jeho zachycením repertoáru Národního divadla, Jefa Kratochvila, který zachytil Ivu Bittovou v Baladě pro banditu brněnského Divadla Husa na provázku, či Věry Caltové, jež fotila například Havlovy hry uváděné v plzeňském Tylově divadle.
Jsou tu koláže zvoucí na představení divadla Semafor i snímky dlouhé fronty před jeho kasou.
Legračně působí fotografie herců na kartotékách, které si divadla vedla - a možná stále vedou. U každé podobizny jsou uvedeny osobní údaje včetně například zálib a jazykové dovednosti.
Česká divadelní fotografie 1859 – 2017
Kurátoři: Anna Hejmová, Vojtěch Poláček
Obecní dům, Praha, výstava potrvá do 24. června.
Výstava graduje výběrem snímků ze současnosti, na nichž se divák může potkat s vlastním divadelním zážitkem. Rozsah přehlídky, kterou na základě několikaletého výzkumu připravil Divadelní ústav Institutu umění s kurátory Annou Hejmovou a Vojtěchem Poláčkem, je ovšem úctyhodný. Materiály z archivů Divadelního ústavu a Národního muzea doplňují zápůjčky z mnoha dalších paměťových institucí, ateliérů, archivů, divadel i soukromých sbírek.
Samostatným přídavkem je ještě výstava maximálně tři roky starých snímků, které jejich autoři přihlásili do soutěže Přehlídka divadelní fotografie. Výběr fotografií představuje to nejlepší z více než tisícovky přihlášených prací.
A komu by ani to nestačilo: kurátorka Hejmová spolu s dalšími autory, Martinem Bernátkem a Martinou Novozámskou, napsala také stejnojmennou, právě vydanou knižní publikaci.
